Článek
Teoreticky jsou možné všechny tři eventuality. Náboženství jako určitý normativní systém, resp. v případě islámu zároveň nábožensky podmíněná ideologie, může samo o sobě být podhoubím pro bestiální násilí, anebo naopak může být nekorektním výkladem zneužito k tomu, aby „jeho jménem“ mohl někdo vraždit. Podobně jako rasová teorie Arthura de Gobineaua byla zneužita Hitlerem, katolická církev ve středověku zneužila křesťanství k inkvizičním procesům, Sovětský svaz či další režimy zneužily komunismus k budování totality apod.
A přestože francouzský antropolog a diplomat 19. století de Gobineau nebyl žádný zločinec a jeho teorie sama o sobě k rasové diskriminaci nevyzývala, jsou po zkušenostech s nacismem rasové teorie v podstatě nepřípustné i ve vědeckém diskursu. Jednoduše proto, že jsou snadno zneužitelné, a k takovému zneužití s nedozírnými následky také již došlo. To nutně generuje otázku, jaký postoj zaujmout vůči projevům islámskému náboženství, a především politickému islámu, z nichž je radikální islamismus odvozen.
V hodnocení poměru islámu a násilí se mnohdy neshodují ani odborníci. Příkladem může být zamyšlení BBC nad otázkou, zda islám ospravedlňuje sebevražedné útoky v západních zemích a agresi vůči nemuslimským civilistům. Islámský učenec Abú Chadeží Abdul – Wahíd říká, že „Sebevražedné útoky jsou v islámském právu šaría striktně zapovězeny“, neboť „prorok Mohamed, zapovídá zabíjení civilistů v jakýchkoli souvislostech a aspektech.“ Naopak muslimský fundamentalista Jusuf Karadáwí oponuje, že to „není sebevražda, je to mučednická smrt ve jménu božím a jde o formu svaté války“, přičemž například ženy v Izraeli prý „nejsou jako ženy v naší společnosti, protože v Izraeli jsou ženy povolávány do armády.“ BBC pak doplňuje, že Karadáwí, který Izraelce považuje za legitimní cíl muslimského násilí, je mezi muslimy považován za umírněného představitele islámu.
Ohromný problém je tak již v tom, že je vůbec možné islámem ony násilnické, intolerantní a agresivní prvky chování odůvodnit způsobem, který má v muslimské komunitě značnou autoritu. A pokud navíc názor Karadáwího má být mezi muslimy „umírněným“, těžko chápat islám jako mírumilovné náboženství.
Izraelský expert na Blízký východ a profesor na katedře arabštiny BarIlanovy univerzity Mordechaj Kedar kritizoval již mnoho let před letošním palestinským útokem na Izrael, že (citováno dle českého překladu) ani na mezinárodních odborných konferencích nikdo není „připraven říci bolestnou pravdu: Korán, hadísy, historie a životopis našeho proroka jsou naplněné myšlenkami, přikázáními, příklady, které tlačí mladé k terorismu, stejně jako motivovaly v sedmém století naše praotce k dobytí většiny známého světa. Koncept dobývání cizích území, prosazování vlády islámu příšerným násilím je to, co vyvedlo islám z Arabského poloostrova k dobytí oblasti od Indonésie na východě až po Španělsko a Maroko na západě, a to, co tlačí mladé muže a ženy k tomu, aby se připojili k džihádu a pokračovali v podrobování zbytku světa.“
Je zřejmé, že fundamentální islámské hodnoty jsou s evropskými nejen neslučitelné, ale obvykle přímo kontrapoziční. Odlišné hodnoty různých kultur však nejsou nepřekonatelným problémem, nejsou-li vnucovány. Pro úvahy o soužití s islámem na evropském kontinentu je proto rozhodující, nakolik má islám v úmyslu je evropské civilizaci vnucovat.
To je opět složitá otázka. Ne jedné straně lze říci, že k islámu se celosvětově hlásí asi 1,6 miliardy lidí. Kdyby i jen 1 % z nich byli teroristé, či podporovali džihád mečem, dávno zuří třetí světová válka. Anebo kdyby s islámem nebyla pro Evropany možná žádná forma koexistence, proč by jich každoročně tolik lidí létalo na dovolenou třeba do Dubaje, který náleží k nejprestižnějším destinacím?
Opačným pohledem pak nutno uvažovat, zda je zdrženlivost většiny celosvětové muslimské obce obrazem jejich víry, či nutností s ohledem na omezené možnosti islámu v současné geopolitické mapě. Jinými slovy, co by většinoví muslimové dělali, kdyby mohli. Zůstali by na svých územích s respektem k jiným kulturám, anebo by se pokusili „sjednotit“ svět pod vládou Alláha? Podle amerického spisovatele a matematika Billa Warnera, který ve svých knihách dostupných i v českém překladu podrobuje islám statistické analýze, je cílem islámu, „aby se celý svět modlil k Alláhovi“. Má pravdu?
Uvažujme dále. Pokud jsou tedy ony „civilizovanější“ muslimské státy mírumilovné, jak o sobě říkají, proč hromadně neodsoudily terorismus hnutí Hamás, a jasně neoddělily islám jako náboženství od militantního islamismu jako ideologie? Pokud se nepletu, jediná z islámských zemí, která jej odsoudila, byly Spojené arabské emiráty. Naopak i země, o nichž si někteří západní představitelé dělají klamné iluze, např. Katar nebo Kuvajt, Hamás odsoudit odmítly. A Saudská Arábie s Izraelem přerušila rozhovory o možné normalizaci vztahů obou zemí. Jak těmto postojům máme rozumět? Je to z jejich strany „jen“ regionální pragmatismus, anebo se zločiny Hamásu tiše souhlasí, a pouze mají (zatím) obavy to říci otevřeně? Jinými slovy, je základem jejich postoje přesvědčení, že palestinské násilí je naplňováním Koránu? Či je motivuje nenávistný antisemitismus? Anebo dokonce nenávist k veškerému životu nepodřízenému Alláhovi?
Navazující otázkou pak je, zda je islám intenzivněji spjat s násilím a agresí než jiná náboženství. Jinými slovy, je samo o sobě „náboženstvím zla a nenávisti“, či je v tomto ohledu srovnatelný s jinými náboženstvími? A příčinou je jeho obsah, anebo jeho výklad?
Náboženské texty jsou obecně plné násilí. Není to jen případ Koránu, třeba biblický Starý zákon vůbec nezůstává pozadu. Realitou je však skutečnost, že světový terorismus je přinejmenším v posledních desetiletích zcela dominantně spjat právě s islámem, resp. jeho radikálním výkladem. Kolik znáte za několik posledních desetiletí teroristů, kteří by vraždili ve jménu křesťanství nebo třeba budhismu?
To naráží na další obrovský problém islámu, kterým je jeho doslovný historický výklad. Kdyby se podobně fundamentálního, originalistického a textualistického výkladu dovolávali dnešní křesťané s odůvodněním, že Starý zákon je přece boží slovo, které platí doslovně a do posledního písmene se musí dodržovat, asi bychom se velmi divili, kolik násilí a pro dnešní dobu naprosto nepochopitelných pravidel vyžaduje Bible.
Příklad? Originalistickým, textualistickým a doslovným výkladem bychom podle Starého zákona museli z každého zvířecího masa před jeho konzumací „vycedit krev a zasypat ji prstí“, přičemž kdo to neučiní, „bude vyhlazen“. A teď si představme, že by v Evropě dominovali radikální křesťané, kteří by začali takový výklad násilím vynucovat, a stavět zpracovatele masa před církevní soudy za to, že to nedělají. I toto jediné originalisticky pojímané biblické pravidlo by stačilo, aby se křesťanství stalo synonymem středověké despocie. A islám je originalisticky pojímán v podstatě celý.
Nejsem religionistou, abych znal rozdíl v množství, příčinách a cílech násilí vzývaného Biblí a Koránem. V metodách jejich soudobé interpretace je však rozdíl skutečně propastný. Islám díky dodnes přetrvávající dominantně originalistickému a textualistickému výkladu svých pramenů skutečně ustrnul v 7. století, čemuž odpovídá i obsah práva šaría. Naopak dominantní výklad pramenů křesťanství je v západní civilizaci i recentním Vatikánu založen na kontrafaktuálním a intencionalistickém výkladu Bible spolu s dalšími metodami, které Bibli interpretují pomocí jejích řídících principů a objektivní teleologie. Díky tomu papež František dospěl kupř. i k natolik extenzivnímu stanovisku, že postihovat příslušníky LGBT+ komunity je z pohledu Bible hřích, což doslovně nejenže v Bibli pochopitelně nenajdeme, ale navíc ve středověku by za takový názor byl nepochybně zbaven pontifikátu a poté nejspíš upálen jako kacíř a spojenec ďábla.
V čem je klíčový rozdíl mezi výkladem originalistickým (původním) a kontrafaktuálním (hledání významu původních pravidel ve světle současných okolností)? Uvažujme příklad, kdy starověký náboženský text nařizuje každý den výkon běžné hygieny těla, načež popisuje jeho tehdejší nejobvyklejší formu v podobě mytí v řece. Originalistický výklad bude vyžadovat, aby i dnes byla běžná hygiena vykonávána v řece, jinak odporuje božímu slovu. Kontrafaktuální výklad naopak na mytí v řece trvat nebude, protože dnes již není formou běžné hygieny, a za naplnění účelu textu bude považovat postup, který je dnes běžný jako v době psaní textu bylo běžné mytí v řece. V Evropě tak bude mít podobu kupř. koupele či sprchování pitnou vodou. A to bez ohledu na to, že o nich daný historický pramen výslovně nemluví, neboť v té době neexistovaly. Kontrafaktuální výklad tak namísto formálního jazykového dogmatismu hledá současný význam původních pravidel.
Trvají-li duchovní islámu na interpretačním originalismu jeho pramenů, je pro regulaci současné společnosti použitelný asi jako koňský povoz pro cestování německými dálnicemi. A to je další z důvodů, proč zůstal mnohdy v rovině primitivního středověkého násilí a pravidel, nad nimiž zůstává rozum stát.
Již zmíněný Mordechaj Kedar uvažuje podobným směrem, když (citováno dle českého překladu) říká, že „Potřebujeme muslimského Martina Luthera, který položí správné otázky, spustí islámskou reformaci. Člověka, který odloží do karantény všechny zmínky o podrobování, násilí, nenávisti a odporu a změní tak Alláhovo náboženství na něco, co ukončí koloběh násilí a smrti a dá muslimům a všem ostatním život. Dokud se takový reformátor nenarodí, islámský svět bude dále prolévat krev vlastní i krev jiných do krvavých bažin, ohně a slzí, označovaných jako Islámský stát, jehož metody jsou vytaženy do dnešního celého světa z hlubin sedmého století.“
Dále je nutné klást si otázku, zda musí být každá země spojená s islámem absolutistickou diktaturou či brutální teokracií. Pochopitelně nemusí, neboť záleží na podobě, v níž je tam islám praktikován. Nicméně ve fundamentální podobě režimů Blízkého a Středního východu či Severní Afriky založených na originalistické interpretaci jeho pramenů pochopitelně nic jiného než diktatury existovat nemůže.
Poněkud jiná situace je v Evropě. S výjimkou euroasijského Turecka jsou však v Evropě pouze tři země s převahou muslimského vyznání, a sice Albánie, Kosovo a Bosna a Hercegovina. I to svědčí o skutečnosti, že islámské hodnoty nejsou pro evropskou kulturu atraktivní. Jakkoliv však všechny tyto tři země mají za sebou velmi krvavou historii, v současnosti se jedná o vcelku standardní země balkánského poloostrova, které v žádném ohledu nelze srovnávat s fundamentálními islámskými režimy Asie či Severní Afriky.
Zajímavé je zde především Kosovo, které je podle ústavy sekulárním státem, přestože cca 95 % obyvatel se hlásí k islámu. A dle celosvětové srovnávací studie The Freedom of Thought Report náleží v oblasti náboženské tolerance, práv menšin a svobody projevu překvapivě k poměrně svobodným zemím. Pod vlivem radikálního wahhábismu misionářů Saudské Arábie se zde však v posledních letech situace zhoršuje a část muslimů se po vzoru Blízkého východu radikalizuje, což je současně předmětem veřejné kritiky umírněné části společnosti. Přitom ještě v roce 2017 Xhabir Hamiti, profesor islámských studií na univerzitě v Prištině konstatoval, že v Kosovu chodí ženy chodí oblečené úplně stejně jako jinde v Evropě, nepraktikuje se nábožensky podmíněná genderová nerovnost a v restauracích se normálně prodává alkohol. „Zde jsou lidé muslimové, ale myslí si jako Evropané, “ citoval Hamitiho v roce 2008 časopis City Journal , v němž americký novinář specializující se na Blízký východ Michael J. Totten označil Kosovo jako „nejliberálnějšího variantu islámu.“
Příklad Kosova ukazuje, že civilizovanější než blízkovýchodní islám je možný. Ovšem pouze do doby, než začne být onou středověkou variantou infiltrován a požírán s cílem vrátit jej do „té pravé“ blízkovýchodní podoby, což nyní vidíme právě v Kosovu. To opět potvrzuje, že největším problémem je nereformovaný originalistický výklad islámu, který se do současného světa snaží šířit to nejtemnější z dobyvatelské arabské historie od 7. století našeho letopočtu. A neméně vážným problémem je, že tento výklad v muslimské komunitě zemí třetího světa jasně dominuje.
A právě tato podoba islámu mentálně žijící stále ve středověku a vyznávající právo šaría proudí již řadu let do Evropy prostřednictvím přistěhovalců z fundamentálních muslimských zemí Asie a severní Afriky, aniž by významněji docházelo k jejich účinné socializaci evropskou společností. Patrně největším nebezpečím pro evropskou civilizaci je skutečnost, že dnes existuje velmi početná generace mladých neintegrovaných radikálních muslimů, kteří se již narodili na území EU. Tito lidé mají sice občanství EU, ale mentalitu Blízkého či Středního východu. Hovořit o jakékoliv formě „tavícího kotle“ s takovýmito kulturami je naprosto nesmyslné a neudržitelné, nechceme-li se sami v čase vrátit o cca 1300 let zpět a teritoriálně na východ od našeho kontinentu.
Příklady takových nepřekonatelných neslučitelností? Ve vyspělé evropské kultuře je základem právo na život, které v radikálním islamismu vůbec neexistuje, a i „mučednická smrt“ je mnohdy aspirativnějším cílem než život samotný. Evropa je založena na svobodě, islám na podřízenosti života bohu. Evropa si pravidla soužití sama vybírá ve volbách, v islámu je státní legislativně nadřazeno historicky neměnné „boží právo“. Evropa ctí genderovou rovnost a nedotknutelnost žen, kdežto islám ženy považuje za podřízené mužům, či dokonce jejich sexuální objekty. Evropa bojuje o práva příslušníků komunity LGBT+, kterým v řadě islámských zemí hrozí trest smrti. Evropa hlásá toleranci a náboženskou svobodu, kdežto islám přinejmenším pro muslimy hlásá povinnost víry, jejíž opuštění se mnohde trestá pro změnu absolutním trestem. A Evropa stojí na zákazu trestu smrti, mučení, zohavování či obecně jakýchkoliv fyzických trestů, kterými jsou právní řády islámských monarchií díky právu šaría doslova napěchované. Obecně pak je západní civilizace symbolem života, kdežto praktikovaná pravidla islámu mají v každé druhé větě smrt, ať již v podobě trestu či různých forem obětí. Tak o jakém průniku kultur zde máme hovořit? Nic vzdálenějšího evropským hodnotám si asi nelze představit.
Think tank Evropské hodnoty Jakuba Jandy již v roce 2016 upozorňoval, že „hromadné přijímání migrantů, které znemožňuje plnou kontrolu a individualizované posouzení každého žadatele, zvýší bezpečnostní rizika včetně hrozby islamistických útoků v Evropě.“ Ve světle evropských demonstrací ve prospěch hnutí Hamás je rozsah celého problému vidět o to kontrastněji. Nevyvíjí se směrem multikulturnímu splývání, ale k multikulturní válce.
Maximum reálné aspirace soužití evropské a islámské ideologie je takové, že obě kultury budou koexistovat vedle sebe, aniž by se pokoušely o vzájemné prolínání. Každý pak musí především respektovat zákony země, ve které se nachází, přičemž ve styku mezi majoritní společnosti a minoritou platí společenská pravidla určená majoritní společnosti, u nás kupř. podání ruky. Tato pravidla by měla platit jak pro příslušníky islámské kultury v Evropě, tak pro Evropany v islámských zemích, přičemž právě onen bezpodmínečný respekt ke zřízení země, na jejímž území se daný člověk nachází, je klíčovou podmínkou mírového soužití. Pak to může i mezi takto odlišnými kulturami fungovat, což ukazuje právě i množství Evropanů mířících každoročně na dovolenou do zmíněné Dubaje. Ale na tavící kotel úplně zapomeňme.
Diskuse s lidmi, kteří chtějí zakládat v evropských zemích chalífáty, schvalují válečné zločiny, odmítají se řídit národní legislativou, páchají vandalismus či užívají teroristické symboly, je zcela zbytečná. Tolerovat ideologii, která vyzývá ke globálnímu džihádu, k jehož dosažení je ochotná vraždit, mučit, zotročovat či zohavovat těla, je cestou do pekel. Každý úmyslný trestný čin by měl být u státních příslušníků mimo EU zároveň důvodem k vyhoštění do země původu. A požadavky, které chtějí svrhnout demokratický řád, nejsou kryty svobodou projevu. Anebo si snad umíme představit, že Evropanům by podobné demonstrace muslimové ve svých zemích tolerovali?
Liberální demokracie musí být spojena s otevřenou diskusí. Nesmíme zakrývat zrak před nepříjemnými tématy. Nesmíme se bát klást si nepříjemné otázky a nesmíme se bát nepříjemných odpovědí. A nesmíme mít strach říct, že něco nechceme, protože je to s hodnotami vyspělé Evropy 21. století prostě neslučitelné. Překreslování reality nebo zakrývání očí totiž nic nevyřeší.
Okruhy otázek načrtnuté v tomto článku by měly být v západní civilizaci předmětem široké veřejné debaty s renomovanými odborníky na religionistiku, teologii, sociologii, blízkovýchodní náboženství a především islamologii. Existuje jich v celosvětovém měřítku mnoho, stejně jako respektovaným odborných prací na tato témata. Jejich konsensuální stanoviska by pak měla být klíčovým podkladem pro politická, společenská a bezpečnostní řešení situace v EU.
Západní civilizace se přece opírá o vědu založenou na důkazech a otevřeném odborném diskursu. Pojďme se toho tedy držet i v tomto tématu. A nebojme se pak podle zjištěných výsledků také jednat.
