Článek
Jíž více než rok dochází k barbarskému ruskému řádění na Ukrajině. Rusko vraždí, mučí, znásilňuje, terorizuje, ničí vše co mu stojí v cestě a pod hrozbou jaderných zbraní se snaží vynutit si mezinárodní respekt, který si nedokáže získat přirozenou cestou, neboť kromě řinčení zbraněmi a násilí mnoho jiného neumí. Míra jeho agresivity roste přímo úměrně jeho touze být hybatelem světového řádu a frustrace z toho, že mu tato role nenáleží.
Diskuse s těmi, kdo přes toto vše nadále Rusko otevřeně omlouvají, hájí či dokonce podporují, má význam asi jako s někým, kdo by sympatizoval s jakýmikoliv jinými vrahy, násilníky či teroristy. Postačuje snad pouze připomenout, že podle usnesení PS z listopadu 2022 (proti byli pouze poslanci za SPD) je současný ruský režim teroristický (tj. páchá teroristické činy), a to v souladu Rezolucí Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 2463, bod 13.7. A podle § 312e odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, je veřejné schvalování teroristického činu nebo vychvalování pachatele za jeho spáchání trestným činem se sazbou 2-10 let trestu odnětí svobody. A netřeba též asi připomínat, že na Putina byl Mezinárodním trestním soudem vydán zatykač.
Explicitní podpory ruské agrese se však v našem veřejném prostoru naštěstí mnoho lidí nedopouští, přičemž samozřejmě je otázkou, nakolik z přesvědčení a nakolik pouze z obav před sankcemi. Tím spíš je potřebné věnovat pozornost implicitním či nepřímým formám tolerance k putinovskému režimu. Ty jsou v našem veřejném prostoru spojeny především s „národoveckou“ scénou (tvořenou především SPD, Trikolórou, PRO a některými „nestraníky“ jako senátorka Zwyrtek Hamplová atd). Mnohdy sice podporu Ruska oficiálně odmítají (kupř. předseda PRO Rajchl), nicméně cesta od jejich programu do Ruska je obvykle poměrně přímočará. Stačí se zamyslet nad hlavními „národoveckými“ postoji k Rusku či jejich recepty na ukončení ruské vojenské agrese.
Uvažujme různě obměňované hlavní opoziční heslo „ČR na 1. místě“, za kterým se skrývá utilitaristická a populistická ahodnotová politika po vzoru Orbánova Maďarska, klausovskou terminologií „politický pragmatismus“. Příkladem za všechny budiž období Vrabelových „podzimních“ Václaváků dožadující se nákupů ruského plynu z důvodu, že je nejlevnější, a tudíž „pro Čechy nejvýhodnější“, což bylo doplňováno nejrůznějšími nesmyslnými vizemi energetické apokalypsy, když ruský plyn mít nebudeme. Ať již se jednalo o skutečnou snahu participace s Ruskem či „pouhou“ hypertrofovanou bezpáteřnost, bylo to přinejmenším stejně nepřijatelné, jako chtít kupovat vědomě něco od vraha, protože jeho nabídka je nejlevnější. Dělali byste to?
V současnosti nejčastějším „řešením“ situace na Ukrajině z národoveckých pozic je volání po uzavření míru, čímž si národovci vysloužili též mediální nálepku „chcimírové“. Mír chceme jistě všichni, avšak jeho pojmovým znakem je spravedlnost (tj. v územním stavu před vznikem agrese), a nikoliv clona k faktickému uznání stavu dosaženého vojenskou agresí. Asi jako kdyby vám někdo násilně vnikl do domu, vyvraždil část rodiny, část domu významně poničil, vypálil a obsadil, a někteří sousedé vám začali doporučovat, že nejlepší by bylo s agresorem uzavřít smír, tvářit se že se vlastně zas tolik nestalo a ponechat mu zabranou část domu. Co byste na tyto návrhy asi řekli?
Věcně velmi příbuznou „radou“ je ukončení dodávek zbraní na Ukrajinu. Takže dle tohoto receptu oběť necháme napospas agresorovi a budeme se tvářit, jak jí vlastně pomáháme. A samozřejmě vůbec nejsme proruští.
Dalším komickým nápadem je volání po naší neutralitě v nynějším konfliktu. Především, jsme-li členy NATO, nejsme a nemůžeme být vojensky neutrální zemí. Ale hlavně uvažujme, co by to v tomto případě znamenalo - v probíhajícím konfliktu je jeden ze států jednoznačný agresor, druhý jednoznačná oběť, a my bychom je stavěli na stejnou úroveň. Takže dle tohoto vzoru když na ulici útočník napadne oběť, a vehementně se jí snaží umlátit k smrti, kolemjdoucí mají neutrálně přihlížet a čekat, až se mu to podaří? Ne? Tak jak takové návrhy někdo může myslet vážně v mezinárodním měřítku?
Jiné národovecké náměty zase hovoří o nutnosti diplomatického jednání s Ruskem. Jenomže o čem? Jediné, o čem má smysl jednat, je okamžité stažení ruských vojsk z ukrajinského území, o výši a způsobu náhrady škod způsobených ruskou armádou na území Ukrajiny, a souvisejících otázkách. Bohužel však opravdu nemám dojem, že Rusko se k takovému jednání chystá.
Další hlasy se snaží postavení Ruska coby útočníka a Ukrajiny coby bránícího se státu relativizovat, když poukazují na dlouholetý předchozí vývoj na východní Ukrajině či viní z eskalace celého konfliktu Západ. Ukrajinská vláda určitě nejednala bezchybně, a situace na východě Ukrajiny mohla být bezesporu řešena lépe. Nicméně bestiální jednání Ruska je naprosto nesouměřitelné s jakýmikoliv případnými předchozími chybami Ukrajiny či Západu, a eskalovalo dosavadní vztahy na úplně jinou (konkrétně válečnou) úroveň. Anebo snad Západ či Ukrajina vraždí, mučí, znásilňuje, terorizuje, unáší a ničí na ruském území?
Současně se ozývají snahy o různé analogie z jiných válečných konfliktů, nejčastěji invaze USA do Iráku. Srovnávat Irák a Ukrajinu je však zcela zavádějící. Nikdy jsem nebyl příznivcem politiky Bushe jr., a kdyby tehdy ty nejtěsnější volby v americké historii vyhrál Al Gore, k žádné invazi do Iráku bez mandátu OSN téměř jistě nedošlo. Nelze samozřejmě zapomenout ani na to, že žádné slibované zbraně hromadného ničení se v Iráku nenašly. I přes to všechno platí, že Husajnův režim představoval pro svět nemalé bezpečnostní riziko a byl jednou z největších líhní terorismu. Ukrajina však ničím takovým přirozeně není a nikdy nebyla (dokonce ani ti Rusové se nesnažili něco takového tvrdit), a analogie s Irákem jsou proto rovněž liché.
Velmi nesmyslné jsou též úvahy o tom, že Rusko jedná v sebeobraně. I Putin dobře ví, že Rusko vojensky ohroženo nebylo, a dokonce není ani teď. Západ by nikdy Rusko vojensky nenapadl, chyběl by mu k tomu jakýkoliv smysluplný motiv, a navíc tato válka by byla apokalypsou pro všechny. Navíc, kdyby skutečně chtěl Západ Rusko napadnout, měl by po invazi na Ukrajinu ideální záminku. Realita je však taková, že se NATO od začátku usilovně snaží nevstoupit přímo do konfliktu ani v této situaci. Lze ještě dodat, že sebeobrana musí být přiměřená útoku a směřovat k jeho odražení. A vše, co dělá na Ukrajině Rusko, přirozeně není žádným odrážením útoku, neboť vojensky na Rusko nikdo neútočil.
Výčet těchto tezí převážně národovecké scény v naší zemi je tak směsicí nepravd, dezinterpretací a laciných snah nelézt sebenesmyslnější ospravedlnění přinejmenším pro toleranci k Rusku a jeho postupné etablování zpět mezi civilizované státy. S Putinovo režimem naše národovecké strany obvykle pojí též nacionalismus, rigidní konzervatismus, utilitatarismus, subjektivismus, odpor k liberalismu, Západu a jeho hodnotám, a v některých případech i jakési pomýlené panslovanství řízení Matičkou Rusí, což je vlastně opět jen jiná forma nacionalismu. A i to by mělo být varováním.
Relevantní argumenty k toleranci putinismu čeští národovci předkládat nemohou, neboť žádné takové neexistují. Voliči těchto stran by si tak měli uvědomit, že hlasy pro tyto strany opravdu nepodporují žádné „nezávislé Česko v pozici Švýcarska“, ale odklon od západního liberalismu do ruského područí a přejímání ruských způsobů chování a myšlení. Kdo z voličů s takovými myšlenkami koketuje, měl by si nejprve položit třeba otázku, zda by raději pracoval či žil třeba v Německu, anebo Rusku.
