Článek
S rostoucím posilováním antiliberální scény roste nejen u nás obava, jak budeme bránit demokracii, pokud i poslední zbytky morálky a rozumu části voličů spláchne ruská propaganda, a strany útočící na nejhorší lidské vlastnosti a nejnižší pudy ve sněmovních volbách získají většinu. Odstrašujícím příkladem je vývoj na Slovensku a stupňující se prorusky servilní politika slovenské vlády pod taktovkou Fica, který se v kontextu všech událostí nestydí říci, že „Rusko má rád“, otevřeně hájí Putina a ministr jeho vlády si potřásá rukou s Lavrovem.
Pokud se však přestaneme bát jako kupř. v ostudné kauze nelegálního záboru veřejného prostranství proruskými aktivisty (který se začíná řešit až po téměř roce své ilegální existence!), a budeme důsledně využívat možností našeho právního řádu, proruské síly se u nás prostřednictvím voleb k vládní moci nikdy nedostanou.
Demokracie má mnoho začasté vzájemně velmi odlišných forem (přímá a nepřímá, liberální a neliberální, formální a materiální, konsensuální a konkurenční, participativní a elitistická apod), přičemž všem variantám je společné rozhodování většiny. A samozřejmě se nabízí otázka, zda ona většina (ať již hlasující v referendu či na půdě zákonodárného sboru) je oprávněna k jakémukoliv rozhodnutí, anebo zda je omezena nějakými limity.
Osudová historická zkušenost kupř. s Výmarskou republikou, jejíž právní řád umožnil nástup Hitlera k moci formálně legální cestou ukázala, že bez hodnotových limit je demokracie bezbranná, neboť většinu může získat i politický směr, který chce demokracii vykořenit a nahradit totalitou. Po hrůzách 2. světové války byla proto v ústavních režimech vyspělých kontinentálních států Evropy původní koncepce procedurální demokracie a formálního právního státu nahrazena koncepcí hodnotově orientované demokracie a materiálního právního státu (blíže např. Gerloch, A., Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. s.223an.).
Proč je to nezbytné a aktuální i dnes? Bez těchto obsahových pojistek by bylo možné většinovým rozhodnutím Parlamentu kupř. uzákonit nevolnictví, právo šaría, zrušit katalog lidských práv, legalizovat znásilnění, nařídit lásku k Rusku, namísto republiky zde zřídit absolutistickou monarchii či jmenovat Václava Klause doživotním gubernátorem přímo podřízeným ruskému diktátorovi. Prostě na zákon povýšit jakoukoliv zvrácenost, ke které by zákonodárný sbor disponoval potřebnou většinou. Nevěříte? Tak si představte koalici ANO a SPD s ústavní většinou. To by se teprve děly věci.
Téměř v každé zemi mají svého Tomia, takže o nezbytnosti hodnotových limit většinové vůle v dnešních vyspělých demokraciích pochybnosti nepanují. Je jasné, že demokratický mechanismus, který by nedokázal čelit nebezpečí zničení demokratického řádu, by byl zcela nefunkční. Součástí demokratické doktríny proto musí být nutně i mechanismy směřující k její sebezáchově, a žádný postup v rámci demokratického procesu nemůže vést k tomu, aby byla sama demokracie odstraněna. Kromě identifikace axiomů demokratické ústavnosti je však zároveň potřebné nalézt odvahu na jejich užití trvat, pokud někdo červené čáry záměrně a nebezpečně překračuje.
A přesně tuto odvahu nyní potřebujeme, abychom dali jasně najevo, že slovenský scénář je přes naše pojistky demokracie neprůchodný, a demokratickou cestou se nikdo z proruské scény u nás k moci nedostane. Argumentů k tomu existuje tolik, že si můžeme vybírat.
Podle čl. 2 odst. 4 Charty OSN se všichni členové OSN „vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“ Tento imperativ byl postupně dále rozvíjen kupř. rezolucí VS OSN č. 3314, Římským Statutem Mezinárodního trestního soudua dalšími normami. Plánování, příprava, rozpoutání nebo vedení útočné války jsou mezinárodními zločiny proti míru, které spadají mj. do jurisdikce soudů v Haagu, jehož Mezinárodní trestní soud již na Putina vydal zatykač.
Vojenská agrese je válečným zločinem rovněž podle § 405a zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přičemž trestat ji lze až doživotním trestem vězení. Útok proti lidskosti zahrnující systematické jednání vůči civilnímu obyvatelstvu v podobě vraždění, deportací, sexuálního násilí, mučení, zotročování a dalším podobném jednání je zločinem podle § 401 trestního zákoníku. Veřejné schvalování válečných zločinů je pak trestným činem dle § 405 trestního zákona.
Podle usnesení PS z listopadu 2022 (proti byli pouze poslanci za SPD) je současný ruský režim teroristický (tj. páchá teroristické činy), a to v souladu Rezolucí Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 2463, bod 13.7. Veřejné schvalování teroristického trestného činu nebo vychvalování jeho pachatele pro tento čin je v naší zemi rovněž trestným činem, a to podle 312e odst.1 trestního zákoníku. Veřejné schvalování zločinu obecně je pak trestným činem podle § 365 trestního zákoníku.
Reálie z Ukrajiny hovoří jasně. Rusko vojensky napadlo Ukrajinu nevyprovokovanou agresí, kde vraždí, mučí, znásilňuje, terorizuje a unáší civilisty, ničí infrastrukturu, hrozí odpálením jaderných elektráren a chová se jako vše jiného než člověk. Kdo se dopustí takového jednání, je zločinec. Kdo to dělá s použitím válečné síly, je válečný zločinec. A kdo tak činí hromadně, je masový válečný zločinec. Dopustila se Ukrajina, Západ či kdokoliv ze spojenců civilizace před započetím ruské agrese něčeho podobného v Rusku? Nikoliv. Hrozil tím někdo Rusku? Nikoliv. Tudíž veškerou vinu nese Rusko.
Co potřebujeme víc, abychom tuzemské příznivce Putinova režimu důrazně vykázali za hranice demokratického diskurzu? Neexistuje jediný argument, kterým by bylo možné úmyslné zločiny proti životu, zdraví a lidské důstojnosti ospravedlnit. A neexistuje tedy sebemenší důvod, proč by něco takového mělo být tolerováno Rusku. Tím je zapovězena možnost veřejně s Putinovým režimem sympatizovat, volat po míru ztotožňovaného s kapitulací napadené Ukrajiny či dokonce chtít s Ruskem „přátelsky spolupracovat“. Ruské zločiny nelze veřejně tolerovat, obhajovat, relativizovat, zlehčovat jejich důsledky či dokonce schvalovat nebo adorovat. I pokud by takovým jednáním nebyl rovnou spáchán trestný čin, stojí zcela mimo meze demokratického řádu, a tím samozřejmě i mimo demokratickou soutěž o politickou moc.
Základní právní mechanismy, jak zdejší proruskou scénu vyřadit z demokratické politické soutěže, jsou dva.
První lze uplatnit ještě před volbami. Zákon č. 424/1991 Sb., o politických stranách v § 4 zakazuje mj. činnost politických stran, jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu či jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů, a na základě toho mohou být podle § 13 odst. 5 zákona rozpuštěny Nejvyšším správním soudem.
Pakliže u nás kterýkoliv politický subjekt bude hlásat toleranci či dokonce sympatie k současnému Putinovu režimu, anebo třeba záměr „normalizovat“ s Ruskem vztahy jako tomu bylo ve volebním programu slovenského Směru, bezesporu tím ohrožuje práva i svobody občanů, veřejný pořádek i mravnost, a potenciálně směřuje k odstranění demokratických základů našeho státu. Ruská vražedná diktatura založená na státní svévoli je totiž protipólem demokracie, a je zcela zapovězené, aby měla jakýkoliv vliv na politický systém naší země. Pokud se tedy v programu či projevech představitelů kterékoliv politické strany u nás něco podobného objeví, měl by následovat návrh na její rozpuštění. Strana prosazující takovéto směřování naší země totiž nemá v demokratické politické soutěži co pohledávat.
Druhá možnost připadá v úvahu po volbách, pokud by hrozil vstup proruských stran do vlády. Spočívá ve využití doktríny materiálního ohniska ústavnosti formulované dávno před začátkem ruské invaze Ústavním soudem ČR v inspiraci zahraničními ústavními soudy, obzvláště tím německým. Jejím normativním základem je čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR, podle kterého je změna podstatných náležitostí demokratického právního státu nepřípustná. V nálezu Pl. ÚS 19/93 Ústavní soud konstatoval, že právo a spravedlnost není „předmětem volné dispozice zákonodárce a tím ani zákona, protože zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava prohlašuje za nedotknutelné.“ Těmito hodnotami pak Ústavní soud míní „konstitutivní principy demokratické společnosti v rámci této ústavy postaveny nad zákonodárnou kompetenci a tím „ultra vires“ Parlamentu. S těmito principy stojí a padá ústavní stát. Odstraněním některého z těchto principů, provedené jakýmkoli, byť i většinovým anebo zcela jednomyslným rozhodnutím parlamentu by nemohlo být interpretováno jinak než jako odstranění tohoto ústavního státu jako takového.“
V nálezu Pl. ÚS 19/08 pak Ústavní soud k podstatným náležitostem demokratického právního státu judikoval, že „Vůdčím principem je nepochybně zásada nezadatelných, nezcizitelných, nepromlčitelných a nezrušitelných základních práv a svobod jednotlivců, rovných v důstojnosti a právech; k jejich ochraně je budován systém opírající se o zásady demokracie, svrchovanosti lidu, dělby moci, respektující zejména zmíněné materiální pojetí právního státu. Tyto zásady nejsou dotknutelné ani formálněprávně souladně provedenou změnou Ústavy, protože mnohé z nich jsou zjevně přirozenoprávního původu, a stát tedy není jejich poskytovatelem, ale může a musí je – jako ústavní stát – pouze zaručovat a chránit.“
A připomenout můžeme i judikát týkající se protiprávní ruské anexe Krymu. V nálezu II. ÚS 3212/18 Ústavní soud konstatoval, že “ anexe Krymu byla učiněna v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem (viz např. rezoluce Valného shromáždění OSN s názvem „Územní celistvost Ukrajiny“ ze dne 27. 3. 2014) a oficiální zahraniční politika České republiky stejně jako Evropské unie se k ní vymezila negativně.“ Ústavní soud v něm zároveň výslovně připustil právo hoteliéra neubytovat ruské občany, kteří odmítnou protiprávní anexi Krymu odsoudit s tím, že „důvody, pro které podmínil ubytování v hotelu pro občany Ruské federace, nebyly zákonem zakázané, nenávistné, ponižující ani iracionální, nýbrž byly zjevně motivovány jeho bezprostřední reakcí na protiprávní akt anexe Krymu, kdy stěžovatel právě touto formou chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s touto okupací.“
Ústavní soud tak opakovaně a důrazně vyjádřil, že konstitutivní demokratické hodnoty jsou absolutně svrchovanou a axiomatickou maximou našeho právního řádu. Kromě tvorby a aplikace práva se pochopitelně vztahují i k ostatním formám jednání orgánů a funkcionářů veřejné moci, stejně jako k programům politických stran, neboť jejich kandidáti se o podíl na veřejné moci ucházejí. Kromě toho pak Ústavní soud formuloval právo neposkytnout soukromoprávní služby občanům Ruska, kteří odmítnou odsoudit mezinárodní zločin své země v podobě anexe Krymu, tj. právo odlišného zacházení v závislosti na postoji k této anexi. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tj. působí erga omnes.
Je nerozporné, že zločinná ruská invaze na Ukrajinu je se základními demokratickými hodnotami v neslučitelném rozporu, resp. je jejich protikladem, a to ještě neporovnatelně intenzivnějším, než byla anexe Krymu. Do ústavní funkce tak nelze jmenovat nikoho, kdo by odmítal odsoudit Putinův režim jako zločinný, či se k němu dokonce stavěl vstřícně nebo relativizoval podstatu a důsledky ruské agrese. Prezident republiky tedy takového kandidáta nemůže jmenovat předsedou či členem vlády. Hlava státu je totiž coby orgán veřejné moci ve smyslu nálezu Pl. ÚS 11/02 materiálním jádrem ústavnosti pochopitelně také vázána, stejně jako rozhodnutími Ústavního soudu dle již zmíněného čl. 89 odst. 2 Ústavy. Na rozdíl od jmenovací svévole Václava Klause by tím při konkurenci několika ústavních požadavků prezident realizoval ten nejvýznamnější, tkvící v samotném jádru naší ústavnosti.
Autonomie většinové vůle je v demokracii sice velmi široká, nikoliv však bezmezná. Její meze jsou vytyčeny právě zmíněnými neodstranitelnými podstatnými náležitostmi demokratického právního státu. A ač se nám někteří zastánci vulgarizace a rusizace demokracie snaží vnutit opak, většinová vůle sama o sobě opravdu není prostředkem k legitimizaci nelegitimního obsahu.
Kdo chce tedy v naší zemi vládnout, musí svůj program chtě nechtě přizpůsobit demokratickým standardům. Ficismus ani Orbanismus tímto hodnotovým testem do Strakovy akademie opravdu neprojde, a je potřebné to jejich zdejším stoupencům dát dostatečně jasně a včas najevo. Mohou zkusit štěstí na Slovensku, v Maďarsku, anebo přímo u zdroje v matičce Rusi.
