Článek
Na stránkách Institutu Václava Klause (IVK) se objevily dva bizarní volební komentáře. Zatímco Jiří Weigl se pokouší o velmi svérázný selektivní přehled hlavních volebních výstupů, Ivo Strejček srší plamenem nenávisti k současné ODS, pětikoalici, prezidentu Pavlovi a vůbec všemu liberálnímu a západnímu. Společným rysem obou textů je pak výrazná projekce vlastních přání do přepisování reality.
Jiří Weigl nejdříve tvrdí, že strany vládní koalice ztratily oproti minulým volbám do EP 4 mandáty. Při pohledu do statistik však zjistíme, že v roce 2019 měly nynější strany pětikoalice 12 mandátů, a letos získaly mandátů 9. Nejspíš je v IVK Klausovo přání nadřazeno i matematice. Všude jinde ale platí, že 12 – 9 = 3.
Po tomto početním přehmatu hodnotí Weigl porážku vládních stran jako „jednoznačnou“ a ze strany voličů ji považuje za „přesvědčivé potrestání“. Opravdu? V letech 2004 – 2014 se počet mandátů pro nynější vládní strany (pokud již existovaly) pohyboval v rozmezí 9 – 11. Zisk 12 mandátů v roce 2019 byl tak pro strany nynější pětikoalice vůbec nejlepším v historii, což bylo dáno jejich tehdy opoziční rolí vůči katastrofální Babišově vládě. Letošní výsledek tak jistě není úspěchem, ale ani žádnou katastrofou, excesem, trestem od voličů či jednoznačnou porážkou, jak by si přál Weigl.
Weigl se dále kriticky zaměřuje především na „fialovskou ODS“, jejíž členové by se údajně měli „stydět, kam dnes svou stranu přivedli.“ Ještě mnohem dál zachází Ivo Strejček. Jeho článek s příznačným názvem „Debakl ODS v evropských volbách. A tahle strana ještě existuje?“ doslova čpí selektivním přístupem k datům, typickou Klausovskou arogancí spolu se svévolným překrucováním faktů a zuřivou nenávistí ke všemu neklausovskému.
Oba pánové si samozřejmě vybírají jen informace, které se jim hodí. Letos ODS kandidovala v rámci koalice SPOLU, která získala dohromady 6 mandátů, z čehož ODS náleží polovina. V roce 2019 získala samostatně kandidující ODS 4 mandáty, a v roce 2014 v důsledku předchozího řádění Klausových pohrobků, dokonce jen 2 mandáty. A právě to byl tedy oproti devíti mandátům z roku 2009 debakl. Nyní je to jen sveřepá snaha IVK dehonestovat ODS za neprominutelný smrtelný hřích, že se na své nynější úspěšné cestě dovoluje obejít bez příkazů Václava Klause.
Ještě mnohem horší a pro českou politiku zásadnější debakl utrpěla ODS v roce 2013. Pokud by se měl někdo v historii ODS stydět, pak Klausovy pohrobci v čele s Petrem Nečasem, kteří jí tehdy řídili. Jejich působení završila ostudná porážka ve sněmovních volbách 2013 , kdy ODS skončila na potupném 5. místě se ziskem 7,72 % hlasů a 16 mandáty, což byla méně než polovina poslaneckého klubu tehdejší KSČM. Takto tedy vypadal skutečný debakl, pane Strejčku.
A byl to právě současný předseda ODS a premiér Petr Fiala, který dokázal ODS resuscitovat ze stavu klinické smrti a systematickou, cílevědomou a tvrdou prací ji vtisknout novou civilizovanou tvář, díky které dokráčela až do Strakovy akademie. Podařilo se to i zásluhou projektu SPOLU, což je rovněž Fialovo dílo. Co proti Fialově zásluhám pro ODS nabízí Strejček, Weigl nebo Zahradil, tedy kromě bezbřehé arogance a ruského jedu?
Weigl dále akcentuje údajný „historický debakl Pirátů“. I zde je přání otcem myšlenky. Oproti volbám do EP v roce 2019 Piráti skutečně dva mandáty ztratili. V roce 2014 však nezískali mandát žádný, v termínech předchozích voleb strana ještě neexistovala. I zde tedy platí, že výsledek není úspěchem, ale rozhodně ani historickým debaklem, který Weigl touží zažít.
Aby se to nepletlo, tak o debaklu píše Weigl i „pro nesmírně naduté hnutí STAN“. Zásah úplně vedle. Koalice, v níž kandidovali STAN, oproti minulým volbám ztratila jeden mandát. STAN však neztratila žádný, neboť před pěti roky připadl jeden ze tří získaných mandátů tenkrát koaliční TOP 09, čímž tehdy i nyní získalo hnutí STAN shodně dva mandáty. Opravdu i zde trváte na tom debaklu, pane Weigl?
Weigl dále nepřekvapivě pěje ódy na Filipa Turka coby nastrčenou figurku Václava Klause. Turek je podle něj „skutečným fenoménem, jednoznačnou osobností a schopný mladý lídr“, přičemž Motoristům k úspěchu „pomohly i jasné politické postoje a zřetelné ideové zakotvení.“
V IVK jsou pochopitelně z Turka nadšeni, neboť konečně našli někoho, jehož prostřednictvím mohou Václavu Klausovi vytvářet alespoň iluzi nějaké moci, a posílit šíření protizápadní a proruské propagandy. Nicméně ani euforie by neměla nikoho zbavovat elementární soudnosti. Opravdu obtížně lze totiž za fenomén a osobnost označit člověka, který se zatím prosadil toliko jako automobilový závodník, sám sebe označuje rváčem, v kampani nešetřil urážkami oponentů, je spojen s prodejem šarlatánských přístrojů Zapper , doporučováním pití Sava a prověřován z fascinace nacismem. Těžko může někdo duševně zdravý myslet vážně, že cokoliv z toho je projevem mimořádných osobnostních kvalit, či snad dokonce kompetencí k mandátu europoslance.
Weiglem proklamované údajné jasné postoje Motoristů jsou podobně humorným označením. Jaké postoje? Vždyť na stránkách „Klausovy koalice“ nebylo k programu kromě několika národoveckých tezí vůbec nic, nehledě k tomu, že jsou z pozice Turka zcela nerealizovatelné. Podobně jako kdyby sliboval, že se z pozice europoslance zasadí o vypovězení Lisabonské smlouvy. Tomu se Weigl zkouší obdivovat?
IVK, a nejotevřeněji právě Klaus se Strejčkem, jsou v naší zemi již zcela explicitními obhájci putinismu navzdory pokračující zločinné ruské agresi. Klaus si takto kupř. loni dovolil beze studu tvrdit, že Rusko bylo vlastně k útoku vyprovokováno. A Ivo Strejček již dokonce dává ruskou okupaci pouze do uvozovek (viz předposlední odstavec jeho článku), tedy patrně ji za okupaci ve skutečném významu nepovažuje. Nic překvapivého, posun krůček po krůčku k původně velmi vzdálenému cíli , zde v podobě akceptace ruské agrese naší společností, je pro Klausův politický styl typický.
V roce 2015 Klaus v Petrohradě prohlásil, že „vytlačovat nyní Rusko z Evropy by bylo tragickou chybou. Rusko si zaslouží mít šanci definovat svoji novou historii, nalézt si vlastní cestu a být aktivním hráčem na mezinárodní scéně. Tragickou situaci na Ukrajině považuji za domácí ukrajinský problém, ne ukrajinsko-ruský problém, ani problém mezi Západem a Ruskem.“ A dodal, že „podstatná část současných světových problémů je spojena se situací na Západě, se stavem Západu, s jeho postupnou ztrátou identity, s jeho kulturním a civilizačním úpadkem a hospodářskou stagnací.“
A ani za ty dva roky, kdy nám Rusko předvádí svoji představu o roli „aktivního hráče na mezinárodní scéně“, nenašel Klaus dostatek sebereflexe, aby na toto téma už alespoň mlčel. Naopak, hledá další a další způsoby, jak nám vzorce ruské zaostalosti a diktátu síly vnucovat. Výběr Filipa Turka prezentujícího se macho stylem chování se k tomuto cíli hodí víc než přiléhavě.
Jinými slovy, IVK je hlásnou troubou Kremlu a Turkova role je být hlásnou troubou IVK. Dva příklady pro ilustraci. Klaus 6. června řekl pro Parlamentní listy, že Evropa potřebuje šok. O čtyři dni později papouškoval tutéž tezi v rozhovoru pro idnes Filip Turek. Podobné představení pouze s jinými herci jsme mohli vidět v komentáři k teroristickému útoku na obchodní centrum v Moskvě. Komentář Ivo Strejčka totiž jevil známky nepřehlédnutelné inspirace komentářem ruské propagandistky Margarity Simonjanové, šéfky stanice RT.
Soustavná kampaň IVK proti Green Dealu či migraci jsou jen záminky a věcně tyto problémy nikoho v IVK zas tolik netrápí. Skutečným cílem je jejich prostřednictvím štvát veřejnost proti evropské integraci a západní demokracii, aby namísto ní mohli v naší zemi šířit putinismus, kterému evropské hodnoty pochopitelně stojí v cestě.
Filip Turek je pro tyto Klausovy záměry ideální figurkou. Dostane se mu peněz a zviditelnění, které jsou tak důležité pro jeho ego, za což bude jeho úlohou šířit Klausův protizápadní a ruský jed svojí „neokoukanou“ tváří i k voličům, k nimž by se Klausovci jinak nedostali. O Turka samotného, jeho autentické názory či dokonce „ikonickou osobnost“ zde pochopitelně vůbec nejde. Je otázkou, zda si to Turek sám vůbec uvědomuje, anebo mu to za tu slast pro vlastní ego stojí.
Voličům Filipa Turka bych proto položil jediný dotaz: tohle jste opravdu chtěli?
