Článek
Václav Klaus uveřejnil text svého příspěvku z konference EuCET v Budapešti. Pojímá jej jako apologetiku národního státu a kritiku evropské integrace. A dopouští se přitom obvyklých chyb, u nichž bychom se při příležitosti svátku vzniku samostatného Československa měli blíže zastavit.
Klaus tradičně evropskou integraci charakterizuje jako něco nepřirozeného, nepatřičného či dokonce nedemokratického.
A jako tradičně se mýlí. Dobrovolná integrace je v lidské společnosti přirozený proces, který jí přináší výhody a rozvoj. Jejím motivem je společný zájem i hodnoty, a výhody plynoucí z jejich sdílení. Velmi nepřirozené a nepatřičné by tedy naopak bylo ji samoúčelně omezovat.
Integrace není žádným „eurohujerským“ výmyslem, nýbrž nástrojem rozvoje lidské civilizace starým jako civilizace sama. Proto ze samot postupně vznikaly osady, z osad vesnice, z vesnic města, z měst velkoměsta a připojováním okolních sídel pak velkoměstské aglomerace. Na mezinárodní úrovni se pak podobně začaly formovat mezinárodní organizace založené na různé míře integrace členských států, kupř. v oblasti bezpečnostní, hospodářské, či politické.
Proti integraci Klaus staví národní stát. Ten představuje moderní vývojový stupeň veřejné moci, jehož rozmach je spojen s demokratickými revolucemi především v 19. století, kdy v souvislosti s procesem liberalizace společnosti ve vyspělé části Evropy začal postupně nahrazovat původní feudální státoprávní formy (blíže k tomu např. Klíma, K. Teorie veřejné moci (vládnutí). Praha: ASPI, 2003, s.172an.) Ty byly formovány shora, a zahrnovaly území i obyvatelstvo, které konkrétní panovník ovládal, nejčastěji na základě vojenského podrobení. Naopak národní stát vycházející z práva na národní sebeurčení je formován zdola, a pro jeho existenci je rozhodující vůle obyvatelstva osidlujícího určité území spravovat své záležitosti ve společné zemi.
Ona svobodná vůle národa však přirozeně nemusí končit vykolíkováním hranic a rozdělením lidí na „naše“ a „cizí“. Má-li národ svobodnou vůli vytvořit stát, má nutně stejně svobodnou vůli rozhodovat i o míře spolupráce a integrace s národy a státy jinými. Může se tak rozhodnout, že vůči některým zemím uplatní bezvízový styk, vůči jiným nebude používat státní hranice, a s dalšími bude sdílet společné nadstátní orgány, právní řád, různé politické cíle či třeba měnu. A když se jich s podobným smýšlením dá dohromady víc, vznikne třeba organizace, jakou je Evropská unie. Co je na tom nepřirozeného či nedemokratického, když to celé vychází z vůle obyvatel zúčastněných zemí?
Integrace je nežádoucím jevem pouze tehdy, je-li nedobrovolná. Typickým příkladem je ruská agrese na Ukrajinu, kdy Putinův režim odmítá akceptovat, že Ukrajina nechce být součástí ruského světa, a nutí ji zůstat v něm násilím. Je zajímavé, že toto zcela flagrantní porušení státní suverenity a práva na národní sebeurčení Klaus nekritizuje, ale unijní integraci založenou na plné dobrovolnosti považuje za nesvobodnou, nedemokratickou, a div ne autokratickou. Velmi pokřivená logika.
Tvrzení, že pouze „Stát – nikoli region nebo kontinent – tvoří autentické politické společenství“, je další Klausův omyl. Určující konstituantou v demokracii totiž není stát, ale již zmíněná vůle lidu, neboť ta formuje ono Klausem jmenované „autentické politické společenství“.
Některé národy vybudují jeden homogenní stát, jiné se rozdělí mezi více států, anebo naopak může být stát mnohonárodní, jako kupř. Švýcarsko či Belgie. Jindy mohou vzájemně neslučitelné představy ve společnosti naopak způsobit jeho rozdělení, jako tomu bylo v případě Československa. Úplně stejně pak může obyvatelstvo vyjádřit vůli integrovat se s jinými zeměmi, což je příklad Evropské unie. To vše je v demokratickém zřízení bez výjimky záležitostí společenského konsensu obyvatel. Bude-li tedy evropská integrace členských států dobrovolně pokračovat třeba i k federalizaci, bude úplně stejně autentickým politickým společenstvím jako kterákoliv jiná demokratická federace. A to bez ohledu na názor Putina či Klause.
„My jsme Češi, Maďaři a Slováci. Mluvíme česky, maďarsky a slovensky, ne evropským esperantem. Nechceme zrušit hranice a zbavit se rozdílu mezi občanem státu a cizincem“, pokračuje Václav Klaus.
Opět formální argumenty. Pokud chce Klaus takto absolutizovat rozdíl mezi občanem a cizincem, měl by také vysvětlit, v čem je slušný Čech lepší než slušný cizinec, a v čem naopak neslušný cizinec horší než neslušný Čech. Kromě toho jazyk není výlučným definičním znakem určitého státu. Třeba němčina je úředním jazykem v Německu i Rakousku, přestože se jedná o dva oddělené státy. A naopak ve Švýcarsku jsou čtyři úřední jazyky a k tomu hojně užívaná angličtina, a přesto se jedná o jednu zemi.
A především, v čem mně jazyk spojuje s lidmi jako senátorka Zwyrtek Hamplová a poslanec Foldyna, když jsou mně jejich česky sdělované názory úplně stejně cizí jako Orbánova maďarština? Rozhodující pro společný zájem je přece obsah slov, a nikoliv jazyk, v jakém jsou pronesena. Pro spolupráci opravdu není podstatné, zda máme s někým společný mateřský jazyk či státní občanství, ale zda s ním máme společné názory a hodnotové postoje.
„Když vznikne impérium, demokracie zaniká. Nastupuje ta či ona forma autokracie. Jak jsem již řekl, progresivistický, nedemokratický projekt dominance nadnárodních struktur začal působit v Evropě s novou silou po druhé světové válce“, pokračuje Klaus.
Klausovi stále uniká, že EU není imperiální mocností, ale patrně nejdemokratičtějším nadstátním společenstvím, které na světě existuje. Příklady? Svobodně lze do ní vstoupit i z ní vystoupit. Poslanci Evropského parlamentu jsou voleni občany členských států. O jmenování dalších vrcholných orgánů rozhodují členské státy či jsou jejich představiteli přímo obsazeny . Svoji rozhodovací pravomoc uplatňuje Unie pouze vůči svým členům a pouze v rozsahu, v němž jí členské státy svěřily pravomoci. Unie neusiluje o ovládnutí jiných států či vnucování své vůle, natož aby vykazovala jakékoliv prvky militantní agrese.
Unie není Čínou ani Ruskem, ale jejich demokratickým protipólem vytvořeným analogicky s formováním národních států, tj. menší celky se sdružují ve společný větší na základě dobrovolnosti. Imperialistická politika je naopak pozůstatkem středověkých feudálních říší, které si svoje zájmy vynucovaly silou, jak to vidíme ze strany Ruska vůči Ukrajině nebo Číny vůči Tchaj-wanu. Jakékoliv spojování Unie s autokracií či imperialismem je naprosto zcestné.
Klaus dále konstatuje, že v Maďarsku „má smysl hovořit o suverenitě národního státu.“ To je další liché tvrzení. Orbánova politika není politikou suverenity, ale velmi přízemního prospěchářství. Má-li Maďarsko bohatě čerpat unijní peníze a výhody plynoucí z integrace, tváří se jako spořádaný členský stát. Má-li však plnit členské povinnosti, rázem se stává nejsuverénnějším „národním státem“. Takovéto budování protizápadní suverenity za západní peníze je pro Klause předmětem aspirace?
Podle Klause je „Západ, dekadentní a rozmazlený svým blahobytem“ a unijní členské státy ze střední a východní Evropy se stávají „také bohatými a dekadentními“. Klaus tak vlastně přiznává, že zemím bývalého sovětského bloku, které se po pádu železné opony přidružily k Západu, tato integrace pomohla. Tedy, jsou bohaté, a jsou bohaté „již“, tj. právě díky oné integraci. Je velmi dobře, že si to Klaus uvědomuje. Tím méně je však pochopitelné, proč se tuto naši integraci se Západem snaží neustále zničit.
Je snad špatně, že jsme (v celosvětovém měřítku) bohatou zemí a máme se dobře? Klausovo ekonomickou vizí je, že bychom měli trpět chudobou? Anebo snad nemáme na bohatství právo, když Rusko je vlastní vinou pořád chudé?
Klaus strašně moc touží kritizovat Západ a naše spojenectví s ním, ale smysluplné argumenty chybí. A tak občas vystřelí i tak absurdní tvrzení, že být bohatý je vlastně špatné. I tak mohou vypadat teze krajně pravicového politika, když je nutné je ohnout ruským zájmem.
Za povšimnutí stojí i to, jak se Klausova antizápadní rétorika shoduje s tou ruskou. Podle Ruska je Západ také dekadentní, a naopak Rusko je nositelem opravdových „tradičních“ hodnot. Děkujeme pěkně za nabídku, můžete si je i se svými zbraněmi a vakcínou Sputnik nechat.
Nejen v den výročí vzniku samostatného Československa bychom si tak měli uvědomit, že opravdová svoboda národa je vyjádřena právě i jeho nadnárodní integrační svobodou. Proto je evropská integrace světem mnohem svobodnějším a bezbariérovějším než Klausův svět vykolíkovaných hranic. A onen blahobyt, který jsme tím získali, je pak bonusem navíc.
Bojovat proti dobrovolné integraci evropských zemí znamená bojovat proti svobodné vůli jejich občanů. Alespoň víme, co je Klausovým cílem.
