Článek
Jak vyplývá z mých dosavadních příspěvků, pětikoalice nadále zasluhuje podporu svých voličů, jakkoliv některé kroky vlády je samozřejmě možné oprávněně kritizovat. V tomto článku nabídnu další významný argument, který mě k tomuto postoji vede.
Pětikoalice je v současnosti určitou variantou „catch-all party“. Pochopitelně nikoliv pro voliče protestní, jako zpočátku hnutí ANO dávno před svojí orbanizací, ale pro voliče prodemokratické a prozápadní. Jakkoliv totiž koalice míří dominantě na umírněné pravicové voliče, její programový záběr je natolik široký, že s výjimkou extremistů si v něm každý najde to svoje.
Nynější vládní koalice je definována především principiálně a ideově, neboť hledá spíše průřezová řešení, aniž by se musela úzce či ultimativně vázat na pravicová či levicová paradigmata. Základní demokratické a hodnotové meze imanentní západoevropské civilizaci jsou pro ni nedotknutelné, v jejichž rámci však hledá řešení velmi flexibilně.
Stabilita, předvídatelnost a konsensualita na široce přijatelných řešeních s bonusem v podobě vyloučení extremistických variant může být pro mnoho umírněných voličů okolo politického středu atraktivnější, než boj o prosazení své vlastní ideologické preference. Potenciál oslovit všechny voliče preferující prozápadní prodemokratickou hodnotovou politiku je nesmírně silný spojující prvek, schopný v současnosti přemostit celé umírněné pravo-levé politické spektrum.
Oč flexibilnější je programový profil vlády, o to rigidnější je ten principiální, kde má vláda několik červených čar, které za žádných okolností nepřekračuje a za kterými konsensus nehledá.
Tou první je odmítnutí politického extremismu, radikalismu a populismu. SPD tak nezískala křeslo místopředsedy PS a vláda nemá o čem diskutovat s řečníky z Vrabel-Rajchlových demonstrací či důvod se podbízet jejich příznivcům. Obdobně pětikoalice odmítá neliberální demokracii, kterou u nás na parlamentní úrovni reprezentuje hnutí ANO, a ve středoevropském regionu pak na vládní úrovni Fidesz v Maďarsku, končící PiS v Polsku či nastupující trojkoalice na Slovensku.
Současně pak premiér Fiala plně dostál svému závazku vrátit do politiky a společnosti morálku. Občas za to sklízí dokonce posměch, kupř. když apeloval na potravinářské firmy, aby si při nynějších vysokých cenách dobrovolně snížily marže, což je v českém predátorském podnikatelském prostředí samozřejmě nemyslitelné. Není divu, že vláda je pro svůj morální akcent trnem v oku stoupencům politického prospěchářství a bezpáteřnosti, eufemisticky zvaném „pragmatismus“, pro které je morálka jen otravnou a nenáviděnou překážkou vlastní svévole. Kromě „oficiální“ neliberální opozice budiž příkladem Klausův Institut či „reálpolitika“ Klausova učenlivého žáka Jana Zahradila.
Hodnotový akcent pak obzvláště vyniká v zahraniční politice vlády. Předsedkyně PS Pekarová Adamová navázala na Miloše Vystrčila návštěvou Tchaj-wanu, aniž by si dělala těžkou hlavu z výhružek čínské diktatury. Premiér Fiala byl v první skupině státníků, která navštívila Kyjev po napadení Ruskem, a od začátku jsme jedním z lídrů humanitární pomoci Ukrajině. Totéž platí pro nekompromisní odsouzení zrůdného terorismu hnutí Hamás v Izraeli, přičemž ministr Lipavský byl úplně prvním státníkem, který po útocích Hamásu Izrael navštívil. A byl to opět premiér Fiala, který přesvědčoval Evropskou komisi o nutnosti ukončení finanční pomoci pro pásmo Gaza a Izraelcům přislíbil plnou podporu i na jejich pražské demonstraci.
Pětikoalice tak sice má vládnutí na jedné straně komplikované vnitřní heterogenitou, na straně druhé však široký programový záběr skýtá nemalé výhody v oslovení rozsáhlého potenciálního voličského elektorátu. Jednoduše řečeno, kdo chce volit prodemokratickou, prozápadní a hodnotovou politiku, nemá vůči současné pětikoalici parlamentní alternativu a zároveň může vybírat z pěti variant programů odpovídajících této politice. To jsou nepřehlédnutelné výhody postavení současných vládních stran.
Fialova ODS navíc už rozhodně není stranou z divokých devadesátek zaměřenou na velkopodnikatele a vysokopříjmové skupiny, která k ostatním shlíží s arogantním despektem, a razí politiku válcování všech dalších společenských skupin, jako tomu bylo za vlády Klause, Nečase či Topolánka. Premiér Fiala je vzhledem ke svému vzdělání, inteligenci, mravní integritě a dlouhé praxi v nejvyšších patrech akademického prostředí lídrem úplně jiné úrovně, který si i z pozice předsedy tradiční pravicové strany uvědomuje mj. význam sociálního smíru pro fungování společnosti.
Pro umírněného prodemokratického voliče je tak pětikoalice racionální volbou bez ohledu na jeho převažující ideologické naladění. Každý její volič totiž již mohl poznat, že jeho názory sice většinou nebudou úplně vyhrávat, ale nikdy nebudou úplně prohrávat, neboť základem většiny vládních rozhodnutí je široký kompromis názorově kompatibilních koaličních stran. Pravda, ten není automatickým výběrem nejlepšího řešení, má však největší potenciál nalézat rozhodnutí pro všechny zúčastněné nejméně nepřijatelná.
Příklad? Osobně bych kupř. v mechanismu řešení deficitu veřejných financí uvítal progresivní zdanění příjmů, které je na západ od nás běžné. Nemám ale problém se jej podporou pětikoalice vzdát výměnou za to, že zde nebude vládnout politický extremismus, morální nihilismus, neliberální konzervativní nacionalismus, politický primitivismus či elementární nevzdělanost. Jinými slovy takovou dílčí programovou preferenci obětuji výměnou za jistotu, že nebudeme tolerantní kupř. k vojenské agresi Ruska či Hamásu, anebo že ve vládě nebude SPD.
Programově široce koncipovaná koalice zároveň skýtá možnost mnohem stabilnějšího politického prostředí než nekonečné přelévání moci mezi levicí a pravicí. Často jsme byli svědky, že co se v jednom volebním období připravovalo, po výměně rolí mezi vládou a opozicí se v příštím volebním opět rušilo či vůbec nedokončilo, aniž by to bylo motivováno odbornými důvody. Mnoho nedotažených reformních záměrů z minulosti je smutnou připomínkou.
Vláda bývá obviňována, že rozděluje společnost. Osobně se domnívám, že vláda pravo-levé příkopy z dřívějších topol-nečasových vlád na straně jedné a špidlo-paroubkových na straně druhé naopak zasypává, protože v tomto ohledu vyhraněná není. Roste však polarizace společnosti mezi stoupenci a odpůrci vázanosti našeho jednání morálkou, resp. mezi altruismem a egoistickým utilitarismem. Ty se ve společnosti od pandemie covidu přirozenou cestou nebývale prohlubují v reakci na množství celospolečenských jevů s výrazným mravním rozměrem. Tyto „mravní příkopy“ vláda nevytváří, nicméně nebylo by správné je ani zasypávat. S někým, kdo by chtěl kupř. kupovat plyn od vražedného ruského režimu jen pro levnější cenu, je totiž debata v intencích demokratického diskursu zbytečná. Není proto nic překvapivého, že lidé, kteří nesnesou okovy morálky, vládu nenávidí.
Achillovou patou současné pětikoalice je však skutečnost, že celá vláda stojí a padá s premiérem Fialou. Jakkoliv mu totiž několik ministerských kolegů zdatně sekunduje, většinu členů vlády převyšuje nejméně o hlavu, což je odrazem dlouhodobé personální bídy české politiky. Za vše mluví jednání s mladými lékaři, v nichž se největší katastrofu doslova v poslední vteřině podařilo odvrátit až tehdy, když se do jednání osobně vložil Fiala. Ministru Válkovi budiž alespoň ke cti, že se neurazil jako malý kluk a naopak premiérův postup podpořil.
Klíčové pro osud pětikoalice v příštích letech bude přesvědčit veřejnost, že pro ČR je jedinou cestou západní demokracie, jejíž liberální varianta poskytuje každému člověku mnohem větší rozsah svobod než ta neliberální, a že zločiny je nutno odsuzovat bez ohledu na to, zda je to pro nás výhodné či nikoliv. Pokud to pětikoalice zvládne a zároveň přesvědčí svůj potenciální voličský elektorát, že v tomto politickém směřování u nás vůči ní v současnosti neexistuje alternativa s parlamentním potenciálem, má vyhráno. Zbývají jí k tomu ještě 2 roky času.
