Článek
Tomio Okamura (SPD) byl minulou středu hostem pořadu Události komentáře České televize. Předvedl pro SPD tradiční přehlídku komplexní ruské propagandy a názorně demonstroval, jak vypadá jedna z variant odvrácené strany české politiky.
Mnohá z jeho nesmyslných tvrzení vyvrátila ve studiu jeho diskusní oponentka Olga Richterová (Piráti). Na ostatní se zaměřím v dnešním článku, v němž si ukážeme absolutní faleš a prázdnotu ruské propagandy, která ovládá v podstatě celou naši protivládní antizápadní opozici.
Tak se do toho pustíme.
Okamura dle svých slov považuje za příčinu války údajné potlačování práv ruské menšiny na východě Ukrajiny. Jinak řečeno, údajnou diskriminací ruské menšiny na východě Ukrajiny prezentuje jako potenciální „ospravedlnění“ ruské agrese. Jedna z nejtradičnějších a nejprázdnějších kremelských lží.
Především – pokud se ruská menšina cítila na Ukrajině diskriminována, mohla se obrátit na mezinárodní orgány na úrovni OSN i Rady Evropy. Příkladem za všechny je Evropský soud pro lidská práva, který rozhoduje o porušení Evropské úmluvy o lidských právech jejími signatářskými státy, k nimž Ukrajina patří. A Ukrajina, usilující již tehdy o vstup do EU, by případné odsuzující rozsudky v žádném případě ignorovat nemohla. Právě dodržování lidských práv je jednou z nezbytných podmínek kandidátských zemí, přičemž význam judikatury ESLP pro rozhodování orgánů EU je mimořádný.
Ještě důležitější však je, že i kdyby k takové diskriminaci skutečně docházelo, za žádných okolností to neospravedlňuje přeshraniční vojenskou intervenci. Takové „řešení“ nemá v mezinárodním právu sebemenší oporu. Představme si, že by třeba Poláci nebyli spokojeni s postavením polské národnostní menšiny u nás. Obhajoval by snad Okamura, aby nás kvůli tomu vojensky napadli a okupovali třeba Slezsko?
Navíc nelze zapomínat, že rusky mluvící menšina na ukrajinském území žila dobrovolně. A kdo dobrovolně žije na území nějakého státu, je povinen respektovat jeho první řád. Pokud se mu nelíbí, může se právními prostředky bránit, anebo odejít jinam. Mezi práva menšin však v žádném případě nepatří snahy o podrývání státního režimu či převratu v zemi, ve které žijí. To by bylo dokonce contradictio in adjecto se samotným postavením minority.
Na tom nic nemění ani další Okamurovo tvrzení, že ruská menšina na Ukrajině žije na „tradičně ruském území“. Není totiž podstatné, kdo kde tradičně žije, ale jaký stát takové území v souladu s právem drží. Ukrajina i se svými hranicemi byla mezinárodním společenstvím včetně Ruska uznána již v roce 1991, a proto se jedná o její svrchované území. Podobně jako po rozdělení ČSFR se Slováci v ČR ani Češi na Slovensku nemohli domáhat, že území obou států je nadále „tradičně československé“. A jinak to ani nejde. Argumentem „tradice“ bychom totiž mohli zpochybnit suverenitu jakéhokoliv státu na světě, protože v nějaké fázi historie byl na jeho území stát jiný. Ani tudy tak cesta k relativizaci ruské viny nevede.
A mimochodem - vážně někdo věří, že Putin napadl Ukrajinu, aby hájil práva obyčejných Rusů, když je direktivně posílá do války, a z údajně „tradičního“ území ruské minority učinil spálenou zemi? Navíc raketa letící na obytnou čtvrť zabijí bez ohledu na postoj obětí k Rusku či Ukrajině. Nehledě na ostatní devastující účinky války, díky které bude Rus na Ukrajině nejnenáviděnějším tvorem pro několik příštích generací. Putin v intencích obvyklé ruské mentality naopak prokázal, že právě životy obyčejných Rusů pro něj nemají žádnou hodnotu, a používá je pouze jako nástroje k dosahování diktátorských cílů svého režimu. A oni „obyčejní Rusové“ nesou tu vinu, že jeho režim přes to všechno nadále většinové podporují.
Okamura dále uvádí právo na sebeurčení ruské minority, která už „nechce být součástí zkorumpované Ukrajiny“. Nejprve k té korupci. V celosvětovém žebříčku Corruption Perceptions Index za rok 2022, v němž ruská invaze na Ukrajinu započala, byla Ukrajina z celkového počtu 180 zemí na 116. příčce, zatímco Rusko na 137. Takže opět jen prázdná fráze. Podobně nesmyslné je druhá část Okamurova tvrzení, že většina obyvatel východní Ukrajiny nechce být její součástí. Žádné nezávislé referendum se v této věci před ruskou invazí nekonalo, tudíž jsou to čiré spekulace. A patrně netřeba dodávat, že absenci objektivních dat spekulacemi nahradit nelze.
Nicméně opět klidně uvažujme situaci, že by Ukrajina byla zkorumpovanější než Rusko a ruská menšina v ní nechtěla žít. Co to znamená z hlediska legitimizace ruské agrese? Vůbec nic. Neexistuje žádné pravidlo mezinárodního práva, které by nějaký stát opravňovalo napadnout jiný za účelem realizace údajného práva na sebeurčení své tamní národnostní menšiny. Připustit něco takového by znamenalo konec mezinárodního řádu suverénních států.
Ani národnostní menšina samotná nemá právo libovolně požadovat odtržení od státu jen proto, že dominantně obývá nějakou část jeho území. Zejména větší státy by totiž tímto způsobem mohly zcela vymazat ty menší – stačilo by cíleně osidlovat jejich pohraničí, a poté se dožadovat účelového překreslování hranic. A dokonce i pokud (na rozdíl od mohutného rozeštvávání zvenčí na východní Ukrajině) separatistické tendence vychází skutečně zevnitř nějakého regionu, státoprávními změnami obvykle nekončí.
Příkladem může být rok 2017, kdy regionální katalánský parlament a vláda vyhlásily na základě místního referenda nezávislost na Španělsku. Centrální španělské úřady je však odmítly jako protiústavní a katalánští politici skončili před soudem. Demokratičnost španělského právního řádu v souvislosti s touto kauzou nikdo nezpochybnil. Proč tedy vytýkat Ukrajině, že východ své země nechtěla přenechat Rusům?
A v neposlední řadě - pokud je v tomto konfliktu někomu skutečně upíráno právo na sebeurčení, pak jedině Ukrajině ze strany Ruska. Ať již anexí Krymu, válečnou agresí na její území či snahou jí diktovat, jakou má mít vládu, do jakých mezinárodních organizací smí vstupovat či kolik má mít zbraní. S právem Ukrajinců na sebeurčení je v neslučitelném rozporu celá ruská doktrína o omezené suverenitě Ukrajiny. Takové jednání ze strany Ruska je však Okamura schopen obhajovat, a přitom jedním dechem tvrdit, že se Ukrajina provinila proti právu na sebeurčení ruské menšiny. Sám sebe tím řadí na úroveň Peskova, podle něhož Ukrajina dnes vlastně okupuje Rusko.
Okamura se dále točí na údajném „ukrajinském nacismu“. Další účelová konstrukce. Pravicový extremismus na Ukrajině se dle objektivních dat v ničem nevymyká stavu v jiných evropských zemích. Podrobný rozbor k tomuto tématu nabízí např. server Hlídací pes. Zde postačuje shrnout to nejpodstatnější – krajně pravicová uskupení (Hnutí Svoboda a Pravý sektor) získaly ve volbách v roce 2014 dohromady 6 % hlasů, a v dalších volbách v roce 2019 dokonce jen 2,15 %. Naprosto marginální číslo, navíc více než 4× nižší ve srovnání např. s tuzemským výsledkem SPD ve volbách v roce 2021. A lze-li v souladu s rozsudkem soudu označit SPD za parlamentní fašistické hnutí, je v naší parlamentní mapě zásluhou SPD fašismus 4× rozšířenější než v té ukrajinské. Bude tedy Okamura žádat i tuzemskou „denacifikaci“?
Ale hlavně – opět platí, že i kdyby Okamurovy nesmysly pravdivé byly, ruskou agresi to v ničem neospravedlňuje. Větší či menší vnitrostátní nacionalismus je otázkou preferencí voličů daného státu, a nedopouští-li se přeshraničních zločinů, jiným zemím do něj vůbec nic není.
Co mají společného všechna ta tvrzení o ochraně práv ruské menšiny, jejím právu na sebeurčení, „denacifikaci“ Ukrajiny a další? Že to jsou jen průhledné záminky, jak odvést pozornost od skutečného důvodu ruské invaze, kterým je od počátku snaha o násilné potlačení ukrajinské suverenity. A právě tento ryze mocenský cíl je zároveň jen úvodní etapou ruských plánů na obnovení své původní sféry vlivu.
Konečně posledním pokusem, kterým se Okamura snažil ospravedlnit současné ruské požadavky vůči Ukrajině, je jejich přejímání Donaldem Trumpem. Okamura se tázal, zda je tedy Trump proruský, na což jeho protějšek Olga Richterová zjevně nechtěla jasně odpovědět. A čím víc se tomu vyhýbala, tím víc Okamura Trumpa citoval.
A přitom je odpověď velmi jednoduchá: Ano, Trump v rusko-ukrajinském konfliktu jednoznačně straní Rusku, tedy jinými slovy je proruský, a stejné postoje otevřeně zastával už v předvolební kampani. Celou plejádu Trumpovy dosavadní proruské hry lze shrnout do dvou bodů.
Prvním bodem je, že se prezentuje jako „nestranný“, tj. Rusko a Ukrajinu staví na stejnou pozici. To je ale otevřeně proruský postoj, neboť oni na stejné pozici nejsou - Rusko je jasným agresorem a Ukrajina jasnou obětí. A druhým je, že Trump ani tuto roli „rozhodčího“ nehraje nestranně, ale i zde jednoznačně straní Rusku. Jednoduše řečeno, Putinovi odpustil zatím všechno, zatímco Zelenskému nic.
Příkladem je istanbulská schůzka minulý čtvrtek, kterou Putin inicioval, a nakonec se jí ani nezúčastnil. Reakce Trumpa? Ani slovo kritiky vůči Putinovi, zatímco k Zelenskému zopakoval, že „nemá karty“, zatímco Putin je prý odvážný, má skvělé vybavení, Trump s ním má dobré vztahy a „kdyby se nezasekl v bahně se svými tanky všude možně, byl by v Kyjevě asi za pět hodin“. Chybělo už jen aby si Trump posteskl, jak to ta Ukrajina drze kazí, když se jí už třetím rokem daří násilím posedlé ruské říši bránit.
Trump je tak prozatím zcela otevřeně proruský, a dává to najevo nejvíc jak je ještě z pozice USA diplomaticky únosné. Nebojme se to říkat. Bát se pravdy nemá význam. Tím ji ani nezměníme, ani neučiníme stravitelnější.
Těžko říct, zda je Okamura tak hloupý a propagandě kterou šíří sám věří, nebo prostě říká co chtějí slyšet jeho voliči. Anebo obojí. Nicméně to není rozhodující. Podstatné je, že ruská agrese je hrubě protiprávní a žádné její důsledky proto nelze uznat za právní stav. Krym stejně jako ostatní ukrajinská území tedy de iure náleží a budou náležet Ukrajině bez ohledu na to, zda a jak dlouho je Rusko bude okupovat. Podobně jako zloděj se nikdy nestane majitelem auta, které ukradl.
Kdo chce ruskou agresi akceptovat, musí se tedy nutně vyrovnat s mravními i právními důsledky skutečnosti, že akceptuje mezinárodní zločiny. Spoluodpovědnost ukrajinské strany nelze vylhat, Ukrajině podsouvanou kapitulaci nelze lakovat barvami míru, pravdu nelze popřít choromyslnými narativy Kremlu, a bezcharakternost nelze vydávat za dobré úmysly.
Okamuru a jeho voliče ale pravda, právo, ani morálka nezajímají, což činí jejich postoj vůči postoji civilizovaného světa beznadějně mimoběžným. Diskuse je v takovém případě oboustrannou ztrátou času. Nejlepší odpovědí hrozbám světa proruských autoritářů je porazit jej v podzimních volbách.
