Článek
Veřejnost je v očekávání výsledku čtvrtečního jednání výkonného výboru TOP 09, který má schvalovat druhou část vnitrostranické kandidáty voleb do Evropského parlamentu. A to včetně ostře sledované nominace Miroslava Kalouska, proti které se otevřeně postavili nejen koaliční partneři z ODS a KDU-ČSL, ale i samotná předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová.
Částečně souhlasím s komentátorem Martinem Fendrychem, že není zcela jasné, proč koaličním partnerům Kalousek vadí. Respektive, proč jim vadí tak moc. Požadavek na nepřipuštění Kalouska dává totiž zcela explicitně najevo i obvykle velmi konsensuální premiér Fiala, a koaliční partneři tím dokonce fakticky podmiňují existenci společné kandidátky. Tenze, kterou Kalouskova případná kandidatura vyvolává, tak musí být v koaličním táboře skutečně extrémní. Souhlasit lze i s tím, že Kalousek celou tuto akci rozhodně nerozjíždí, aby pomohl Babišovi, neboť toho skutečně upřímně nesnáší. A ani s konzervativním a potenciálně protivládním křídlem v ODS to na žádnou velkou lásku nevypadá.
Na rozdíl od Martina Fendrycha se však nedomnívám, že nevyužít Kalouska je pro TOP 09 jako nechat Messiho na lavičce. Na evropské kandidátce SPOLU by mně Kalousek sice nevadil, ale ani nechyběl. Z minulých vlád je spojen s aurou sebestředného pragmatického konzervativního „škrtministra“ staré školy, a širokou plejádou významných kontroverzí a skandálů. Na straně druhé, podporou Tibetu či Tchaj-wanu a jednoznačným odsouzením Putinova režimu i dávno před barbarským útokem na Ukrajinu dal jasně najevo, že jeho pragmatismus má obvykle alespoň elementární limity, na rozdíl kupř. od toho zahradilovského. Kalousek určitě není žádný Mirek Dušín, ale ani jeho přímý protiklad. A určitě není ani žádný politický Lionel Messi.
Představa, že Kalousek tuto akci dělá proto, aby koalici SPOLU pomohl, trpěl nezvladatelným steskem po politice či se chtěl lépe finančně zajistit europoslaneckým platem, je naivní. A Kalousek naivní hry nikdy nehraje.
Pokud by chtěl pomoci koalici či topce samotné, vypadala by celá nabídka jeho osobního angažmá úplně jinak, a započala by konzultací s nejužším vedením, především s předsedkyní Pekarovou Adamovou. Při jejich negativním postoji, který mohl namísto veřejné roztržky zaznít za zavřenými dveřmi, mohl Kalousek zase potichu odplout do svých vod na síti X. Účast na společné kandidátce je totiž pro topku existenční jistotou. Nejhorší, co jí tedy může udělat, je začít do pracně vyjednané dohody házet vidle.
Stesk po politice pak mohl realizovat kupř. v senátních volbách, které jsou mnohem více o osobnostech než o stranách, a měl by velkou šanci uspět prakticky proti komukoliv. Nehledě k tomu, že celý život strávil v politice domácí a má zde obrovský politický kapitál, zatímco v evropské politice by byl naprostým nováčkem, a v EP zcela bezejmenným člověkem. A myslet si, že si na stará kolena potřebuje ještě honem přivydělat, je po jeho několik desetiletí trvající dráze ve vrcholné politice představa rovněž velmi dětinská.
Co tím sleduje ví s jistotou pouze on sám. V TOP 09 však vládnout zjevně nechce. Kdyby chtěl, vypadalo by to na jejím posledním sněmu jinak. Možná si chce otestovat svoje síly, uštědřit výchovný políček koalici či Pekarové či jen zlomyslně hodit návnadu a čekat, co vlastně uloví. A možná i po předem kalkulovaném odmítnutí jeho kandidatury zahájit přípravu vzniku nové strany, což se mu po odchodu z KDU-ČSL v podobě TOP 09 už jednou obstojně podařilo. Nezní to příliš pravděpodobně, ale možná i on již podlehl pošetilému syndromu politického spasitele, do jehož role se chce nyní pasovat.
Zcela odlišná je situace, pokud by motivem jeho jednání byla snaha vládní koalici záměrně rozkolísat, jak naznačuje šéfkomentátor HN Petr Honzejk. To by byla hra s velmi třaskavou a nevyzpytatelnou směsí i pro něj samotného. Kalousek byl účastníkem mnoha vládních koalic, ale nikdy nebyl předsedou žádné dominantní koaliční strany. A je velmi nepravděpodobné, že by se mu to podařilo nyní. Hodlá-li rozkolísat koaliční loď, může jít ke dnu velmi snadno spolu s ní.
Pro Pekarovou Adamovou však v této otázce nemůže být rozhodující, co chce Kalousek, ale jaký je postoj partnerů v koalici SPOLU. A ten je naprosto jednoznačný. Pokud tedy chce Pekarová Adamová udržet TOP 09 na společné kandidátce, ukázat ve straně svoji autoritu a koalici loajalitu i spolehlivost, nezbývá jí než Kalouska na kandidátní listinu prostě nepřipustit.
Pochopitelně o tom však nerozhoduje sama, ale výkonný výbor strany, který se sejde zítra. Jeho vnitřní rozložení sil neznám. Pokud je zde většina členů loajální projektu SPOLU a jeho pokračování společnou evropskou kandidátkou, Pekarová Adamová nemusí dělat nic a výkonný výbor Kalouska neschválí. Tím to strana rozhodne v rámci standardního vnitřního rozhodovacího procesu v souladu se stanovami, čímž celá věc skončí. Kalousek sám předem deklaroval, že rozhodnutí stranických orgánů bude respektovat.
Pokud však jsou misky vah ve výkonném výboru vychýlené ve prospěch Kalouska či je výsledek nejasný, a zároveň je nepřijatelnost Kalouska na společné kandidátní listině pro koaliční partnery (a především pro ODS) neměnnou záležitostí, nezbývá Pekarové Adamové coby proponentce koaliční spolupráce než se pustit do přímého střetu. Kalousek je těžká váha, čemuž musí odpovídat protiváha, aby měla potenciál přesvědčit váhající či dokonce část umírněných stoupenců Kalouska ve výboru. Prošení, vysvětlování a přesvědčování zde nepomůže, všechna fakta jsou známá.
Pekarová Adamová proto musí tuto věc pojmout jako naprosto zásadní otázku. A to tak, že podmíní své setrvání ve funkci předsedkyně TOP 09 kandidátní listinou bez Kalouska. Záměrně píšu „kandidátní listinou bez Kalouska“, tj. nikoliv výsledkem hlasování výkonného výboru. Tím totiž zůstává zachována možnost, že pokud Pekarovou Adamovou výkonný výbor nevyslyší, rezignuje na svoji kandidaturu sám Kalousek. Právě jeho postoj v takový okamžik by poodhalil další motivy a cíle jeho jednání.
Jinými slovy, Pekarová Adamová musí být odhodlaná ve čtvrtek jasně říci: Buď já, nebo Kalousek. V takovém případě má velkou naději na úspěch, a to z několika důvodů.
Před měsícem ji strana drtivou většinou hlasů znovu zvolila předsedkyní, protikandidáta neměla. To, že část straníků podporuje do evropských voleb Kalouska ještě neznamená revoltu proti Pekarové Adamové, a už vůbec ne ochotu se jí v pozici předsedkyně vzdát. Tím spíš, když Kalousek nikde nedeklaroval zájem postavit se do čela strany či nabídnout svého kandidáta. Navíc vůbec není jasné, zda by takové řešení mělo v topce většinovou podporu, a co by vlastně mělo straně přinést. Jinými slovy, při střetu preference Kalouska na kandidátce a Pekarové Adamové v křesle předsedkyně je mimořádně pravděpodobné, že u funkcionářů zvítězí snaha nepřijít o svoji předsedkyni.
Dále je velmi pravděpodobné, že pokud má Kalousek za současné situace ve výkonném výboru šanci uspět, není to žádná dominantní podpora a síly jsou zhruba vyrovnané. Pekarová Adamová nemusí tedy tímto krokem přesvědčit většinu členů. Postačí několik hlasů, které za přetáhne na svoji stranu, či kteří se hlasování zdrží. A to by jí mělo v součtu s přehledem stačit.
Výkonný výbor si navíc nepochybně uvědomuje, že rezignace předsedkyně a nucený odchod topky z koaliční kandidátky pro evropské volby by stranu nejen velmi oslabil a destabilizoval, ale výrazně zhoršil i její volební vyhlídky. A že cena za prosazení Kalouska by za těchto podmínek byla prostě příliš vysoká. Těžko si představit, že by na něm za této situace členové výboru trvali. Bylo by to politické harakiri v přímém přenosu.
Odmítnutí Kalouska nezakládá ani rozpor s vnitrostranickými předpisy, bez ohledu na počet nominací. Formálně vzato, má-li výkonný výbor podle stanov pravomoc některého z nominovaných kandidátů neschválit, nelze mu vytýkat, pokud ji použije. Mnohem významnější je však argument věcný. TOP 09 se uchází o kandidaturu na koaliční kandidátce. Ta pochopitelně vylučuje úplnou personální autonomii kteréhokoliv člena koalice, a zakládá nutnost reflektovat preference partnerů. Zejména takové, kterými partneři podmiňují existencí společné kandidátky jako takové. Dvojnásob to platí pro strany s menší voličskou základnou typu topky, kterým by odchod ze společné kandidátky ublížil víc než koalici samotné, ať již s Kalouskem či bez něj.
Výše popsaný postup navíc není pro Pekarovou Adamovou hrou vabank, ale nejlepším řešením za každé situace.
Pokud proti Kalouskovi uspěje, jednoznačně potvrdí svoji autoritu ve straně, spolehlivost v rámci koalice SPOLU, a vyhraje těžkou politickou bitvu, což nepochybně posílí její postavení a zvýší politické sebevědomí. A navíc se vypořádá s vnitrostranickým oponentem v době, kdy k tomu má dostatek sil.
Pokud neuspěje, bude pro ni politicky výhodnější za další vývoj už nepřebírat odpovědnost, a z vedení úplně odejít. Jinak by zůstala jako předsedkyně bez vnitrostranické autority, což by mělo nemalé následky i na její domácí pozici v pětikoalici. A neúspěch v evropských volbách by ji stejně coby předsedkyni byl v nějaké podobě přičítán. Naopak pokud topka bez ní a s Kalouskem na palubě do EP nepronikne, byl by to prostor pro její velký návrat a satisfakci.
Kalousek moc dobře ví, jakou rozehrál partii. Stejně jako to, že jeho kandidatura by byla porušením podmínek, na nichž se koaliční lídři již předtím pracně shodli. Všechny potenciální následky této velmi nebezpečné hry pro koalici i samotnou TOP 09 Kalousek zná. Nelze vyloučit, že je s nimi i srozuměn. A podle toho by s ním mělo být výkonným výborem topky naloženo. Sentiment z toho, že Kalousek je jedním ze spoluzakladatelů strany, zde není racionálním rádcem.
