Článek
Václav Klaus se opět pustil do kritiky vlády, tentokrát kvůli konsolidačnímu balíčku. Ten je pochopitelně vítanou záminkou, neboť Klaus nevynechá jedinou příležitost útočit proti vládě, a především pak proti ODS. Té samozřejmě nikdy neodpustí, že nepotřebuje jeho politické mentorování a v Petru Fialovi nalezla lídra s výrazně odlišným politickým myšlením i způsobem vystupování. A nemůže jí prominout ani to, že uctivě nepoklekla před jeho synem, který následně politicky neuspěl ani jako předseda mimoparlamentní Trikolory.
Bez zajímavosti není ani skutečnost, že zatímco Fialův kabinet Klaus tvrdě kritizuje, na Orbánově konferenci si notuje s expremiérem Babišem, který svojí rozhazovačnou politikou schodek veřejných financí bezprecedentně navýšil. Zjevně již Babiš pro Klause není „největším polistopadovým zlem“, ale spojencem v jeho snaze o mstivé tažení vůči nevděčné ODS a liberální prozápadní politice. Překvapení? Nikoliv. Klaus byl vždy ochotný využít kohokoliv, koho zrovna potřeboval. Při prezidentské volbě tak neváhal hledat hlasy ani v poslaneckém klubu KSČM, přestože jinak komunismus a vůbec vše levicové z duše nenávidí.
Klaus vždy zosobňoval jednostrannou bezcharakterní utilitaristickou politiku českých kmotrovských devadesátek s bezskrupulózním válcováním opozice, pokud k tomu měl dostatek hlasů. V roli prezidenta pak ústavnost ohýbal podle svých potřeb, nepohodlné ministry nejmenoval, nevítané rozhodnutí soudu ignoroval, s kým nechtěl s tím nemluvil, manželskou nevěru přirovnával k adrenalinovému sportu apod. Taková byla i „jeho“ ODS vybudovaná v 90. letech, která se ocitla na kraji politického propadliště po demisi zdiskreditovaného premiéra Nečase.
V posledních letech se Klausovy názory ještě více radikalizovaly do podoby ultrakonzervativní euroskeptické nacionalistické krajní pravice odmítající jakýkoliv náznak hodnotové politiky a neuznávající nic jiného než své vlastní vidění světa, byť sebevíc izolované, extremistické a absurdní. Není proto divu, že názorové stoupence nachází v temných vodách SPD a Trikolory.
Mnohaletá tolerance k vraždícímu Putinovu Rusku či diktátorské Číně pak zároveň ukazuje, jakou představu má Klaus o fungování společnosti. Na rozdíl od Zemana pak nedokázal ani veřejně přiznat, že se ve své urputné obhajobě Ruska mýlil. Patrně v kontextu s jedním ze svých památných dřívějších výroků, že politik se veřejnosti nemá nikdy omlouvat. Při přesvědčení o vlastní nadřazenosti a neomylnosti je veřejné přiznání chyby či dokonce omluva občanům ze strany Klause něco skutečně nepředstavitelného.
Právě nedostatek bezohlednosti byl pro Klause jak červený hadr na býka i v obdobích covidových lockdownů, a neustále proti němu brojil. Šel samozřejmě příkladem, a sveřepě odmítal nosit ochranu dýchacích cest. Zašel dokonce tak daleko, že řádnou ochranu bojkotoval i pokud sám u sebe pojal (posléze potvrzené) natolik vážné podezření z nákazy covidem, že se uvolil poctít testovací místo svojí návštěvou. Jak ukazuje Institutem Václava Klause tehdy hrdě zveřejněná fotografie z testovacího místa Ústřední vojenské nemocnice, namísto široce dostupného respirátoru alespoň třídy FFP 2 měl Klaus jen velmi ledabyle nasazenou obyčejnou roušku, kterou se ani nenamáhal řádně si překrýt nosní průduchy.
Pro Klause je smutná podoba konsolidačního balíčku. Z mého pohledu je zase smutné, že člověk s takto přezíravým postojem ke zdraví a životu svých spoluobčanů byl někdy předsedou vlády či prezidentem této země.
Konsolidační balíček určitě není dokonalý a čeká jej nepochybně ještě mnoho dílčích změn. Kdo bude chtít kritizovat jednotlivosti, vždy si snadno něco najde. Každý, na koho škrty negativně dopadnou, bude přirozeně říkat, že by se měly zdroje hledat někde jinde. Nezpochybnitelné pozitivum balíčku však představuje alespoň snaha o proporcionalitu, neboť je rozkročen napříč sociálními a profesními skupinami, a skoro každému něco bere, ale zároveň nikomu nebere všechno. Premiér Fiala si totiž velmi dobře uvědomuje, že sociální smír je pro fungování společnosti zcela nezbytný, a sociální bezohlednost je se sociálním smírem neslučitelná.
Klaus posedlý pravo/levými hodnoceními všeho kolem sebe svého času ohodnotil jako levicový třeba také snowboard či salát, a za pravicové označil naopak lyže nebo pudink. Těžko říci, co vše je tedy schopen považovat za kritéria pravicovosti. Pokud ji však ztotožňuje se sociální bezohledností a analfabetismem, které praktikoval při výkonu svých veřejných funkcí, konsolidační balíček dostatečně pravicový opravdu není. Naštěstí!
