Článek
Andrej Babiš vyzkoušel se svým hnutím ANO již téměř všechny politické orientace. V roce 2012 začínal jako protestní pravicově liberální hnutí založené na „nadstranickosti“ a odbornosti vymezující se především proti tehdy zdiskreditovaným pravicovým vládám a tradičním politickým stranám. Poté se přesunul do politického středu se široce rozkročenou politikou „catch-all party“ údajně s cílem budovat z České republiky druhé Švýcarsko. Následně se hnutí posunulo ještě více doleva, kde programem levicového populismu zcela vymazalo tehdejší tradiční parlamentní levici.
Od kampaně posledních sněmovních voleb v roce 2021 pak Babiš opět převlékl politický kabát a přímočaře tenduje k nacionalistického konzervatismu po vzoru jeho věrného přítele Orbána. V tomto duchu se nesla již Babišova prezidentská kampaň, a nyní se k tomuto směřování hnutí ANO hlásí již zcela oficiálně, což nedávno potvrdil i 1. místopředseda hnutí ANO Karel Havlíček. A jak jsme viděli na konferenci konzervativců, nacionalistů a euroskeptiků CPAC v Budapešti, pro Babiše najednou už ani exprezident Klaus není nepřítelem, třebaže je snad nejtypičtějším představitelem politiky, proti které se Babiš ve svých politických začátcích tolik vymezoval.
Ideologie hnutí ANO v české politice se tak velmi lišila v závislosti na období. Raný Babiš byl proevropský, progresivistický, chtěl stavět na odbornosti, výkonnostní ekonomice, bojovat proti korupci atd. Z tohoto období je také hnutí ANO pořád ještě členem liberální frakce v Evropském parlamentu. Naopak pozdní Babiš otevřeně inklinuje k roli autoritářského nacionalistického konzervativce a euroskeptika, populisty a politického kariéristy. Původní a současné ANO je tak programově v mnohém nesrovnatelné, a samozřejmě oslovuje zcela odlišné voliče.
Babiš svým postupným přerodem v nacionálního konzervativce není výjimkou. Málokdo si dnes ještě vzpomene, že třeba Vladimir Putin v počátcích svého mandátu chtěl spolupracovat se Západem, a dokonce nahlas uvažoval o vstupu Ruska do NATO. A Václav Klaus byl v 90. letech jasným stoupencem našeho vstupu do EU. Optikou jejich dnešních postojů téměř nemyslitelné představy. Právě jako liberální a proevropský Babiš.
Hnutí ANO svým energickým vstupem do celostátní politiky ve sněmovních volbách roku 2013 paradoxně přispělo i k obrodě ODS. Nebýt jeho konkurenčního tlaku, ODS by patrně nikdy neprošla tou ohromnou vnitřní katarzí, díky které po mnoha letech v opozici nakonec před dvěma lety dokráčela až do Strakovy akademie, když se Petru Fialovi podařil nesmírně náročný úkol rehabilitovat v očích veřejnosti nejen ODS, ale i celou pravicovou politiku.
Středolevá a populistická orientace Babišovi přinesla v roce 2021 volební porážku, čímž se potvrdilo, že pro středového či liberálního voliče je jasnou volbou pětikoalice, a umírněně levicoví voliči ho do křesla premiéra sami nevynesou. I proto následoval onen čím dál přímočařejší Babišův posun do konzervativních vod nacionalistické pravice. Marketéři Babišovi zjevně poradili, že největší volební potenciál má v současnosti mezi těmito voliči, a když lze s podobnou politikou vítězit v Maďarsku a Polsku, musí to přece jít i u nás. Obzvláště když Babiš je věrným Orbánovým žákem, a euroskepticismus je v naší zemi paradoxně ještě silnější než v Maďarsku. Přidáme-li k tomu skutečnost, že strany prozápadní liberální koalice jsou nyní u vlády řídící zemi v bezprecedentně náročné situaci na mnoha frontách, je otevřený orbanismus pro Babišův marketing jasnou volbou.
Jako orbánovský konzervativec je Babiš nesrovnatelně věrohodnější než coby multimiliardář v roli „reprezentanta levice“, a přitom je veřejností vnímán seriózněji než krajně pravicová SPD, jakkoliv je to čím dál víc spíše reminiscencí minulosti. Babiš, Havlíček, Schillerová i mnozí další poslanci hnutí ANO svými názory i rétorikou totiž působí čím dál věrohodněji jako detašovaná buňka strany Fidesz. Dřívější stranické osobnosti jako třeba Robert Pelikán by nynější programové směřování hnutí již těžko mohlo oslovit. Nepřekvapil ani odchod Ivo Vondráka.
V naší zemi zatížené silným konzervatismem, rostoucím nacionalismem a dlouhodobě vysokým euroskepticismem může být hnutí ANO v tomto „novém“ politickém nátěru pro liberální demokracii ještě těžším soupeřem než ve volbách 2021. Nejde ani tak o to, jak může hnutí známé kupř. svoji extrémně rozhazovačnou politikou v době svého vládního působení chtít najednou hájit „konzervativní hodnoty“, či že rozhodně nemá na mysli klasický konzervatismus britského formátu, ale jeho maďarskou parodii, jejímž úkolem je především zastřít obyčejnou autoritářskou povahu Orbánova režimu. Babišovým voličům totiž bude stačit, že volí proti pětikoalici a EU, a zároveň pro utilitarismus a české švejkovství na principu „hlavně ať je plyn levný, odkud pochází nás nezajímá“.
Premiér Fiala je nepochybně rozdílovou osobností české politiky a velmi silným lídrem, což prokázal již tím, jak dokázal ODS vrátit zpět na výsluní a současně v ní prosadit jiné myšlení. Bohužel však česká politická scéna jinak trpí velkým deficitem osobností, což prokázala i nedávná prezidentská volba. V pětikoalici se sice postupně formují další nadějní představitelé liberální demokracie, především Jan Lipavský, a dále např. Jana Černochová, Klára Kocmanová, Martin Kupka, Mikuláš Peksa či Markéta Gregorová. Ovšem i tak je mezi nimi a premiérem patrný nepřehlédnutelný odstup. Navíc vládní role znamená tvořit a zároveň obhajovat svoji pozici, což je vždy o mnoho obtížnější než opoziční kritika bez odpovědnosti, která je pro populismus ANO či SPD doslova šitá na míru.
Strany liberální demokracie jsou téměř v polovině svého funkčního období a mají dost času zareagovat na postupné šikování konzervativních nacionalistů nově pod Babišovou vlajkou. Chce-li liberální koalice v příštích sněmovních volbách 2025 uspět, musí alespoň udržet počet voličů v minulých volbách přesvědčených, že prozápadní cesta je pro naše životy nejlepší alternativou a pro ČR naprostou nezbytností. A to je z vládních pozic při probíhající hospodářské krizi úkolem bezesporu náročným.
Bylo by velmi pošetilé se domnívat, že naše společnost je hodnotově vyspělejší než maďarská nebo polská. Bohužel není. Jen zde prozatím naštěstí chyběl natolik drzý a bezcharakterní manipulátor jako je Kaczynski nebo Orbán. Babiš jejich autoritou na národovecké scéně naštěstí nedisponuje, na to má již příliš dlouhou historii v převlékání politických kabátů. Vychýlit naši zemi ze západního kurzu, a tím ji přiblížit orbanistánu či dokonce revíru zaostalého ruského medvěda však může, a při svém volebním úspěchu to nepochybně udělá. Věřme proto, že tuto cestu většina voličů nepřipustí.
