Článek
Stoupenci neliberální demokracie často říkají, že zastupují „normální voliče“ a brání „normální“ či „tradiční“ svět. Pro krajně pravicovou konzervativní koalici Trikolory, Svobodných a Soukromníků to dokonce bylo hlavním volebním heslem.
Jak takový „normální svět“ v neliberální režii vypadá a co nám nabízí, pokud si jej i u nás na podzim zvolíme? Pro ilustraci si projděme desatero jeho příkladů:
1) Základním postulátem liberální demokracie je každému garantovat tak široký rozsah lidských práv, který je ještě slučitelný se stejným rozsahem lidských práv druhých. Žádná jiná forma demokracie tak široký rozsah svobody a rovnost v její distribuci nenabízí.
Neliberální demokracie je konstruována přesně naopak. V ní lidská práva neexistují v podobě zmíněné maximy, ale pouze v rozsahu, který stát dovolí. Jsou tak plně závislá na libovůli vládců, kteří poroučí na území vykolíkovaném státními hranicemi. Proto také antiliberálové tolik adorují „národní svrchovanost“ – potřebují totiž jistotu, že jim do toho nebude mluvit nikdo osvícenější a schopnější. Čím autoritativnější režim, tím proto nutně izolovanější a zároveň nenávistnější vůči svému liberálnímu protipólu.
2) Už od nejútlejšího věku se doma i ve škole učíme, že máme mluvit pravdu a nemáme lhát. Celá výuka ve škole je založena na osvojování pravdivých informací z nejrůznějších oblastí lidského poznání – učíme se správně psát, počítat, rozeznat káně od slepice, žulu od vápence či správně určit státy na slepé mapě, a také se učíme mechanismům ověřování správnosti našich výsledků.
„Normální svět“ nám ale všechny tyto znalosti obrátí vzhůru nohama. Od neliberálních apoštolů najednou slyšíme, že žádná fakta neexistují, všechno je relativní a lhaní či šíření nesmyslů je dokonce naším základním právem. Takže káně se slepicí i žula s vápencem najednou splývají, a říkáme si proč jsme se tedy celá studia učili poznávat pravdu. V zeměpisu by mám učitelka za výrok, že Česko je větší než Austrálie, právem napsala pětku. V Institutu Václava Klause nám ale říkají, že takové tvrzení je v pořádku. Proč asi. Když se lidská komunikace promění v záplavu nesmyslů, snáze se tam schová tvrzení, že Rusko je vlastně Ukrajinou samo okupováno.
3) Stoupenci neliberálního řádu hlásají absolutní svobodu projevu. Když ji tedy chtějí pro sebe, lze předpokládat, že obdobně ji budou respektovat u druhých.
Chyba lávky. Tak to v „normálním světě“ přece nechodí. Proto když ji chce k vyjádření názoru použít třeba Petr Fiala či Otakar Foltýn, rázem žádný svobodný projev neexistuje. A co teprve země, kde antiliberálové vládnou. Na Slovensku by premiér za projevený názor nejraději fackoval, jinde zase Elon Musk za projev kritiky reaguje vyhazovy.
4) Zemím bývalého východního bloku přineslo členství v EU bezprecedentní růst životní úrovně, a objektivní data jednoznačně potvrzují, že se díky partnerství se Západem mají nesrovnatelně lépe než předtím, obvykle nejlépe za celou svoji státoprávní historii.
Budou za to Unii vděční a budou se snažit utužovat své členství? Ale kdepak. Žijeme přece v „normálnÍm světě“. Takže právě z těchto zemí se stává centrum protiintegrační politiky, přičemž ti „nejnormálnější“ by Unii nejraději úplně opustili a občany poslali zpátky, nejspíš ve jménu tradice národní chudoby.
5) Rusko napadlo Ukrajinu, kde vraždí, mučí, znásilňuje, unáší a terorizuje obyvatelstvo, nehledě k nevyčíslitelným materiálním škodám. Jednání neslučitelné s právem, morálkou a vůbec čímkoliv co člověka odlišuje od zvířat. Všechno je tak zjevné, že to nepopírá ani sám agresor.
Všichni jednohlasně a nekompromisně odsoudíme agresora? Ale kdepak, žijeme přece v „normálním světě“. Takže alespoň část politické scény a její voliči se budou snažit najít sebemenší důvod vinu agresora nějak relativizovat a štvát proti jeho obětem. A ti nejotrlejší prokremelští knechti jako třeba Ondřej Dostál ze Stačilo budou schopni dokonce tvrdit, že Putin je vlastně ještě trpělivý a zdrženlivý, když pořád čeká, až ho přestaneme provokovat. Však považme, taková drzost kritizovat ruské vrahy za to, že vraždí. V „normálním světě“ přece ratlík na „pořádnýho psa“ štěkat nesmí, jak nám vysvětlil Václav Klaus.
Jen s napětím čekám, až nám neliberální scéna poradí Putinovi vlastně poděkovat, že ve své velkorysosti zatím vraždí jen na Ukrajině a s vyvražděním celého světa prozatím pořád jen vyhrožuje.
6) Když vrcholila celosvětová pandemie covid 19, odborníci doporučovali ochranu dýchacích cest, sociální zdrženlivost a posléze očkování. Každý je přece raději zdravý než nemocný a živý než mrtvý, každému záleží na udržení fungujících nemocnic které se o nás starají, a nikdo nechce ublížit druhému tím, že by ho třeba nakazil.
Byli antiliberálové alespoň v takto elementární otázce schopni používat rozum? Ale kdepak, v „normálním světě“ žádnou diktaturu vědců nepřipustíme. Názor odborníka má přece stejnou váhu jako názor laika. Respirátory nás obtěžují, takže se nám hodí jakákoliv záminka, abychom je nenosili. Očkovat se nebudeme, protože nám přece žádný profesor epidemiologie nebude říkat, co máme dělat. A naše „svoboda“ zahrnuje i „svobodu“ někoho nakazit, takže na pivo chceme do hospody. Mohli bychom si ho samozřejmě úplně stejně dát doma, ale to už by nebyla ta pravá „nepasterizovaná svoboda“. A diktaturu zdravotníků teprve odmítáme. Beztak v nemocnicích leží herci. A když nás budou bílé pláště štvát hodně, ještě jim propícháme pneumatiky.
7) V USA coby zemi, která se považuje za kolébku demokracie, ústavnosti, garanta genderové rovnosti i nulové tolerance k sexismu, je k šoku celého liberálního světa prezidentem zvolen člověk, který byl soudem uznán za sexuálního predátora, uplácel pornoherečku, pokusil se zfalšovat výsledky prezidentských a provést násilný převrat, přičemž sám sebe považuje za vládce stojícího nad zákonem.
Stoupenci „normálního světa“ jsou v takové euforii z jeho zvolení, že jsou s komickou servilitou dokonce schopni předstírat, že žádný z jeho protiprávních excesů se nikdy nestal. Obhájit by ho totiž nemohli a kritizovat by si ho nedovolili. Mocní jsou totiž pro antiliberály ikonou nedotknutelnosti. Asi jako panovníci v absolutistických monarchiích. Tam někde se také nachází úroveň „demokratického myšlení“ antiliberálů.
8) Elon Musk coby člen vlády nově zvoleného prezidenta Trumpa při jeho inauguraci s nepříčetným výrazem ve tváři hajluje, anebo se alespoň snaží vzbudit takový dojem. Když posléze otráveně tvrdí, že nehajloval, ale posílal srdečný pozdrav, má to s přesvědčivostí společného asi jako Tomio Okamura s vysokou školou. I tak se však najde dost lidí, kteří Muskově věří, anebo mu alespoň za každou cenu věřit chtějí.
Zasáhne proti němu prezident Trump coby vrcholný představitel demokratické země? Ale kdepak. Je přece prezidentem v „normálním světě“. A v něm kdo má moc, může všechno.
9) V politice je zásadní program, podle kterého si vybíráme politické strany. Bez programu si nelze představit vážně myšlenou kandidaturu.
To ale samozřejmě neplatí v „normálním světě“. Klausovi Motoristé do voleb v EP žádný program nepotřebovali, což považovali dokonce za přednost. Místo programu přece stačí odduševnělý výraz Filipa Turka ve fotogalerii a tryskající arogance předsedy Macinky, aby bylo jasné, že odpůrci intelektualismu a progresivismu jsou na správné adrese. A slib, že se Motoristé nebudou protivit Rusku je dostatečně splněn již spojenectvím s Václavem Klausem coby mnohaletým garantem proruské výchovy našich občanů.
„Rád a s chutí měním stanoviska i postoje. Jsem schopen jeden den tvrdit, že padne vláda a dokládat to řadou argumentů a den na to budu psát o tom, že vláda nepadne a budu to dokládat celou řadou argumentů,“ říká vidlácký vůdce Daniel Sterzik na svém blogu. A přesně tím vystihuje všeobecný postoj současných antiliberálů, kterým je absolutní devalvace obsahové hodnoty slov a uvržení pravdy do role statisty lží.
10) Levice a pravice jsou systémovými oponenty, krajní levice a krajní pravice pak extrémními oponenty. Jejich představitelé spolu sotva vydrží i při společné debatě v jednom studiu, a i jejich kandidátní listiny snad jiskří, když je položíte na sebe.
To však neplatí v „normálním světě“. Hnutí Stačilo opírající se především o tváře KSĆM chce vytvářet dojem levicové alternativy. Registraci hnutí však drží již zmíněný proruský krajně pravicový dezinformátor Sterzik, a dalšími výraznými tvářemi jsou stejně smýšlející agrobaron Jandejsek spolu s rovněž již zmíněným proruským anarchokapitalistou Dostálem. Ideologie je přece pouhé divadlo pro voliče, jinak není důležitá, jak už se dříve vyjádřil i guru politického chameleónství Andrej Babiš. A nesmíme zapomínat, že láska k Rusku spojuje jak vteřinové lepidlo. Klidně i ultralevici s ultrapravicí.
Opravdu chcete i u nás vládu takového světa?
