Článek
Zeptejte se většiny lidí na koncesionářský poplatek a řeknou vám, jestli ho chtějí zachovat, nebo zrušit. Je to pochopitelné – přesně tuhle otázku jim vláda položila. Jenže je to špatná otázka.
Česká televize a Český rozhlas budou placeny tak či tak. Pokud poplatek zmizí, peníze půjdou místo toho z našich daní. Skutečné otázky proto znějí jinak:
• Odkud peníze přijdou?
• Kdo rozhodne, kolik jich bude?
• A co zabrání politikům, aby kohoutek zavřeli, když se jim nebude líbit, co slyší?
To nejsou stranicko-politické otázky. Budou stejně důležité za příští vlády, ať ji sestaví kdokoli, jako za té současné. Proto obdivuji studenty a další, kteří v posledních týdnech zaplnili náměstí a přitom si drží odstup od všech politických stran. Nejde o to, kdo vládne. Jde o to, zda ti, kdo vládnou, převezmou kontrolu nad tím, co sledujeme a posloucháme – a zejména nad tím, co se o nich samotných dozvíme.
„Jiné země to už udělaly“
Oblíbeným argumentem vlády je, že jsme pozadu. Premiér upozornil, že sedmnáct zemí EU financuje svá veřejnoprávní média jinak než poplatkem. To je pravda. Je to ale jen polovina příběhu – a ta chybějící polovina je ta důležitější.
Zjišťoval jsem, jak severské země svůj model financování ve skutečnosti změnily.
Švédsko v roce 2019 nahradilo koncesionářský poplatek zvláštním příspěvkem na veřejnou službu, který se vybírá přes daňový systém. Peníze jsou však drženy mimo roční státní rozpočet a parlament stanovuje financování vysílatelů na celé víceleté období, nikoli rok po roku. Pravidla připravila mezistranická parlamentní komise, jejímž výslovným úkolem byla i ochrana nezávislosti vysílatelů. Její návrhy pak prošly veřejnou konzultací, vrátily se do parlamentního výboru pro kulturu a teprve potom se o nich hlasovalo.
Finsko přešlo v roce 2013 na účelovou „daň Yle“, rovněž drženou mimo roční rozpočet. Když Finsko v letech 2023–24 znovu posuzovalo poslání a financování Yle, učinilo tak prostřednictvím pracovní skupiny, v níž byly zastoupeny všechny parlamentní strany. Výsledek nebyl bezbolestný – došlo ke škrtům – ale byly dohodnuty otevřeně, napříč politickým spektrem, a zakotveny v zákoně.
Norsko přešlo na financování z daní v roce 2020 a rozpočet NRK je nyní součástí státního rozpočtu. Stanovuje se však vždy na čtyři roky dopředu – právě proto, aby vysílatel nebyl vydán na milost každoročním politickým náladám.
Všimněte si společného vzorce. Roky příprav. Mezistranická shoda. Financování stanovené na několik let dopředu. Nezávislost jako výslovná součást zadání. To je to, co ve skutečnosti znamená „udělat to jako severské země“.
Dánské varování
Existuje jedna severská země, jejímuž příkladu se vládní plán skutečně podobá: Dánsko. V roce 2018 se dánská vláda s podporou populistické Dánské lidové strany dohodla, že zruší koncesionářský poplatek, bude DR financovat ze státního rozpočtu – a zároveň mu sníží rozpočet o 20 procent. DR přišel zhruba o 400 pracovních míst a počet jeho televizních kanálů klesl ze šesti na tři.
Dohodu uzavřela těsná politická většina a po následujících volbách už pro ni většina neexistovala. Dánsko změnilo celý systém financování na základě dohody jediné koalice.
Dánsko bylo kdysi slavné po celé Evropě, včetně Británie, díky seriálům Zločin, Borgen a Most. Všechny je vysílala i ČT; v poslední době však dánské seriály v zahraničí příliš úspěšné nejsou. Dánsko je model, který by česká vláda měla pečlivě prostudovat – jako varování, nikoli jako vzor.
Země, o které Babiš nemluví
Británie, domov BBC, která je považována za celosvětové měřítko veřejnoprávního vysílání.
Britská vláda právě teď posuzuje budoucnost BBC. V prosinci 2025 zveřejnila podrobnou Zelenou knihu a vedla dvanáctitýdenní veřejnou konzultaci. Současná Královská charta BBC platí do konce roku 2027, takže celý proces – sběr podkladů, konzultace, parlamentní rozprava – je rozložen zhruba do dvou let. Každá možnost financování se zkoumá veřejně: reforma poplatku, různé sazby pro různé domácnosti, reklama, předplatné.
Jedna možnost však byla od začátku vyloučena: nahradit koncesionářský poplatek financováním z obecných daní. Britská vláda – labouristická vláda, pod tlakem ze všech stran – se podívala přesně na to, co navrhuje česká vláda, a rozhodla se o tom ani nevést konzultaci.
Možná právě proto se BBC v seznamu příkladů našich ministrů nikdy neobjevuje.
https://medium.seznam.cz/clanek/richard-hunt-bbc-ukazuje-proc-jsou-plany-koalice-chybne-341503
Co jsme dostali místo toho
Porovnejte to všechno s českým postupem. Vláda schválila svůj návrh zákona v červnu. Do Sněmovny byl poslán bez další veřejné konzultace. V říjnu prošel prvním čtením po dvacetihodinovém jednání. Celkové financování České televize a Českého rozhlasu oproti letošku snižuje zhruba o 1,4 miliardy korun. Jejich rozpočty by se navyšovaly o inflaci až poté, co by kumulovaná inflace dosáhla 10 procent. A když zaměstnanci samotných médií žádali, aby zákon obsahoval záruky proti politickému tlaku, bylo jim řečeno, že žádné nejsou potřeba.
Žádná mezistranická komise. Žádná studie toho, jak jiné země chránily nezávislost. Žádné víceleté financování. Žádné pojistky. Jen termín.
