Článek
Krátce se ještě jednou zastavím u rozhovoru stínového premiéra Karla Havlíčka (ANO) pro Seznam Zprávy, kterému jsem se již z jiného pohledu podrobně věnoval minulý týden.
Havlíčkovy veřejné výstupy mívají několik společných rysů. Především velmi nepřesvědčivá argumentace (až překvapivá vzhledem k jeho vzdělání), účelovost, povrchnost, nízká informační hodnota a neschopnost domyslet souvislosti, díky které Havlíček při své vyjadřovací neobratnosti mnohdy prozrazuje mezi řádky věci, které vůbec říkat nechtěl. Všechny tyto rysy dohromady má i Havlíčkova kritika „nálepkování“, na kterou zaměřím pozornost tentokrát.
Co ono nálepkování podle Havlíčka vlastně má být? „Nálepkování je, když někdo řekne, že je Foltýn cenzor a on řekne, že pokud to o něm někdo říká, tak je kolaborant s Moskvou. Ať vysvětluje, že není cenzor. Má na to nástroje, peníze, Úřad vlády za sebou. Já si můžu říkat, co chci, kdy chci a jak chci. Klidně o Foltýnovi řeknu, že je cenzor. A on to musí unést. Pokud to neunese, tak ať se sebere a není tam. Tečka. Konec jakékoli diskuze,“ řekl Havlíček pro Seznam Zprávy.
Takže jedno po druhém.
Pojem „nálepkování“, v běžném životě volně vycházející z tzv. labelling theory, není žádným patologickým jevem, ale běžným komunikačním prostředkem, pomocí kterého označujeme nějaký soubor chování všeobecně srozumitelnou zkratkou, např. záletník, lhář, agresor, podivín apod. Takové zkratky jsou běžnou integrální součástí komunikace nejen o politice všude na světě, a pokud nálepka sama o sobě není vylhaná či vulgární (jako kupř. „liberální dobytci“ ústy europoslance Turka), jsou vysloveně žádoucím prostředkem. Pomáhají totiž „komunikační ekonomii“, neboť dorozumívání urychlují a usnadňují.
Havlíčkovi proto nepochybně nevadí nálepky obecně, ale obsah nálepek, který dostává hnutí ANO. A patrně nejvíc nálepka proruská. Ta je však zcela oprávněná, což opět potvrdil nejen tento Havlíčkův rozhovor, ale i mnoho jiných představitelů hnutí ANO v řadě dalších případů, kterými jsem se opakovaně zabýval. Hnutí si tedy za ni svými výroky může samo.
Havlíčkova nevole k této nálepce nepřekvapí. Hnutí ANO chce mít otevřený prostor svojí politikou konvenovat zájmům Ruska, ale úplně explicitně se k tomu (před volbami) hlásit nechce, neboť jeho preferencím by to neprospělo. I přes svoji zjevnou radikalizaci nechce přijít o zbytky umírněných voličů z dřívějších dob. Navíc málokdo se chce veřejně hlásit k něčemu, co je neobhajitelné. Podobně jako lhář chce lhát, ale pokud možno tak, aby ho přitom nikdo nepřistihl a nemohl jej tak veřejně označovat.
Kritika nálepkování ze strany Havlíčka vyznívá zároveň velmi komicky. A to v kontextu jeho údajného prosazování svobody projevu. Proč? Hodnotové soudy nějakého chování pomocí zkratky (nálepky, etikety apod.) jsou totiž učebnicovým příkladem svobody projevu. Když však vyznívají vůči hnutí ANO negativně, najednou jsou pro Havlíčka nežádoucí. Takže svoboda projevu platí jen v zájmu hnutí ANO či Ruska? Říká Vám něco pojem selektivní cenzura, pan exdoubleministře?
Havlíček je groteskní i neschopností svá slova domyslet. Kritizuje Foltýna, že někoho nálepkuje slovy „kolaborant Moskvy“. Nedochází mu však, že nazvat Foltýna „cenzorem“ je úplně stejné nálepkování. A navíc zapomíná, že nálepka „kolaborant Moskvy“ byla od Foltýna toliko reakcí na nálepku „cenzor“. Proč tedy Havlíček nálepkování kritizuje, když ho sám používá? Anebo se snad domnívá, že je to privilegium vyhrazené jen pro hnutí ANO a jeho spojence?
Projevem doslova diktátorského uvažování je tvrzení Havlíčka, že on si může o Foltýnovi říkat co chce a Foltýn má povinnost to unést, a pokud nikoliv, nechť odejde. Vždyť Havlíček nemá sebemenší oprávnění určovat Foltýnovi co musí a nesmí ve své funkci vykonávat či ho z ní dokonce vyhazovat. Foltýn přece není žádný jeho podřízený.
Havlíček tak nevědomky ukazuje své sklony k přisvojení moci, patrně odpozorované od Babiše. A Foltýnův odchod si zřejmě přeje tak vehementně, že se neudrží a popustí uzdu svým emocím. Ty jsou ale v politice špatným rádcem. Celé toto Havlíčkovo rétorické podklouznutí znovu potvrzuje, jak hluboko leží Foltýn českým rusokratům v žaludku. Jinými slovy, že je člověkem na svém místě.
Kromě toho nelze opomenout, že Havlíček nemá ve veřejné komunikaci o nic více práv než Foltýn. Takže pokud Foltýna nazve cenzorem, rozhodně není Foltýnovou povinností mlčet či dokonce s čepicí v ruce úslužně poděkovat v ruštině, a může se bránit úplně stejným způsobem, jakým je napadán. Tedy hodnotovým soudem, Havlíčkovou terminologií „nálepkou“. Pokud si totiž může „co chce, kdy chce a jak chce“ říkat Havlíček, může totéž nepochybně i Foltýn. A pokud Havlíčkova slova „musí unést“ Foltýn, platí totéž i naopak.
Havlíček díky své rétorické neobratnosti nejspíš nechtěně odkrývá, co by nikdo z jeho spolustraníků před volbami veřejně říci nemohl - tj. že hnutí ANO si onu „svobodu projevu“ představuje asi takto:
„My, hnutí ANO, si budeme říkat co chceme, kdy chceme a jak chceme, protože máme svobodu projevu. Takže když o někom řekneme třeba že je cenzor, není to nálepkování, ale svoboda projevu, a dotyčný to musí unést.
Ale pozor! Když vy o nás řeknete, že jsme proruští kolaboranti, není to svoboda projevu, ale nálepkování, a to zakazujeme. Stejně jako profesorské poučování, protože náš šéf žádný profesor není a nechce se cítit méněcenně. A jestli se vám to nelíbí, tak se seberte a jděte jinam. Tečka. Konec jakékoli diskuze.“
Chcete to?
