Článek
Ohavné zločiny Hamásu odsoudil celý demokratický svět, a mezi arabskými zeměmi Spojené arabské emiráty, které se tak přiřadily po bok civilizace. Naopak především temný svět islámského terorismu se sjednotil na podpoře hnutí Hamás. A nejde jen o teroristický libanonský Hizballáh či Irák, ale i o země, o nichž si někteří západní představitelé dělají klamné iluze, např. Katar nebo Kuvajt. Saudská Arábie, na kterou sází i Bidenova administrativa, s Izraelem přerušila rozhovory o možné normalizaci vztahů obou zemí. Jasné odsouzení se Hamás nedočkal ani od některých nemuslimských autokracií, jakou je např. Čína. A ještě mnohem hanebnější hru zjevně hraje Rusko.
Izrael může v přímém přenosu sledovat, jak zbytečná byla jeho mnohaletá pracná snaha udržovat s Ruskem dobré vztahy. Postoj Ruska v tomto konfliktu čím dál víc potvrzuje hypotézu, že zločinný útok Hamásu v Izraeli mu přinejmenším hraje do karet, čehož samozřejmě hodlá „pragmaticky“ využít. Za ruskou shovívavostí však může být i mnohem víc.
Komentátor Českého rozhlasu a ruský orientalista Kirill Semjonov upozorňuje, že zájmy Ruska a radikálních islamistů hnutí Hamás se v mnohém kryjí. Obě strany touží po odstranění současného světového řádu a obě spojuje „protizápadní patos“, přičemž Hamás podpořil i ruské napadení Ukrajiny.
Tuto úvahu navíc můžeme rozšířit řadou dalších argumentů.
Především je zřejmé, že Rusové se na Ukrajině chovají velmi podobně jako Hamás v Izraeli. Za všechny případy lze jmenovat masakr v Buči. Bude-li demokratický svět ještě více šokován Hamásem, přestane být Ukrajina hlavním centrem pozornosti a Rusko největším arcilotrem.
Navíc všechny mosty k civilizaci za sebou Rusové spálili, takže musí hledat spojence jinde. Čína ani Indie žádnou otevřenou konfrontaci se západem nechtějí, menší státy ze sféry ruského vlivu typu Běloruska k tomu zase nemají potřebnou kapacitu. Ideálním spojencem Putina proto mohou být teroristické režimy založené na militantním islamismu a džihádismu. Ty nenávidí západní svět stejně jako jej nenávidí Rusko, jednají zcela bez zábran, a výroba zbraní spolu s bestiálním vražděním je jediné co dovedou, resp. pro mnohé džihádisty je to smyslem jejich životů. Pro Putinovu válku tudíž ideální spojenec.
Putin navíc v agresi na Ukrajinu otevřeně spolupracuje s islamistickým teroristou Kadyrovem a jeho zrůdným režimem. Právě Kadyrovci jsou zodpovědní za nejhorší humanitární zvěrstva na Ukrajině. A právě Kadyrov, oslavující svého syna za bití vězně obviněného ze spálení Koránu, je pro Putina jednou z přímých spojek do světa islámského terorismu.
Islám je navíc v Rusku druhým nejpočetněji zastoupeným vyznáním, a v některých regionech dokonce dominuje. K jeho „ideovým východiskům“ tak má současné Rusko blíže, než se na první pohled může zdát.
Významnou roli v ruském postoji hraje i skutečnost, že Izrael je velmi blízkým spojencem především USA. Útok Hamásu by tak mohl rozdělit americkou pozornost mezi Izrael a Ukrajinu, a tím přinejmenším oslabit americkou vojenskou pomoc Ukrajině.
Pro Rusko jsou orientální teroristické režimy, jako třeba ten íránský, nezbytným zdrojem též pro dodávky zbraní. A kdyby se Rusko rozhodlo hromadně vraždit na území NATO, aniž by s aliancí zamýšlelo vstoupilo do oficiálního konfliktu, postačuje třeba finančně podporovat atentáty islámských teroristů. Tím v Evropě dojde k dalšímu posilování protimigračních nálad, což bude oslabovat představitele demokratických stran a posilovat pravicové radikály, kteří jsou v EU mnohdy proruští. Oficiálně by se Rusové k takovým útokům samozřejmě nehlásili, a ještě by obviňovali Západ, že si za všechno může sám svojí migrační politikou.
Důvody pro vstřícnost k Hamásu jsou tak pro Rusko věcné i „nejpragmatičtější a nejchladnější“, jak zdůrazňuje ruský válečný duchovní ideolog Dugin. Co víc než spojenectví s islámským fundamentalismem si tedy Rusko může přát?
V čem je totiž rozdíl mezi terorem hnutí Hamás v Izraeli a ruským terorem na Ukrajině? V podstatě v ničem. Obojí představuje válečné zločiny a teror nejodpornějšího ražení, agresivní válku, vraždění, mučení, znásilňování, unášení civilistů a zohavování jejich těl. Tolerance obojího je proto v demokratické společnosti naprosto nepřijatelná, a jeho veřejné schvalování trestným činem, u nás kupř. dle § 405 a 312e odst.1 trestního zákoníku. Hamás má stejně jako Rusové samozřejmě také „svoje pravdy“, že se vlastně jen brání, obhajuje svoji kulturu, území, etnikum, bohy či kdoví co ještě. Vždy je to však jen zoufalá prázdnota stojící proti nepopiratelným faktům, že se v boji za své pravdy dopouštějí nejhorších mezinárodních zločinů.
Je zvláštní, že ohavné činy Hamásu naše společnost zcela správně jednohlasně odsuzuje, avšak k ruským ohavnostem už tak jednoznačný postoj nemá. Ruské vlajky sice netvořily většinu ani na Vrabelových demonstracích, nicméně rozhodně jich bylo mnohem víc, než bychom u nás nyní napočítali těch palestinských. Kromě ruské propagandy je to nejobecněji patrně tím, že arabská mentalita je nám přece jen ještě vzdálenější než ta ruská. V neoprávněnosti agrese a způsobů jejího vedení se však rozdíly mezi Hamásem v Izraeli a Ruskem na Ukrajině stírají.
Demokratický svět nekompromisně odsoudil nejen nelidské ohavnosti páchané hnutím Hamás, ale i jejich oslavy militantními muslimskými menšinami v civilizovaném světě. Ve Francii takové demonstrace zakázali a rozhánějí, v Německu je Hamás na seznamu teroristických organizací, a jakákoliv jeho podpora je trestným činem, přičemž Scholz navíc potvrdil pozastavení veškeré humanitární pomoci Německa pro palestinské území. A je chvályhodné, že pozadu nezůstává ani Česká republika. Příklady? Premiér Fiala se otevřeně postavil proti záměru Evropské komise prozatím nepozastavovat platby na pomoc Palestincům. Ministr Lipavský byl prvním státníkem, který po útocích Hamásu navštívil Izrael, a nekompromisně tvrdý postup proti Hamásu podpořila mj. i pirátská europoslankyně Gregorová.
Ze strany naší země je nezbytné vůči EU stupňovat tlak na ukončení finanční podpory Palestiny, a hledat pro něj další spojence. EK se totiž paradoxně rozhodla tuto podporu nejen navýšit, ale dokonce ztrojnásobit, což se jeví býti velmi absurdním postojem. Přes veškerou solidaritu s civilisty v Gaze nelze zapomínat, že Palestinci si hnutí Hamás sami vybrali ve volbách.
V celé Evropě je pak nutné přísně trestat jakékoliv formy podpory terorismu a útočných válek, důsledně reformovat evropskou migrační politiku a v principech nově formulované přísné ochrany vnějších hranic EU před nelegální migrací hledat inspiraci kupř. u Austrálie, kterou těžko budeme považovat za nedemokratickou, xenofobní či nevyspělou zemi. Dánsko coby přední evropská civilizace může být příkladem, že to v rámci demokratického mainstreamu není problém. Jednání odporující nejelementárnějším základům civilizace v Evropě nesmí mít místo, ať už je jeho původ v islámském či bělošském džihádismu nebo v putinismu.
Co napadne nejednoho voliče při pohledu na rozběsněný dav islámské komunity oslavující na evropských náměstích terorismus Hamásu? Podpora krajně pravicových stran, které to přece „dávno říkaly“ a slibují „udělat pořádek“. Jenomže převážná většina z nich by ráda přímo či nepřímo znovu otevřela dveře do Evropy Rusku, německou AfD nevyjímaje. Taková volba by tedy byla vymítáním jednoho ďábla druhým, a navíc osudově přehlížející, že v současnosti jsou to jen dvě hlavy stejného organismu. Organismu zla a teroru, jehož společným nepřítelem je západní demokracie.
