Boomer na kolejích: Nové Polsko

Naposledy jsem byl v Polsku v roce 2017 – a doslova jsem tam přišel pěšky. S manželkou jsme trávili léto na německém ostrově Usedom, který sahá až k hranici, a po příjemné cestě za plážemi jsme došli do přístavního města Świnoujście. Rok po brexitu mě ta lehkost, s jakou se dalo přejít hranici, trochu bodla u srdce. Jakmile jsme ale vešli do zástavby, bylo jasné, že jsme v jiné zemi: všechno působilo ošuntěle, i když centrum žilo. Zpátky jsme jeli vlakem německého dopravce UBB, který končí na stanici Świnoujście Centrum. Je to evropská kuriozita: stanice leží v Polsku, ale s polskou sítí není vůbec propojená a provoz i infrastruktura jsou v podstatě německé. Triumf evropské spolupráce – jenže cestou z centra jsme museli neustále koukat do mobilů, protože ke stanici nevedla jediná směrovka, ani padesát metrů od ní. Manželka navíc viděla městský autobus projet na červenou. Když jsme se vrátili do Heringsdorfu, měli jsme pocit, že jsme zpátky v civilizaci. Večer v hospodě nám to potvrdil mladý pár z Varšavy: bydleli ve Świnoujściu, ale většinu času trávili na německé straně, protože „všechny služby jsou tu lepší“.

V Polsku jsem se ani dřív na služebních cestách nikdy necítil úplně dobře a ten den mě nepřesvědčil, že se to mění. Když ČD spustily Baltic Express do Gdyně pro české rekreanty, byl jsem skeptický. Zůstanu u německé strany pobřeží, jestli dovolíte.

Před pár lety se ale politické klima v Polsku umírnilo a země začala projevovat leadership na mezinárodní scéně. Řekl jsem si, že je čas se podívat. Vratislav je z Prahy snadno dostupná (dnes přímo Baltic Expressem) a všichni ji chválili. Gdaňsk by byl na cestu zpátky k německé hranici příliš daleko, a tak jsem naplánoval kratší okruh: Vratislav, Poznaň, pak den pomalými regionálními vlaky do Stralsundu, kde jsem doufal v tři dny hezkého počasí u moře, a domů přes Berlín. Manželka nad Poznaní zvedla obočí – měla pověst drsnějšího města. Já ale mám drsná města rád, zvlášť když se snaží znovu vynalézt.

Poprvé za celý InterRail jsem se tak ocitl v rukou Deutsche Bahn – a ta svou novou pověst nezklamala. Pár dní před odjezdem mi oznámila „změnu jízdního řádu“: mezi Štětínem a Stralsundem by mě čekaly dokonce dvě náhradní autobusové dopravy a příjezd o víc než hodinu později. Navrhovaná alternativa zahrnovala také autobus. Důvod neuvedla ani jednou – a hlavně úplně přehlédla zjevně lepší řešení. Poznaň leží na hlavní trati Varšava–Berlín, stačilo tedy jet vlakem Intercity do Berlína a odtud přímým ICE do Stralsundu. Proč mi to Deutsche Bahn rovnou nenabídla, ví jen ona. Plné vlaky to nebyly – byla sobota a její vlastní aplikace ukazovala nízkou obsazenost.

Na rozdíl od vynuceného dramatu na St Pancras začala cesta Baltic Expressem příjemně nenápadně. V jedenáct dopoledne bylo hlavní nádraží klidné a stihl jsem si koupit espresso s sebou. ČD do propagace tohoto spoje investovaly, ale souprava se skládá ze šesti starších vozů, takže lesku je poskrovnu; nejmodernější je lokomotiva Vectron. Důležité ale je, že vedle vozu první třídy – staršího polského vozu PKP – jel bistrovůz. Místenky jsou povinné, ale žádná nebyla označená: elektronické tabulky chybí a papírové štítky se už nedávají. Moje sedadlo bylo samozřejmě proti směru jízdy, a tak jsem si přesedl přes uličku. Brzy ale nastoupil americký pár a přesně tahle místa si nárokoval. Přesunul jsem se tedy naproti své místence a v nádherné samotě dojel až za hranici. Na konci vozu seděly dva české páry kolem pětatřiceti a s úsměvem zahajovaly dovolenou sklenkou vína od ochotné obsluhy u sedadla. Tedy, sklenkou… brzy bylo jasné, že ne jen jednou. Do Gdyně je to devět hodin – času na dolévání dost. V duchu jsem jim zasalutoval; tenhle anglický způsob, jak dobře začít dovolenou, dobře znám.

Za hranicí se vrátil ten známý dojem ošuntělosti nádraží i okolí, i když krajina byla příjemná. V jednom z větších měst přistoupila asi šedesátiletá paní s nevrlým výrazem a začala si pro sebe mumlat. Na mě se nepodívala, ale polské číslo 55 – číslo sedadla, na kterém jsem seděl – se v tom mumlání dalo rozeznat snadno. Ochotně jsem se přesunul přes uličku, takže jsme oba měli víc místa na nohy, než kdybych si sedl na svou místenku naproti ní. Náznak vděku se nedostavil. Nebylo to nejpovzbudivější první setkání s Polkou – v duchu jsem ji zařadil mezi voličky PiS a doufal, že ve Vratislavi jich moc nepotkám.

Baltic Express má pověst nedochvilného vlaku a do Vratislavi jsme skutečně dorazili zhruba se čtvrthodinovým zpožděním, hlavně kvůli potížím na české straně. Nádraží by potřebovalo omladit a po zářivém novém Polsku, o kterém jsem tolik slyšel, zatím nebylo ani stopy.

Jakmile jsem se ale vzdálil od nádraží, uviděl jsem ho. Na ulici vedla cyklostezka – opravdová, úplně oddělená od aut, s cyklisty na ní, a nekončila uprostřed ničeho. Mohl bych po ní dojet od nádraží až k hotelu. Tohle jsem od Polska nečekal. Stejně tak jsem nečekal, že řidiči – včetně těch v bílých dodávkách – budou na přechodech důsledně a ochotně zastavovat. Městem procházejí široké bulváry se třemi pruhy v každém směru a slyšíte na nich spoustu osmiletých BMW „vyladěných“ na efektní vrčení. Přejít je je přesto bezpečné: na zelenou se sice čeká déle, ale pak máte dost času. Nemusíte se ohlížet doleva jako v Praze, kde auta smějí odbočovat doprava do ulice, na jejímž přechodu svítí chodcům zelená. Polští řidiči se, zdá se, převychovali na Němce – přinejmenším ve Vratislavi a v Poznani.

Brzy jsem pochopil, proč se Vratislav tak doporučuje. Protínají ji kanály, má prý přes sto mostů, je rovná, dobře se v ní chodí pěšky a hlavní náměstí je radost. Od okamžiku, kdy jsem se ubytoval, jsem cítil energii a sebevědomí mladého města. Verze nevrlé paní z vlaku jsem naštěstí nepotkal. Vratislav vřele doporučuji na prodloužený víkend.

Do Poznaně je to necelé dvě hodiny – shodou okolností opět Baltic Expressem, tentokrát s ještě horším polským vozem první třídy: kupé bez stolku, takže s iPadem jsem nic nenadělal. Co by na to řekl člověk na služební cestě? Poznaňské nádraží je o něco upravenější než vratislavské, i když nijak okouzlující; většinu ho obaluje baňatá skořepina s obchodním centrem. Je rozlehlé – a rozlehlé je i celé město. Ultramoderní kancelářské budovy se tu tísní vedle starších, pohlednějších domů. Jestli jsem energii cítil ve Vratislavi, v Poznani přímo šuměla. Se skepsí jsem četl, že obchodní centrum ve starém poznaňském pivovaru naproti mému hotelu je samo o sobě architektonickou atrakcí. Mohu potvrdit: je to prostě nejelegantnější obchodní centrum, jaké jsem kdy viděl.

Ještě před patnácti lety jsem bez průvodce Rough Guide nikam nejel. Nástup TripAdvisoru jim hodně ublížil, ale jejich průvodce po Polsku je pořád velmi důkladný. Oba hotely i všechny čtyři restaurace jsem vybral podle něj a všechny byly vynikající. Zajímavé je, že šlo o Hilton a Radisson – to poslední, co byste v Rough Guide čekali. Vybral jsem je kvůli bazénům, ceny měly srovnatelné s nezávislými čtyřhvězdičkovými hotely a služby i pokoje byly výborné, mnohem lepší, než jaké jsem u těchto řetězců zažil jinde. (Odkazy na hotely a restaurace najdete ve třetím díle.)

Po zklamání ve Francii jsem manželce v žertu řekl, že se v Polsku nejspíš najím líp. Měl jsem stoprocentní pravdu. Ve Vratislavi to byla velká tradiční restaurace s polskou klasikou (Čechovi dost povědomou), která živě připomíná příběh Solidarity a pádu komunismu; v obou městech pak restaurace s moderní polskou kuchyní a sebevědomou nabídkou polských vín; a nakonec výborný minipivovar na poznaňském Starém náměstí.

Právě tam jsem začal chápat, co tu mladistvou energii pohání. Odpoledne jsem se zastavil potvrdit rezervaci a oslovil mladého muže, který řídil přípravy na velkou firemní akci. Perfektní angličtinou mi nabídl rychlou prohlídku sálů, i když prý už tušil, který mi bude vyhovovat nejvíc. Když se dozvěděl, že žiju v Praze, zarazil se: „Aha, tak to vás budeme muset ohromit.“ A ohromili. Večer mě obsluhoval mladý číšník perfektní angličtinou s londýnským přízvukem – nejspíš podobným tomu mému. Angličan prý není, jen tam vyrůstal, protože se tam jeho rodiče v 90. letech přestěhovali.

A tehdy mi to došlo. Mladí lidé, kteří tahle dvě města roztáčejí – s perfektní angličtinou, sebevědomím a profesionalitou – nejspíš žili v Británii, naučili se tam, co je potřeba k úspěchu, a tu zkušenost přivezli domů. Vzpomněl jsem si na rok 2004 a vstup do EU: do Británie tehdy přijelo mnohem víc Poláků, než se čekalo, ale mnohem méně Čechů. Teď, zvlášť po brexitu, se vrátili – a dávají Polsku ve střední a východní Evropě obrovskou výhodu.

Poznaň se mi líbila také a doporučuji ji každému, kdo umí ocenit velká města – její proměna je v plném proudu. Mě ale čekala cesta dál, zpátky na známější a předvídatelnější území. Tedy pokud mě Deutsche Bahn nepřekvapí ještě něčím…

Pokračování v dílu 3: Stralsund, jahody a výstřel naslepo