Na jedno do Lomnice: Angličan jede lokálkou za Jaroslavem Rudišem

„Tak jestli budeš o víkendu na chalupě, já si udělám výlet vlakem do Lomnice nad Popelkou.“

„Kam? A proč?“

„Je to rodné město Jaroslava Rudiše. Prý tam mají výborné pivo z místního minipivovaru a v pivovaru se dá i přespat. Tak tam zůstanu přes noc a ochutnám ho.“

Manželka chápe, co je lákavého na Arcachonu, Vratislavi nebo Santa Margherita Ligure – na místech, kam jsem se za poslední rok podíval vlakem. Ale kde vůbec leží Lomnice, si není jistá. Abych vysvětlil, proč tam chci jet, musím se vrátit hodně daleko – protože svým způsobem jsem Jaroslava znal dávno předtím, než jsem věděl, kdo to je.

Když jsem v roce 1995 poznal svou budoucí ženu, můj hudební vkus celkem schvalovala, ale od Rádia Metropolis, které vedli Američané, mě nasměrovala k Rádiu 1. Bylo to rádio s duší, zarputile nezávislé; nic podobného jsem do té doby neslyšel a dodnes neslyším. Při poslechu o letních sobotních odpolednech na zahradě její chalupy jsem si začal všímat kapely, jejíž zpěvák zněl přesně jako ty líné dny za městem, podbarvené zvonivými a občas drsnými kytarami. Jmenovali se Priessnitz a pocházeli z nějakých Jeseníků.

„Kde jsou Jeseníky?“ zeptal jsem se.

„Nahoře na severovýchodě. Příroda je tam hezká, ale je to hrozně z ruky.“

Pochopil jsem: Jeseníky na manželčině seznamu míst k návštěvě vysoko nebyly. Slyšel jsem ale, jak jsou Priessnitz na svůj kraj hrdí; prostupovalo to celou jejich hudbu. Vždycky jsem měl slabost pro muzikanty, kteří se zastávají míst, na která se zbytek země dívá svrchu. Prvním, kdo mi to předvedl, byl Chris Rea, rodák z Middlesbrough – a protože moje matka pocházela z nedalekého Darlingtonu, tuhle lekci jsem si dobře zapamatoval.

Pak jsme v roce 2011 šli do kina na Aloise Nebela, který se stal mým nejoblíbenějším českým filmem. Začíná záběrem na železniční tunel v noci, pak se střih přenese do temné, deštěm bičované horské krajiny. Mužský hlas začne klidně něco odříkávat. Manželka a nejspíš 90 % sálu byli zmatení, ale já přesně věděl, co to je: jízdní řád. Po zádech mi přeběhl elektrický výboj a dalších 87 minut jsem byl jako u vytržení. Když běžely titulky, zazněla píseň a já se otočil k ženě: „Počkej – to jsou Priessnitz!“ No jasně, film se odehrával v Jeseníkách. Vůbec jsem si ale nevšiml, kdo vytvořil původní komiks: Jaromír 99 z Priessnitzu – a Jaroslav Rudiš.

Před pandemií byl Twitter dobrým místem pro každého, koho zajímá železnice, a jeden účet mě zaujal. Pod hashtagem #bahnzeit někdo cestoval vlakem po celé střední Evropě a z obyčejných cest dělal krásné fotografie – často se snídaní v jídelním voze, a ještě častěji s pivem. To jméno mi něco říkalo. Když jsem si ho konečně dohledal, užasl jsem a trochu se zastyděl: byl to spoluautor Aloise Nebela.

Inspiroval mě. Jako důchodce, který má to štěstí, že dnes žije v srdci Evropy, a ne na ostrově, jsem si mohl splnit sen, který jsem měl jako školák v roce 1968, když jsem sledoval velké transevropské expresy a přemýšlel, kdo jimi jezdí. Stanu se jedním z nich – jako jím už byl Jaroslav.

Na začátku roku 2024 se na Twitteru objevila výzva malého britského nakladatelství Jantar: hledalo podporu v crowdfundingové kampani na anglické vydání Jaroslavova románu Winterbergova poslední cesta. Skoro bez přemýšlení jsem se přihlásil jako „Super Sponsor“. Přišlo mi poděkování od nakladatele Mikea a jeho jméno mi bylo povědomé. Měl stejný pocit: nejsem prý „ten chlapík z PR“, se kterým se v devadesátých letech potkal v Praze? Tu urážku „z PR“ jsem mu odpustil a znovu jsme se spojili. Kampaň sice nevyšla, ale Mike knihu vydal i tak – a je to první historický román, který mě opravdu bavil. (A dozvěděl jsem se z něj, že Liberec se kdysi jmenoval Reichenberg – a že by si tak či onak zasloužil mnohem lepší vlakové spojení.)

Díky Mikeovi jsem se seznámil i se samotným Jaroslavem a mohl jsem přispět na anglický překlad knihy, kterou jsem si ze všech nejvíc chtěl přečíst: Návod k použití železnice. Byla to dřina – překladatel onemocněl a překladatele nelze jen tak vyměnit v půlce práce, aniž by se změnila celá kniha – ale anglické vydání konečně vyjde příští jaro.

Nevydržel jsem čekat a stala se z ní teprve druhá kniha, kterou jsem dokázal přečíst celou česky (první byla Život v éteru Jany Kománkové o Rádiu 1). Čekal jsem vtipnou praktickou příručku pro cestování vlakem. Místo toho je to osobní, poetické vyznání lásky železnicím střední Evropy a manifest o tom, jak vlaky sbližují Evropany a udržují malá místa ve spojení s velkými městy. Rady, jak sehnat nejlevnější jízdenky, tam nenajdete – zato skvělý recept, jak „optimalizovat“ čtyřiadvacetihodinovou německou síťovou jízdenku: sežeňte pár kamarádů, objeďte obří okruh po celém Německu a na každé zastávce si dejte pivo, i ve čtyři ráno. Respekt!

Když jsme se s Jaroslavem naposledy potkali – příhodně v obnovené Fantově kavárně nad nástupišti pražského hlavního nádraží – trochu rozpačitě přiznal, že z Lomnice přijel svým starým Saabem, protože musel převézt nějaké velké věci, a že ho ta jízda moc nebavila. Já se zase přiznal, že jsem české lokálky dost zanedbával. Doporučil mi Lomnici, a když zmínil vynikající pivovar s ubytováním, bylo rozhodnuto.

Manželka pořád nechápe, o čem si budu „na té vesnici“ s lidmi povídat. Představuji si prašnou hlavní ulici se zabedněnými okny, cukající se záclony a dva místní v slunečních brýlích, kteří si mě měří s nefalšovaným nepřátelstvím. A když jde hlavně o pivo, autem bych tam byl za hodinu čtyřicet; vlakem je to přes dvě a půl hodiny. Jenže o to právě jde. Cesta je velká část zábavy.

Rychlík z hlavního nádraží je starý, ale čistý a obsazený sotva z pětiny. Když vyjíždíme z Prahy, všimnu si, jak jsem uvolněný. Ani jsem neotevřel iPad. Jen se dívám z okna a v klidu přemýšlím o ničem konkrétním. Takhle, uvědomím si, cestuje Jaroslav. To na D11 nezažijete.

V Chlumci nad Cidlinou přestupuji do zbrusu nového RegioFoxu, který burácí zvlněnou krajinou polí. Ve Staré Pace přestupuji znovu a tady to začíná být pořádně staroškolské: čeká tu jeden ze všudypřítomných motoráků řady 814. Jedeme nanejvýš padesátkou. Krajina se mění v les, stoupáme a v jednom stoupání do oblouku motory jedou na plný výkon. Jsme na místě; spolucestující čeká rodina nebo kamarádi. Já scházím z kopce do „vesnice“.

Do čtvrthodiny je mi jasné, že je to město, a pořádně živé. Náměstí patří k nejhezčím, jaká jsem viděl, s impozantní radnicí. Jsme v Českém ráji, jsou tu turisté a spousta pražských značek – předpokládám, že rodiny, které tu mají chalupu.

Muž, který mě v pivovaru zavede do pokoje, má tvář, kterou znám z Jaroslavových tweetů. Pivovar vznikl v roce 2017 a opravdu je mini – celý se vejde do jedné místnosti. Ptám se, jestli vozí pivo do Prahy. Občas se tam prý dostane, ale to není cíl. „Jsme patrioti Českého ráje a chceme sloužit svému kraji,“ vysvětlil. To se mi líbilo. Stejně jako nádraží udržuje i pivovar pocit, že tohle místo je někde doma. Doufám, že se dobře daří oběma.

S holemi na nordic walking vyrážím na průzkum a všude vidím známky investic: novou základní školu s výbornými sportovišti, která může využívat celé město, domov s pečovatelskou službou pro seniory, zbrusu nový farmaceutický závod, fungující divadlo i kino a plakáty na koncerty na každém rohu. Ukazatel míří ke koupališti. Čekám nahoře na kopci starý rybník, a najdu velkou, moderní modrou oázu, která vypadá delší než padesátimetrový bazén mé milované pražské Petynky – a v teplém odpoledni je skoro prázdná. Proklínám se, že jsem si nevzal plavky. Tabule ale hlásí vodu o 20 °C, trochu pod mou hranicí; když se rozhlédnu, chápu proč. Krkonoše jsou kousek.

Večer dolehne horský vánek až do pivovarské zahrádky, a když později nedokážu rozchodit klimatizaci na pokoji, otevřu okna a dýchám vzduch, který chutná svěže a čistě. A pivo? Sládek mě varoval, že je hořké. Odpověděl jsem, že přesně takové české pivo mám rád. Ale ono je opravdu hořké. Jejich dvanáctka je pivo, které se upíjí a bere vážně.

Cestou domů jsem měl čas přemýšlet. Lomnice není nějaké zapomenuté místo na konci trati; leží v husté regionální síti s pravidelnými spoji, z nichž žádný nejede přímo do Prahy – a vlaky byly plné. Kdo jsou ti cestující a kam jezdí? Česko má jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě a mnoho tratí je pomalých a starých, jako tahle. Jaká je jejich budoucnost?

Když jsem byl v 60. letech kluk, měla Británie stejně hustou síť jako dnes Česko. Pak do ní vzala sekeru takzvaná Beechingova zpráva. Některá zrušení dávala smysl; mnohých se ale hořce litovalo a za posledních 10–15 let se řada těch tratí zase obnovila. Rychlé dálkové vlaky vydělávají; lokálky skoro vždy potřebují dotace. Jenže když se na to díváme jen očima účetního, přehlížíme, kdo nejvíc ztratí, když trať zmizí.

„Nejchudší skupina z hlediska dopravy se nejméně identifikuje s demokracií,“ varuje environmentální psycholog Jan Krajhanzl v velmi prozíravém rozhovoru pro Deník N. To stojí za zamyšlení.

Jaroslav Rudiš se na tyhle otázky odpovídat nesnaží. Dělá ale něco, co nedokáže žádný jiný spisovatel: obhajuje cestování vlakem – mezinárodní i místní – živě a celým srdcem a ukazuje skryté výhody a prosté radosti, které v autě ani v letadle nezažijete. (Mimochodem, má venku i novou knihu o pivu: Na jedno.) Vlaky lidi sbližují – a hospody taky.

Manželku překvapilo, jak nabitý energií jsem se z krátkého výletu do Lomnice nad Popelkou vrátil. Je to živé město. Má železnici. Má skvělý pivovar. A má samo sebe – pocit, že je odněkud.