Článek
K tématům, jimiž se blíže nezabývám, se na této platformě vyjadřuji pouze zaznamenám-li názor, který považuji za principiálně zcela nesprávný a zároveň se jedná o téma ve veřejném zájmu významné. Všechna tato kritéria naplňuje článek, na který si tímto dovolím reagovat.
Autor v článku zhruba tvrdí, že naše koncepce svozu odpadu je komunistická (???), a prosazuje výrazné posílení jeho třídění, ideálně až k úplnému vytřídění bez nutnosti existence odpadu směsného. „V domě není problém vyprodukovat čistou nulu odpadu. Zbytky jídla je možné krmit slepice, či společně s posekanou trávou dát na kompost, a popel z kamen můžeme vysypat na záhon. Papír, sklo, plast, kov a baterie se dá vytřídit, a v popelnici nemusí skončit vůbec nic,“ konstatuje autor.
Pokusím se nabídnout méně zjednodušující a komplexnější oponentní pohled.
V nejobecnější rovině je smyslem veškerého lidského jednání a jeho legitimní regulace maximalizace užitku člověka, který se skládá z maximalizace délky a kvality života jednotlivce. Délka života patrně vysvětlení nepotřebuje, kvalita se pak skládá z mnoha aspektů od zdraví, svobody, životní úrovně, bezpečnosti, rozsahu a úrovně veřejných i soukromých služeb, rozsahu, ochrany a vymahatelnosti lidských práv apod.
Má-li nějakým opatřením dojít ke snížení již dosaženého standardu služeb (mezi které úroveň odvozu směsného odpadu pochopitelně náleží), musí to být odůvodněno adekvátně významnými hodnotami, ideálně odpovídajícím přínosem pro kvalitu života společnosti. Tím spíš, zasahuje-li takové opatření do jedné z nejcennějších komodit, kterou je čas každého z nás.
Silně znečištěné životní prostředí má pochopitelně negativní dopady na lidské zdraví, a zcela neodpovědný přístup může v krajním případě učinit Zemi posléze neobyvatelnou. Je-li na odborné úrovni přesvědčivě prokázáno, že intenzifikace třídění odpadu domácnostmi v naší zemi bude mít dopad na životní prostředí v rozsahu signifikantně ovlivňujícím kvalitu života, nechť je realizována. Ovšem toliko v souladu s významem takového přínosu a kontextem dalších lidských činností, do nichž je zasazena.
Autorem zmiňované zpoplatnění odvozu směsného odpadu v závislosti na jeho množství na osobu je legitimním postupem tam, kde je fakticky uskutečnitelné, tj. u rodinných domů. Naopak u bytových domů je pochopitelně prostorově nerealizovatelné. Požadavek výrazné intenzifikace třídění by si zároveň vyžádal významné navýšení počtu „třídících“ popelnic, aby byly dostupné v rozsahu stejném jako současné popelnice na směsný odpad, což nyní zdaleka nejsou.
Naprosto nelegitimní jsou pak jakékoliv úvahy o požadavku zcela bezezbytkového třídění s tím, že by se kontejnery na směsné odpady mohly úplně zrušit či dramaticky snížit jejich počet, neboť vše se musí vytřídit a co se nevytřídí, nechť dáme slepicím, které si za tím účelem musíme všichni pořídit. Takový postup by byl projevem hodnotového i mentálního neandrtálství, a namísto (snad zamýšleného) pokroku hrubým zpátečnictvím.
Jinými slovy, můžeme legitimně uvažovat v intencích „třídit, nebo platit“, ale v žádném případě „třídit, nebo zemřít“. Pro všechny „netřídiče“ musí vždy existovat možnost „vykoupit“ se vyššími poplatky adekvátními důsledkům jejich vyššího objemu směsného odpadu.
Zkusme se zamyslet, jaký je hodinový výdělek vysokopříjmových skupin obyvatel či jakou hodnotu má hodina času pro chronicky přetížené profese (kupř. nemocniční lékaři) či matky samoživitelky, které musí stíhat péči o děti, domácnost, a ještě k tomu případně zaměstnání. A těm všem namísto vytváření vhodnějších podmínek začneme otravovat život odstraněním komunální popelnice a radou, ať si pořídí slepice a kompost. A budeme je nutit věnovat jejich drahocenný čas natolik podružným činnostem jako detailnímu „bezezbytkovému“ rozebírání odpadků, a venku následnému cestování za příslušnou (a volnou) tříděnou popelnicí. Přímo ukázkový přístup, jak si vyrábět problémy kde (zatím) nejsou a poměřovat jednotlivé společenské cíle bez ohledu na jejich skutečný význam.
Jaké důsledky by požadavek bezezbytkového třídění měl?
Domácnosti by vynaložily na třídění odpadu mnohem víc času. Pokud tím někoho vyženeme od televize a piva, újmu nikomu nezpůsobíme. Pokud však třeba takový chirurg kvůli každodennímu bezezbytkovému třídění stihne „jen“ o jednu operaci týdně méně, půjde o důsledek, který nikdo z vás asi nechce. Obzvláště, kdyby měla být odložena zrovna ta vaše operace.
Mnohem častěji než nyní by odpadky končily netříděné v kontejnerech na tříděný odpad, na černých skládkách, či dokonce v příkopech. Tyto formy přestupků jsou totiž státní mocí z 99 % neuhlídatelné, a čím komplikovanější bude zbavit se odpadu legálně, tím častěji se ho lidé budou zbavovat nelegálně.
Snad nejhorším systémovým důsledkem je ovšem to, že podobně iracionální nápady jsou vodou na mlýn naší antiliberální scéně. Spojování podobně nesmyslných nápadů s EU je nejlepší cestou k diskreditaci evropské politiky a vzývání „normálního světa“ ruského medvěda, což je bezesporu to nejhorší, co se naší společnosti může stát.
Navíc, podle takovéto ekoteroristické logiky bychom také mohli kupř. zrušit veškerou (nejen potravinářskou) výrobu, neboť všechny obaly jsou do jisté míry neekologické. Takže si doma budeme dojit krávu, sbírat vajíčka od nosnic a ložnici předěláme na chlév, kde nám bude chrochtat prase. Abychom to všechno obstarali, samozřejmě všichni přestaneme pracovat, takže až někdo dostane akutní zánět slepého střeva, lékař bude zrovna svépomocí bourat prase. Budeme všichni strašně ekologičtí, mít bezezbytkové domácnosti, žít v souladu s přírodou a užívat jen to, k čemu nás příroda vybavila. Průměrná délka dožití však proto klesne z 80 na 30 let, jak to bývalo před rozvojem civilizace.
O pokrok se v případě nového pravidla jedná tehdy, pokud nabízí nějaké zlepšení, které povede k vyšší kvalitě života společnosti. Pokud však směřuje k opaku, nejedná se o pokrok, ale o regres. I nové opatření totiž může přinést horší kvalitu než dosavadní, pokud jsou jeho tvůrci dostatečně hloupí.
Ani z jinak prospěšného třídění odpadu se proto nesmí stát dogma. Věnujme mu tolik pozornosti, kolik v kontextu dalších společenských výzev zasluhuje, aniž bychom z něj dělali samoúčel, či dokonce nástroj hysterie. I z bohulibého záměru ochrany životního prostředí totiž snadno vzniká záminka k diktátorství a ekoterorismu, které pak degradují i to, co je na ekologických záměrech dobré.
