Článek
Byl jednou jeden světadíl a na něm dvě velké říše. Ta Západní, mírumilovná, bohatá a vyspělá, měla mnoho panovníků, lidé v ní byli svobodní a každý se měl zhruba, jak si zasloužil. Zatímco ta Východní, válečná, chudá a zaostalá, měla panovníka jediného. Toho museli jeho poddaní poslouchat a kdo s ním byl zadobře, mohl se s trochou štěstí dožít i důchodu.
Na hranicích mezi oběma říšemi to pochopitelně jiskřilo. Východní říši se na čas podařilo násilím ovládnout několik zemí patřících k západu. Svoji moc nad nimi ale neudržela a tyto země se osvobodily. Mezi nimi i malá země Česká.
Lidé v České zemi byli v zásadě dobří. Jen jaksi nevěděli, jak po tolika desetiletích nesvobody naložit se znovu nabytou svobodou. Přesto se jim žilo čím dál lépe. A když si do čela země zvolili knížete Petra s jeho spřátelenými družinami, zdálo se vše na dobré cestě.
Jenomže kníže Petr byl pro většinu Čechů až příliš chytrý, vzdělaný a slušný, takže jeho jazyku moc nerozuměli. A to bohužel i tehdy, když Petr dokola varoval před rozpínavostí Východní říše pod vládou černokněžníka Zbranimira Zbranimiroviče. Toho bohatě využíval kníže Andrej, který se sám tituloval jako Dobroděj, a jehož vlády se země před několika lety s úlevou zbavila.
„Budeme vám říkat jen to, co budete chtít slyšet. Nebudeme vás poučovat, kde kráva vyrábí mléko, ani vás otravovat pravdou a spravedlností. A nebudeme vás strašit ani Zbranimirem. Naopak s ním uzavřeme věčný mír a všichni budeme spokojeně jíst koblihe,“ vábil Dobroděj, ke kterému se přidaly ještě družiny rytíře Kanimůry, Pacinky (kterému kdoví proč všichni říkali Klausinka) a svobodné paní Jekatěriny.
Těžko pochopit, proč to na český lid fungovalo. A tak se stalo, že družina knížete Dobroděje ve volbách vyhrála. Celá polovina země mohutně slavila a Dobroděj se svým přítelem knížetem Hranolem, vládcem sousední země, potěšil své příznivce dvojhlasým pokřikem „takto sa to robí, do psej matere“.
A pak už Dobroděj začal vládnout. Sám se stal nejvyšším knížetem a odměnil úřady všechny věrné ze své i spřátelených družin. Jeho pravou rukou a prvním zástupcem se stal rytíř Pacinka, vedoucí Institutu východních krás (IVK), který byl tímto zároveň povýšen na statní ideologický úřad. A jeho levou rukou a druhým zástupcem pak kníže Karlíček řečený Rosatom, který z dvojministra bývalé Dobrodějovy vlády povýšil na trojministra – kromě obchodu a dopravy byl totiž jmenován do čela ještě nově zřízeného „Úřadu pro boj s informacemi.“
I ostatní místa ve vládě byla plná zvučných jmen. Zahraniční věci Dobroděj svěřil podkonímu Vodkáčkovi, který už nemohl dospat v očekávání, kdy se oddaně vrhne ke Zbranimirovým nohám. Finance dostala na starost kněžna Alena, aby si mohla pořídit nový book fotek v pavích barvách. A rytíř Kanimůra získal resort vzdělávání jako odměnu za svůj moudrý spis „kterak výuka anatomie zhoubně přispívá k šíření jediné pravdy“.
Jen Jekatěrina vyšla na prázdno. Odstavili ji zbojníci z její vlastní družiny pod vedením knechta Vidláka. Ten pak spolu s arciknechtem Bodlinou alias Koženým vlkem z družiny rytíře Kanimůry dostal v nově zřízeném „Úřadu boje proti mašíblům a kolaborantům“ za úkol pronásledovat stoupence politiky knížete Petra.
Přátelství k Východní říši rostlo a po čase bylo tak veliké, že se vládci České země začali na doporučení knížete Hranola a Uheráka přiřazovat k říši východní. Zbranimir byl vývojem v České zemi pochopitelně potěšen, neboť značně usnadňoval jeho plán. A jal se proto jednoho dne oslovit knížete Dobroděje:
„Dobroději, jak dobře víš, Hranol a Uherák už mě před časem z bezmezného obdivu k mé velikosti a laskavosti dali darem své země. A namísto vzpurného Volodymyra vládne v jeho zemi náš přítel Medvedčuk. Čím mě tedy uctíš ty, že tě nechám ve tvé zemi dále panovat?“
„Inu, nevím, velectěnosti, co třeba nějaké párečky, klobásy a houstičky s portrétem tvé jasnosti?“ opáčí Dobroděj.
„To si nech pro své poddané, nedá se to jíst. My bychom raději vaše Slezsko, co říkáš?“ jde Zbranimir rovnou k věci.
„Nu dobře,“ váhavě přisvědčuje Dobroděj. „Ale dáš mně za to kůži mocného medvěda kamčatského řečeného lidožrout. V jeho kůži ve Slezsku několikrát vystrašíme vesničany, abych jim mohl namluvit, že na jeho zneškodnění musím povolat tvoji mocnou armádu,“ pravil Dobroděj.
„Ujednáno Dobroději, ty kůži našeho lidožrouta, my Slezsko. Kopyto, jelito, platí to,“ zaskřehotal černokněžník.
Jak se dohodli, tak se také stalo. Řada poddaných kroky Dobroděje sice označovala za šílenství, ale většina věrných mu pořád věřila. „Pán Dobroděj je hodný, chce nás chránit před zlou Západní říší, která nás chce mučit morálkou, “ křičeli na náměstích.
Jak šel čas, podpora Dobroděje však rychle klesala. Zbranimirovi zbrojnoši totiž vyplenili Slezsko a prohlásili ho svým panstvím. Nic nepomohlo ujišťování Dobroděje, že se s nimi nemůže přít, protože chce mír. Nepomohla ani medvědí kůže, kterou Dobroděj přinesl lidu jako trofej a důkaz zneškodnění medvěda Zbranimirovou armádou. A pomalu se blížily další volby, z jejichž výsledku měl Dobroděj panický strach.
Vydal se tedy za černokněžníkem do jeho říše. „Zbranimire, lidé se bouří, že prý špatně vládnu, považ tu drzost. Medvědí kůže už nezabírá a ten proradný kníže Petr mě ještě obviňuje, že šířím dezinformace. A volby jsou za dveřmi,“ hořekoval Dobroděj u černokněžníkova trůnu.
„Inu, v pořádku, Dobroději, pomohu Ti i tentokrát. Toho vzpurného Petra a jeho přátele vezmeme k nám na ozdravný pobyt. Však víš, že když si k nám tenkrát poslal svého neposlušného syna, také přišel k rozumu,“ pravil černokněžník. „A abych osobně podpořil pořádek ve tvé zemi, přiberu si ke Slezsku ještě tu část, které říkáte Morava,“ dodal.
„Ehm, no…tak dobře, Zbranimire, věřím že víš, co děláš,“ odvětil vystrašený Dobroděj. „Spolehni se,“ šlehl pohledem černokněžník.
A tak se stalo, že Dobroděj se svými přáteli ve volbách znovu slavně zvítězil. O vládu se totiž ucházel jen on a lidé ze spřátelených družin. O všechny ostatní kandidáty se postarali černokněžníkovi zbrojnoši. Stejně jako o nebohou Moravu.
Andrej tak vládl již jen Čechám. Dobroděj už mu tou dobou ale skoro nikdo neříkal. Marně se zaklínal před vlastním obyvatelstvem, že je lepší špatný mír než žádný, a k jeho dosažení je prozíravé vzdát se i části území. Marně přísahal na vlastní čest, že kníže Petr a jeho přátelé odjeli do Zbranimirovy říše jen na ozdravný a samozřejmě zcela dobrovolný pobyt.
Nebylo to nic platné. Kdo mohl a něco uměl, utekl do Západní říše. V zemi tak zavládla chudoba a Dobroděj se marně pokoušel udržet náklonnost poslední hrstky příznivců rozdáváním zbývajících státních peněz. A to ještě lidu tajil, že zastavil velkou část státního majetku ve prospěch černokněžníka, který jediný mu byl ochoten půjčit.
Až nadešel den, kdy se vzbouřili i poslední Dobrodějovi příznivci, a začali obléhat jeho zámek. „Chceme zpátky knížete Petra,“ volali mu pod okny rozzuření senioři.
Vystrašený Dobroděj žhaví telefonní dráty do Zbranimirovy říše. „Černokněžníku, nic už nezabírá, je to úplně v bruseli. Lidé mě chtějí oběsit na jaternicovém motouzu a provolávají slávu Petrovi. Rozpočet už nestačí ani na vyplácení dotací pro moje hospodářství a bez nich si nevydělám ani na koblihe a saláme. Co mám dělat?“
„Inu, jsi špatný vládce, Dobroději. Proč se chátra nebouří mně? Když projíždím na hřbetě zkroceného medvěda svojí říší, všichni se klaní. A tebe chtějí oběsit na jelitech. Až jich pár postřílíš, oni už pochopí, že nejlepší bude začít tě zase milovat po dobrém,“ radí černokněžník.
„Zbranimire, to já nedokážu, nejsem válečný hrdina jako ty, já jsem přece chcimír,“ odvětí sklesle Dobroděj.
„Jsi měkkota jak ty tvé rozbředlé buřty. Takoví nemohou vládnout. A taky už mně dlužíš nějak moc peněz. Ale že jsi nám dobře sloužil, máme pro tebe návrh,“ pokračuje věcně Zbranimir.
„A jaký?“ hlesne Dobroděj.
„Dej nám i zbytek své říše, ty Čechy. A já tě za to ochráním před tvými nevděčnými poddanými. Budeš bydlet v pěkné věži mého zámku, a občas budeš smět zpívat oslavné písně na naši říši s mým dvorním šaškem Shamanem,“ navrhuje Zbranimir.
„Eeee, rozmyslím se do zítra, co říkáš?“ zkouší Dobroděj získat čas.
„Dnes můžeš mírovou dohodu podepsat ty. Zítra už tvého podpisu nebude třeba,“ odvětí temně Zbranimir.
„Dobře, se vším souhlasím, máš samozřejmě pravdu jako vždy,“ odvětí rychle Dobroděj.
„To já přece vím,“ pronese samolibě Zbranimir. „A jinak máš docela pěknou zemi. Bude dobrou základnou pro náš postup dál na západ. Ale řekni mi, k čemu tu máte tolik záchodů? U nás jsou poddaní zvyklí po staletí chodit na pole,“ diví se Zbranimir.
„To víš, to ten západ, no…,“ drmolí Dobroděj
„Všechno napravíme, neboj. Chce to jen řád tvrdé ruky,“ odvětí černokněžník.
„No jistě, té tvojí, velký černokněžníku,“ horlivě přikyvuje Dobroděj.
„Ale houby, ty pitomče. Na to mám přece lidi. Já jsem vládce a žádný sluha lidu jako byl Volodymyr. A vládce se přece nebude zdržovat něčím tak nepodstatným, jako jsou poddaní,“ odvětil Zbranimir.
„Ano ano, jistě, jistě,“ přitakává Dobroděj.
Zbranimir znuděně zívne. „Tak si sbal kufry a zítra na viděnou,“ rozloučí se a pokládá sluchátko.
Dobroděj chvatně balí kufry. Na stěhování ke Zbranimirovi? Ale kdepak. Není přece žádný hlupák. V černokněžníkově říši se podezřele často padá z oken a spojenci upadnuvší v nemilost Zbranimira končí v oblastech, kde zamrzá i dech. Tam by mně přece zmrzla voda v bazénu a neužil bych ani své milované plavky, na které se mně poddaní nevědomky skládali, prolétne Dobrodějovi hlavou.
A proto se nedlouho před půlnocí naskýtá bizarní podívaná. Kníže Dobroděj se v přestrojení za párek v doprovodu kněžny Aleny přestrojené za hranolku, obtěžkáni posledním kufrem zlaťáků, který v zámku ještě schrastili, brodí přes potok na státních hranicích. Východních? Ale kdepak, přece západních. Musí ale pospíchat, neboť od půlnoci je černokněžník plánuje vyšperkovat novým ostnatým drátem. Jistota je jistota.
Dobroděj s Alenou úspěšně přebrodili. A hned ráno žádají o azyl v Západní říši. Zbranimir přece obsadil jejich zemi, tak na azyl mají právo. Štěstí, že Dobroděj má všechna čísla na západní panovníky. Teď se budou hodit.
O pár dní později už Dobroděj spokojeně odpočívá ve své nové vile u moře. Kněžně Aleně, zdatné tanečnici a mistryni převleků, dojednal angažmá v místním cirkusu. A sám na všechny strany poskytuje rozhovory, jak tuze chtěl mír, ale lstivý černokněžník ho podvedl.
Ve zprávách pak vidí mluvit Zbranimira z knížecího paláce v Čechách, a v prostřihu záběry poddaných, kteří se marně snaží dostat přes hranici lemovanou ostnatým drátem. Chvíli se zamyslí, a pak směrem k televizi polohlasně řekne: „Sorry jako“. Odloží na stůl koktejl a jde si zaplavat do bazénu.
Zazvonil zvonec, a pohádky je konec. Ve skutečnosti totiž přece neexistuje žádná země, které by hrozil takový scénář. Anebo snad nějakou znáte?
