Článek
Po roce 1989 se u nás postupně zformovala standardní politická scéna, kde hlavní dělící linie byla mezi pravicí (dominantní ODS) a levicí (dominantní ČSSD). Obojí byly standardní politické subjekty kompetentní k řízení státu, které se shodovaly na základních pravidlech politického systému a za samozřejmé považovaly, že chtějí pro ČR pokrok a prosperitu. Lišily se pouze v představě, jak jich dosáhnout, o čemž bylo možné v rámci demokratického systému diskutovat.
Dnes už nic takového neexistuje. Nástup destruktivních populisticko-protisystémových stran vedl k tomu, že pravo-levá dělící linie se postupně stala marginální, a dnešní dělící čára mezi dvěma hlavními politickými bloky vede úplně jinde. Jeden blok tvoří strany hájící formát vyspělé evropské demokracie, které na současné sněmovní úrovni reprezentuje vládní koalice (tj. strany systémové). Druhý blok tvoří strany antiliberální usilující o nahrazení tohoto systému něčím výrazně primitivnějším (tj. strany nesystémové), které reprezentuje současná sněmovní opozice a její ještě radikálnější mimoparlamentní satelity (PRO, Trikolóra apod). Propast mezi oběma bloky nejlépe demonstrují přehledy o hlasování poslanců v rámci jednotlivých stran.
Současný politický boj v ČR je jistou historickou paralelou obrany extrémně vyspělé pozdní Římské říše před primitivními barbarskými kmeny. Římané byli nejvyspělejší světovou civilizací a na svoji dobu disponovali omračující společenskou úrovní včetně právního řádu, z jehož odkazu čerpáme dodnes. Barbarské kmeny spaly na zemi ve smradlavých hadrech a neznaly nic než primitivní řev, násilí a zbraně. Jenomže měly tak velkou početní převahu, že se jim Západořímskou říši nakonec podařilo vojensky dobít a rozvrátit.
Velmi podobná situace se ve změkčené podobě vrací i dnes. Vládní koalice reprezentuje západní demokracii jako doposud nejvyspělejší formu společenského zřízení na světě. Opozice nenabízí žádné vylepšení či alespoň alternativu v rámci tohoto systému, nýbrž usiluje o jeho svržení s nastolením řádu zpátečnického a výrazně primitivnějšího. Lhostejno zda bude více pravicový či levicový, hlavní je, aby byl patřičně obhroublý a zaostalý.
Výmluvným příkladem ideové promiskuity antiliberální scény byl záměr KSČM, Rachlova hnutí PRO, proruského dezinformátora Ladislav Vrabela a anarchokapitalisty Ondřeje Dostála vytvořit mimořádně nesourodé spojenectví pro volby do EP. Hnutí PRO z něj nakonec vycouvalo kvůli negativnímu postoji jeho sponzorů a Vrabel se údajně nepohodl s Konečnou, takže si KSČM na evropskou kandidátku nakonec plácla jen s Ondřejem Dostálem. Máloco může být explicitnějším důkazem, že o program na neliberální scéně dávno nejde. Těžko si totiž představit něco méně slučitelného, než krajně levicovou konzervativní KSČM a krajně pravicového anarchokapitalistu Dostála. Jejich společným cílem může být jedině odpor k vyspělé liberální demokracii se snahou nahradit ji něčím mnohem více orbánovským či ficovským, odkud je pak už jen krůček do ruského „ráje“. S programovou vizí důsledně levicového či naopak liberálního pravicového voliče má takovéto spojenectví společné asi tolik co Tomio Okamura s vysokou školou.
Totéž platí pro současné hnutí ANO, které se oproti svému vládnímu angažmá výrazně radikalizovalo a v současnosti názorově již téměř splývá s SPD, se kterou již Babiš ani nevylučuje povolební spolupráci. Už si nehraje na odbornost, catch-all party, pravicovost či levicovost, a jede jen čistě tupohlavou fanatickou protizápadní rétoriku a predátorskou neliberální politiku, přičemž věnuje velké úsilí zabránit pokračování naší integrace do západních struktur, neboť čím budeme izolovanější a bezprizornější, tím budeme slabší a ovladatelnější. Orbánovský formát myšlení a rostoucí odpor k Západu se pro ANO stávají ústředním politickým motivem
Celý náš antisystémový blok je charakteristický několika společnými projevy. Především je to snaha o absolutní deformaci informací. Na stejnou úroveň tak staví názory laiků a odborníků (na virologii, mezinárodní právo a vůbec jakékoliv téma), spekulace a důkazy, hodnotové soudy a skutková tvrzení či pravdu a lež, přičemž lži eufemisticky nazývá „alternativními pravdami“. Lež je podle těchto lidí přece také svobodou projevu, kterou používají jako záminku k šíření nesmyslů a dezinformací.
Dalším „programovým“ rysem nesystémové opozice je popírání morálky, kterou relativizují stejně jako informace. Boji za morálku a spravedlnost společenských vztahů se vysmívají, objektivní morálku degradují na „názor vázaný na úhel pohledu“ a otevřeně preferují utilitarismus před spravedlností, a pragmatismus před hodnotovou politikou. K čemu se jim to hodí? Třeba aby mohli na stejnou úroveň stavět tvrzení ruských agresorů a ukrajinských obětí
Jiným rysem naší antisystémové scény je zpátečnictví. Nechtějí skokový rozvoj naší země, nechtějí euro, korespondenční volbu, istanbulskou smlouvu či důslednou ochranu žen proti násilí. Nechtějí být Římskou říší, bližší jsou jim barbarské kmeny. Proč? Je to jednodušší, neklade to na ně žádné nároky a navíc primitivní společnost je mnohem snáze ovladatelná. A obvykle jejich schopnosti ani na nic víc nestačí.
A konečně posledním výrazným rysem je samozřejmě populismus. Pro populisty není rozhodující, co je pro zemi objektivně dobré, ale co si přeje největší voličský elektorát. Takže pokud si většina bude přát třeba přeměnu naší země v ruskou gubernii, zbavení svéprávnosti všech blondýn či zrušení daní z příjmů, budou to klidně podporovat. Podstatné je totiž získat moc, ostatní je podružné.
Tato taktika spojuje současnou antiliberální scénu i v nadstátním významu. V USA to byly útoky Trumpových příznivců na Kapitol, v Polsku trapná snaha poražené PiS označit výsledky demokratických voleb za státní převrat, v Rusku odstavení „opozičního“ kandidáta pro jistotu ještě před volbami, a u nás zpochybňování všeho, co odporuje názorům antisystémové opozice s tím, že je to kampaň, podvrh, zaplacené rozhodnutí, dvojí metr, bruselský diktát či kdoví co ještě.
Antiliberální demokracie destrukcí objektivní hodnoty informací usiluje o nastolení boje bez pravidel, ve kterém má lež úplně stejnou váhu jako pravda. A samozřejmě se veze na vlně rostoucího násilí a nenávisti ve společnosti, které je i dle názoru předsedy Ústavního soudu v současnosti bezprecedentní. Příkladem za vše je schvalování děsivého masakru na FF UK. I tito lidé (lze-li takové bytosti vůbec nazývat lidmi) jsou bohužel voliči. A velmi pravděpodobně nikoliv vládní koalice.
Jak je vlastně možné, že protisystémové strany mají u voličů takový úspěch? Bohužel je to odraz úrovně naší společnosti, neboť voliči si vybírají představitele k obrazu svému. A je děsivé, že zhruba třetina oprávněných voličů se nejvíc identifikuje se současným Andrejem Babišem.
Dalším důvodem úspěchu antisystémových stran je to, že po voličích nic nechtějí. Nekladou na ně žádné morální nároky, svobodu zaměňují se svévolí (lež je přece taky názor), peníze jsou ochotní rozhazovat zadarmo (pochopitelně nikoliv ze svého), papouškují hlas ulice (i kdyby generoval sebevětší nesmysly) a ještě jsou správně lidoví, každý jim rozumí (na rozdávání koblihe opravdu nemusíte být žádný akademik).
Primární problém tedy není Babiš nebo Okamura, ale množství voličů, kterým jejich parodie na politiku stačí. To reflektuje mentalitu naší společnosti, v níž se snoubí nízké morální povědomí, utilitarismus, východoevropské buranství s čím dál hlasitěji probublávající násilnickou rétorikou, nízké ambice na vyspělost společnosti spolu s paradoxně vysokým „národním sebevědomím“, zpátečnický konzervatismus a švejkovství, které mimořádně trefně popsal Tomáš Prop . Bohužel je většina naší společnosti blíže oněm Barbarům než Římanům, a nelze se pak divit, že protisystémové strany mají žně a najde se zde dost sympatizantů Orbána, Fica či dokonce Putina. Zlobit se můžeme jen sami na sebe.
Ve velmi těžké pozici jsou současní nezávislí novináři. Na jedné straně musí fungovat jako kontrola veřejné moci, což je jedním z hlavních poslání médií. Na straně druhé vědí, že jakkoliv vláda přirozeně dělá chyby, je pětikoalice v naší současné parlamentní realitě jediná civilizovaná síla, která chce naši zemi pevně držet v prozápadním demokratickém kurzu. Takže veškerou kritiku je nutno optimálně vést s nepřetržitými dovětky, že i takto chybující vláda je v současnosti jedinou civilizovanou parlamentní variantou.
Občas to i renomovaní novináři zdůraznit zapomenou. Kupř. výrok Jindřicha Šídla, že je mu jedno, jestli se vrátí Babiš, neboť „pracuje s tím co mu voliči vyberou“, může snad platit z pohledu novináře, ovšem nikoliv z pohledu občana, který v této zemi žije. A pokud mezi ně patří, jedno mu to tedy být nemůže.
Nelze souhlasit ani se smířlivými větami stejného autora naznačujícími, že případná koalice ODS a ANO by mohla (v případě, že by zvítězilo ANO a pětikoalice neměla většinu) být „nejméně špatným řešením“. Nelze totiž zapomenout, že něco takového by v ODS podpořila pouze frakce Klausových pohrobků, kteří razí úplně stejnou politiku jako jejich exprezidentský guru volící SPD. Zahradilovské křídlo opravdu nemá se současným hlavním proudem ODS nic společného, a Fialu nenávidí úplně stejně jako Klaus, Zeman, Babiš nebo Okamura. Pokud by se tito lidé v ODS dostali k moci a otočili ji zpět ke klausovským kořenům, nejen že zcela znehodnotí veškerou práci současného vedení ODS ústící až k nynějšímu premiérskému křeslu, ale navíc posvětí vládu antisystému v naší zemi, čímž ODS v očích slušných voličů zcela zdiskreditují. Porovnávat, zda by bylo menším zlem vláda ANO s SPD či ANO se Zahradilovo křídlem v ODS a tichou podporou SPD je totéž jako uvažovat, zda je menší zlo mor či cholera.
A ještě jedna poznámka. Toto vše není žádné „strašení Babišem“. Pouze o Babiše tu totiž opravdu nejde. Nejdůležitější je, aby se antisystémový blok se svým programem novodobého barbarství nedostal k moci, lhostejno zda pod hlavičkou Babiše, Havlíčka nebo Zahradila. Babiš je dnes sice jeho nejviditelnější postavou, ale naše neliberální scéna na něm závislá není, a dostane-li šanci, klidně i bez Babiše udělá z této země nejen skanzen, ale rovněž gubernii východoevropské zaostalosti a buranství servilně zdravící ruského medvěda na jeho zločinných výletech za hranice ruského revíru.
Opravdu si myslíme, jak strašně potrestáme vládní koalici, když si místo ní antiliberální blok zvolíme? Že se premiér ubrečí, vzteky roztrhá všechny svoje knížky a členové vlády skončí na úřadu práce či na psychiatrii? A my budeme kráčet vstříc světlým zítřkům po boku dobroděje Andreje a akademika Tomia za spokojeného přikyvování Putinem vyznamenaného Václava Klause? Směšná představa. Jediný, komu ublížíme, budeme my samotní, a budoucí generace naší země, které nás budou oprávněně proklínat, že jsme dobrovolně zvolili naprosto nesmyslný návrat naší země do východoevropského bahna, po kterém opět rachotí Moskviče a Žigulíci.
