Článek
Výkonný ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl publikoval text, který je šokující i na obvyklé standardy tohoto kolektivu. Svoji reakci jsem se proto rozhodl rozdělit do dvou částí.
V té první jsem se zabýval obecnými výstupy Weiglova článku. Lze je shrnout jako absolutně vylhanou snahu o převrácení rolí v celém konfliktu s cílem vykreslit ruského válečného agresora jako oběť. A to jednak samotné Ukrajiny (která si přece po trumpovsku „začala“), nenávisti Západu, bývalých ruských satelitů a vlastně všech rusofobů, proti kterým se chudák Rusko brání. A současně nám chce Weigl vnutit vytoužený sen antiliberálů, že současný svět už není řízen vládou práva, ale vojenské síly. A protože Česko je slabé, máme před Ruskem padnout na kolena a prosit za odpuštění. A vlastně nejen my a východní Evropa, ale pokud možno Evropa celá, protože patrně přijde o americkou ochranu.
Dnes budu pokračovat slíbenou druhou částí rozboru tohoto děsivého textu, v níž se zaměřím na konkrétní Weiglovy výroky.
Nejprve k postavení Ukrajiny. Weigl považuje za určující, že Rusko „není ochotno připustit její vytržení ze sféry svého vlivu.“
Prosím? Rusko a Ukrajina jsou podle mezinárodního práva rovnocenné státy. Takže jakékoliv myšlenkové konsekvence odvíjející se z premisy, že ohledně ukrajinské politiky je určující názor Ruska, jsou naprosto nesmyslné a v této linii nemá význam vést seriózní diskusi.
Stejně tak je přece irelevantní, co chce násilník, který denně terorizuje svoji sousedku. Představme si, že by se ho policisté ptali, zda je ochoten připustit její vytržení ze sféry svého vlivu. Také si při takové představa ťukáte na čelo?
A zkusme to i naopak. Ukrajina by prohlásila, že Rusko je ve sféře jejího vlivu, a násilím ho půjde přetvořit v demokratický stát evropského typu. Copak by na to asi říkali v Klausově institutu? Zalykali by se odsouzením tak ohavné nelegitimní agrese? A kde tedy potom berou právo obhajovat ruskou „převýchovu“ Ukrajiny?
Kdo ještě pochybuje, že pro Weigla není rozhodující kdo je v právu, ale kdo nejhlasitěji řinčí zbraněmi, definitivně procitá při jeho větě, že „k diktování podmínek je třeba zvítězit na frontě a že Ukrajina je tou slabší stranou, která ve vlastním zájmu potřebuje co nejrychleji najít rozumný kompromis.“
Slova mrazivější než ruská polární noc. A zcela otevřeně, beze stopy uzardění, chápající násilí jako rozhodující veličinu mezinárodních vztahů. Rozhoduje, kdo vítězí na frontě. Tečka. Vše ostatní je jen kulisa pro naivní hlupáky.
Ale i to je Weiglovi v jeho ruském fandění pořád málo. Rusko musí vládnout, aniž by ho to zbytečně bolelo. Proto nejen že Ukrajině nepomůžeme a budeme říkat, že si vlastně začala sama, když Rusy nechtěla poslouchat. My ji navíc budeme přemlouvat ke kapitulaci vznosně nazývanou „mírem“. A kárat ji, že když takový „mnichovský“ mír uzavřít nechce, prodlužuje „válečné štvaní“. Kam se hrabou klasická díla o lásce. Kdyby Shakespeare znal Weigla, jistě by namísto „Romeo a Julie“ napsal „Weigl a Rusko“.
Weigl i v jiných částech textu dává zřetelně najevo, že to myslí vážně a opravdu považuje za chybu Ukrajiny, když se ruským zločincům začala bránit. V děsivé paralele s Mnichovem 1938 říká „my jsme pochopili, kapitulovali, a přežili - Ukrajinci věřili, bojovali, a dopadnou podstatně hůře.“
Weigl tímto dalším skandálním výrokem v podstatě vyjadřuje, že zločinnému jednání vojensky silnějšího státu je nejlépe se podvolit. Nevojenské státy tak vlastně mají jen čekat, kdo přijde první. A namísto zbytečné obrany otevřít dveře dokořán, bez kapky cti radostně ohnout hřbet a bez známek odporu pozvat laskavé diktátory dál.
A chtějí-li to uhrát na zachování nějaké formální suverenity, mohou si zkusit zločince naklonit pravidelnými platbami výpalného či dobrovolným protektorátem s loutkovou vládou. Těžko najít něco ohavnějšího než takový svět. Není těžké uhodnout, proč jej Weigl podsouvá. Tím nejsilnějším medvědem v našem rajonu rozhodujícím o právu na život ostatních má být samozřejmě Rusko.
Weigl samozřejmě dobře ví, jaké důsledky měl „pragmatický mnichovský mír“ 1938. Žádné válce nezabránil, a naopak agresorovi nasadil křídla v jeho zvrácených choutkách. Je vůbec možné, že dnes někdo adoruje postup, jehož katastrofální nesprávnost je jedním z nejvýznamnějších poučení z druhé světové války?
„Rusko Západ opakovaně varovalo,“ se zdviženým prstem připomíná Weigl.
Jinou písničku v IVK asi neumí, a tak ji zpívají pořád dokola – gangster varuje, že když ho nebudeme poslouchat, začne vraždit. A my, ignorujíce veškeré historické zkušenosti, rozum, právo i morálku, mu začneme ustupovat. Dáme mu jeden, druhý, třetí stát. A co potom? Celý evropský kontinent? Splníme všechno, co si zamane, neb jinak významně poklepe na jaderné tlačítko? A zamyslel se pan Weigl, jakou hodnotu pak bude mít náš život? Anebo si snad myslí, že klíčové osobnosti lidských dějin vynikaly a vítězily strachem?
Kdo raději akademické vyjádření, lze důvody, proč je ústup agresorům nejhorší variantou, shrnout do tří základních oblastí. První je mezinárodněprávní - ze strany Ruska se jedná o flagrantní porušení mezinárodního práva v nejzávažnějších otázkách, což je svrchovanost a nedotknutelnost ostatních států, zákaz vojenské agrese a páchání válečných zločinů. Ponechat ruské zločiny bez odezvy je totožné s otevřenou suspendací mezinárodního práva. Druhý důvod je etický – na všech úrovních mezilidských vztahů je základním mravním imperativem pomoc oběti při obraně před agresorem. A třetí důvod je geopolitický – tolerance ruských zločinů by vyslala jasný signál dalším agresorským režimům, že to mohou zkusit taky. A takový svět bychom opravdu zažít nechtěli.
Pokud jde o pozici naší země a obecně bývalých sovětských satelitů vůči Rusku, podle Weigla se k Rusku chováme „jako kdybychom Rusy ve studené válce porazili my a navždy máme právo užívat si pozice vítězů.“
Vlastně se nelze divit, že Weigl tolik souzní s Ruskem. I on totiž zjevně vnímá svět z perspektivy trvalého konfliktu, válečného řinčení, křepčení na hrobech poražených a spřádání plánů, s kým válčit příště. Jinak by těžko vymyslel tak obludnou demagogii.
Bývalé sovětské satelity zažily své znovuzrození, když se pádem železné opony a rozpadem SSSR zbavily tyrana, který je dlouhá desetiletí násilím věznil za ostnatým drátem. Současně věřily, že vstupem do svobodného světa vstupují do prostředí vlády práva, ve kterém jsou si všechny státy rovny. Včetně jich a Ruska.
A samozřejmě doufaly, že na demokratickou cestu se vydá i samotné Rusko. Již jen proto, že pak přestane být geopolitickým rizikem. Asi jako Golem ve filmu Pekařův císař, když se nakonec dal přesvědčit, že namísto ničení a válčení bude lepší svoji sílu vrhnout na pečení chleba.
Žádná z těchto zemí s Ruskem neválčila a válčit nechtěla. A Západ východní říši vojensky neporazil, zhroutila se sama. Proto se vůči Rusku žádný ze států osvobozených z jeho okupace nemohl považovat za válečného vítěze, ale toliko za vězně osvobozené z mnoho desetiletí trvající tyranidy. Asi jako rukojmí osvobozený ze zajetí vyšinutým zločincem sám sebe nepovažuje za vítěze boje, protože žádný boj nevedl. Je jen nesmírně šťastný, že je opět volný.
Nezbývá, než čekat, kdy v Klausově institutu začnou třeba tvrdit, že v roce 1968 se Rusko vlastně jen bránilo proti „nebezpečným českým diverzantům“ pražského jara, kteří měli tu drzost si myslet, že mohou rdousící sovětský řetěz kolem krku alespoň trochu uvolnit.
Weigl samozřejmě kritizuje též Fialovu vládu za snahu „se prezentovat válečným štvaním a nerealistickými požadavky, o nichž každý věděl, že jsou nesmyslné,“ přičemž vládní koalice prý „dosud žila v pocitu, že servilita vůči nejmocnějším ospravedlňuje všechno“.
Další vrchol hulvátství. Být na straně oběti v obraně před agresorem je válečné štvaní? A co jsou potom agresoři? Váleční hrdinové?
Weiglovo licoměrné stranění Rusku zachází daleko za hranice veškerého rozumu. Ruskou agresi mu nestačí obhajovat. Chce navíc vnutit myšlenku, že Rusko vlastně nic špatného neudělalo. Špatná je Ukrajina, že odmítá kapitulovat (takže prodlužuje válku) a Západ, že se jí snaží v obraně pomáhat (takže je válečný štváč).
Se servilitou si Weigl rovněž naběhl na pomyslné vidle. Servilní totiž opravdu není být na slabší straně, pomáhat napadené oběti proti po zuby ozbrojenému všehoschopnému gangsterovi, a tuto pozici držet i v době, kdy oběť pomalu opouští nejsilnější dosavadní spojenec. Naopak klasickou ukázkou servility je nadbíhání Rusku. Vždyť dle Weiglových slov je přece na frontě silnější. A především všehoschopné.
„Doposud vůči němu naši politici veřejně hlásají politiku provokací a nepřátelství jako vůči zemi, kterou podezřívají z neomezených agresivních záměrů,“ odmítá Weigl současnou vládní politiku vůči Rusku.
Opravdu naše provokace? A co třeba takové Vrbětice? Aha, pardon. To bylo určitě v rámci vlády silnějšího v pořádku. Na rozdíl od reakce české vlády vůči Rusku, po které Klaus o naší zemi řekl, že „je to takovej ratlík, kterej štěká na pořádnýho psa“ a Klaus se stydí, že „si myslíme, že se štěkat může“. Naše nepřátelství? Ruská vláda na seznam nepřátelských zemí zařadila jen dva státy: USA a ČR. Naše podezírání? Není nutné, Rusko se dostatečně projevuje samo. A všem ukazuje, jak si představuje naplnění Klausových přímluv z konference v Petrohradu 2015, že si „zaslouží mít šanci definovat svoji novou historii, nalézt si vlastní cestu a být aktivním hráčem na mezinárodní scéně“.
„Ukrajinská tragédie je velkou lekcí pro všechny, příkladem, jak krátkozrakost, pokrytectví, nezodpovědnost, naivita, lhostejnost a nenávist jsou schopny zničit všechno pozitivní, co jsme v Evropě po pádu komunismu získali,“ stýská si Weigl.
Ano, ano, je to tak. Ruská nenávist dokáže ničit opravdu všechno. Lhostejnost či dokonce smířlivost její účinky násobí. Naivita, že tím něco získáme, je ostudná. Krátkozrakost je dána mentálními limity autorů, nezodpovědnost jejich sobectvím a pokrytectví se považuje dokonce za přednost. Kde? Přece v IVK a v dalších zdejších ruských koloniích.
Politika tyranidy, válečných agresí zaostalých společností, jejichž schopnosti končí u vývozu násilí či vládců pasujících se do role absolutistických panovníků, se proplétají celou historií lidstva. Běžně se však prosazovaly silou, protože nikdo normální by se jim dobrovolně podrobit nechtěl. A zabránit jejich opakování bylo i základním smyslem vzniku demokracie.
V současnosti však čelíme těžko uvěřitelnému a bezprecedentnímu riziku, že síly, které nás chtějí vrátit zpět do „ruské říše zla“, si zvolíme sami. Snad jen nejnaivnější lidé mohou věřit, že Klausovu výsadku v aktivní politice v podobě strany Motoristů jde o spalovací motory. Anebo pohádkám o dobroději Andrejovi a hodné tetě Aleně, kteří jen chtějí ochránit naši zemi před zlými „grýndýlisty“ a s ruskými zájmy samozřejmě nemají vůbec nic společného.
V pohádkách dobro nad zlem zvítězí. V reálném životě to musíme udělat sami. V letošních volbách k tomu máme epochální příležitost.
