Článek
Mezi Prahou a Londýnem létá skoro každý. I já tam často letím – ale kdykoli můžu, vracím se domů vlakem a pořád zkouším nové trasy. Tentokrát to mělo být přes Amsterdam a Hamburk. Když v sobotu ráno mířím k nádraží St Pancras International, cítím svobodu – a trochu nevíru. První vlak mě proveze pod Lamanšským průlivem, prudce zahne doleva a bez jediného přestupu mě doveze do Amsterdamu za něco málo přes čtyři hodiny. Pro mě je to pořád malý zázrak. O čtyři dny později mě další vlak doveze z Hamburku rovnou do Prahy za necelých šest hodin.
V roce 1979, kdy jsem si poprvé koupil měsíční jízdenku InterRail a s ní svobodu evropských železnic, byla taková cesta jen snem. Zajímalo by mě, kolik mých spolucestujících si uvědomuje, jak nemožně by tehdy tyhle dnes rutinní cesty zněly. Dnes už jen brbláme nad drobnými nepříjemnostmi – a to já taky rád – ale když se blížím ke St Pancras, cítím tíhu dějin. V roce 1979 to bylo zanedbané, druhořadé koncové nádraží. Dnes září a slovo „International“ připomíná, že Británie je – brexit nebrexit – s Evropou fyzicky spojená.
Zase na chvíli Londýňanem
Tentokrát jsem nebydlel u sestry na předměstí, ale v hotelu u Angel v Islingtonu – na jednom z nejlevnějších polí staré hry Monopoly, v oblasti, které bych se před čtyřiceti lety po setmění raději vyhnul. Dnes tu to kypí mladou energií. Nové vlaky, autobusy, které jezdí v neúprosně hlídaných buspruzích jeden za druhým, a hejna cyklistů mě ještě víc rozzlobily, když jsem si vzpomněl na nesmysly ze sociálních sítí o tom, jak se Londýn rozpadá. V mnoha ohledech je lepší, než když jsem z něj v roce 1993 odcházel. Slyšíte tu všechny jazyky světa – a ani náznak napětí.
V autobuse ke St Pancras se mi kufr začal odkutálet. Chytil jsem ho a zabručel: „Já věděl, že to uděláš.“ Paní naproti mně, nejspíš karibského původu, se lehce usmála – ne na mě, jen tak mým směrem, jako sdílený okamžik. Usmál jsem se taky. Americký spisovatel Bill Bryson, který dlouhá léta žil v Británii, si kdysi všiml, že dva britští cizinci na veřejném místě si vždycky rychle najdou důvod se na sebe usmát. Vystupoval jsem hrdý, že se pořád můžu nazývat Londýňanem – stejně jako ona.
Amsterdam, rok 1979
I po otevření tunelu pod Lamanšským průlivem mi přímý vlak do Amsterdamu připadal nemožný. Na mapě má trasa Londýn–Amsterdam tvar písmene U, a když vlak dojede na vrchol toho U, nemá kam dál. Paříž a Brusel byly branou na celý kontinent; Amsterdam slepou uličkou.
Poprvé jsem do Amsterdamu přijel v roce 1979 vlakem, ale ne z Londýna. Byl jsem na InterRailu a za sebou jsem měl epickou dvoudenní cestu z Helsinek: noční trajekt do Stockholmu s finskými přáteli, den do Kodaně a noční vlak do Amsterdamu. Tam jsem bydlel u Jima z naší londýnské party, který měl ve městě dobře placenou práci. Co je lepšího než hostitel, který vám ukáže noční život a pomůže vám vyhnout se začátečnickým chybám? Vzal nás do indonéské restaurace na rijsttafel, do argentinské na skvělé steaky a pak do vyhlášeného baru, kde dívky ležely na vyvýšeném pultu přímo před námi a předváděly bizarní kousky s různými rekvizitami, mimo jiné s pingpongovými míčky.
Cestou domů jsem z čiré přezíravosti prohlásil, že nejpřitažlivější dívkou tam byla šéfová, přezdívaná Madame Superior. Jim to svým intelektuálským způsobem zvážil a pomalu poznamenal: „Anooo. No, o ‚Madame‘ Superior se vyprávějí jisté věci…“ Prý jsem se tvářil k nezaplacení, když mi pomalu docházelo, na co naráží. Ale milí čtenáři, byl rok 1979 a v mém Londýně se všechno zavíralo v jedenáct večer. Amsterdam mi připadal neuvěřitelně uvolněný a svobodomyslný.
Druhý den večer jsme jeli nočním vlakem do Ventimiglie. Ve vedlejším lehátkovém kupé cestovaly tři milé Holanďanky a na chodbičce jsme si skvěle rozuměli – dokud se po celém voze jedny dveře za druhými neotevíraly a rozzlobení Italové nehulákali: „Silenzio!“ Tak jsme se odebrali spát. Vlak už ale jel podél Rýna, kolem obrovských nasvícených hradů na protějším břehu. Usnul jsem až za Koblencí a ráno se probudil u třpytivého italského jezera.
Později jsem do Amsterdamu jezdil trajektem nebo letadlem, jednou i autem. Když jsme ráno sešli z hotelu ve starém městě, zjistili jsme, že nám do auta vnikli zloději – ale velmi stylově. Dveře vypáčili bez rozbití skla, vzali jen autorádio s kazeťákem, mou doma nahranou kazetu pečlivě vyndali a nechali na palubní desce se vzkazem: „Promiňte, ale peníze opravdu potřebujeme. Soudě podle vašeho hudebního vkusu tahle kazeta stejně nemá žádnou cenu.“ Dobře, ten vzkaz jsem si vymyslel😉. Ale byl to podivně ohleduplný způsob krádeže. V hotelu říkali, že to byli nejspíš narkomani – vzdělaní a jinak slušní lidé. Amsterdam…
Ve vlaku mých snů
Na St Pancras šla k nástupištím Eurostaru zároveň se mnou mladá rodina. „Tati, tati, to je náš vlak?“ „Jen jestli chceš jet do Francie.“ „Babi, je to pravda? Ten vlak opravdu jede do Francie?“
Dole byly fronty impozantní – a to bylo „mimo špičku“. Úzkým hrdlem je bezpečnostní kontrola; zase jsem si zabručel, že nic takového nikdo nechce před vlakem přes Gotthardský tunel nebo přes Öresundský most. Pak pasová kontrola v novém systému EU. Odbavení britského pasu trvá mnohem déle než u občana EU, takže jsem samozřejmě vytasil svůj český pas. Moje rada: přijďte, kdy vám Eurostar řekne. U mě to bylo 75 minut před odjezdem.
Jízdenky Eurostaru do Amsterdamu jsou rozumnější než do Paříže, a tak jsem si dopřál třídu Plus. Jídlo bylo slušné a obsluha výborná – jak by ne, když první, co vám stevardka řekne, je, jak se jí líbí váš (růžový) svetr. Do Bruselu jsme dojeli včas, ale kvůli zastavování a rozjíždění v Belgii jsme do Amsterdam Centraal přijeli o deset minut později. Díky několika východům z nástupiště je ale odchod z nádraží mnohem snazší než na Paris Nord.

De Ceuvel, „zelený podnikatelský park“ v areálu loděnic NDSM
Amsterdam dnes
Tentokrát jsem nejel tramvají do starého města. Jel jsem novým metrem do rozvíjející se východní čtvrti a za patnáct minut vystoupil v nečekaně zelené části města u řeky Amstel. Doporučuji to: když bydlíte ve starém městě, nevyhnutelně táhnete kufr úzkými, rušnými ulicemi a učíte se – někdy bolestně – pravidla města, kde vládnou cyklisté. Bydlete raději u metra a staňte se cyklistou sami. V hotelu půjčovali kola a s kolem zjistíte, jak je město vlastně malé. Nové severní čtvrti za vodou jsou pět minut bezplatným přívozem, i s kolem. Jen pozor: Holanďané nejsou Němci. Nespoléhejte, že mezi cyklisty platí přednost zprava. Pravidlo zní spíš: přednost má ten, kdo má větší setrvačnost.
Líbí se mi, jak se Amsterdam vyvíjí. Vím, že bydlení tu velmi zdražilo, ale nové čtvrti působí otevřeně pro všechny a části Amsterdam-Noord jsou příjemně „alternativní“. Doprava je propojená uvnitř města i se světem; letiště Schiphol bylo průkopníkem s vlastním nádražím napojeným na národní, a tedy evropskou síť. Holanďané mi vždycky připadali jako lidé otevření světu, kteří berou své evropanství vážně.
Je smutné, že noční vlaky, kterými jsem jezdil v roce 1979, už neexistují – ale možná se vrátí. European Sleeper, odvážný start-up dvou mladých Holanďanů, dnes jezdí z Amsterdamu do Prahy. Jsem jedním z jejich drobných akcionářů, ale zatím jsem s nimi nejel: jejich současné vozy jsou na takového bručouna, jako jsem já, příliš staré a nepohodlné. Pokud to vyřeší – a tvrdí, že ano – mohl bych jezdit z Prahy do Londýna a zpět s jediným snadným přestupem v Amsterdamu. To by bylo nádherné.
Zatím je ale cesta z Amsterdamu do Prahy denním vlakem dřina. Rozhodl jsem se proto nespěchat a cestou se zastavit: v Hamburku. Nečekal jsem, že bude tak zajímavý jako Amsterdam. Naštěstí jsem se mýlil – a odtud mě nový ComfortJet dovezl rovnou domů do Prahy. Ale to až příště.
Doporučení
Amsterdam: Hotel V, Fizeaustraat (Amsterdam-Oost). Zvenku vypadá jako český kulturní dům, uvnitř je stylový a pohodlný, obklopený vodou a zelení.
Průvodce Rough Guide to Amsterdam stojí za to koupit, ještě než začnete cestu plánovat.





