Článek
Demokracie se kdysi zformovala jako forma vládnutí stojící na paradigmatu osvobození lidu od autokratů a nastolení řádu, kde si lid vládne sám k vlastnímu užitku, a to především pomocí svých volených zástupců.
To automaticky předpokládá vůli lidu vybrat si ze všech uchazečů ty nejlepší. Tedy logicky ty nejchytřejší, nejvzdělanější, nejschopnější a nejcharakternější. Pouze takoví totiž mají ideální kompetence vést zemi k maximální prosperitě a blahobytu občanů, a současně mravní předpoklady sloužit veřejnému zájmu a nikoliv svému egu. A zároveň se samozřejmě předpokládalo, že většina voličů je takového výběru společenských lídrů schopna.
Nakolik se tuzemská politická realita od racionálního výběru vzdálila ukazují průzkumy před letošnímu volbami. Příkladem budiž otevřeně iracionální odpor k intelektuálním a mravním lídrům, jakým je především univerzitní profesor a lídr koalice Spolu premiér Petr Fiala.
V naší historii, ale i evropské a světové současnosti bychom těžko hledali vzdělanějšího a kultivovanějšího státníka. Petr Fiala během své akademické dráhy napsal více než 300 knih či odborných článků publikovaných v řadě zemí, a po roce 1989 se stal jednou z hlavních osobností znovuvzkříšené tuzemské akademické a vědecké politologie.
Jeho profesní dráhu zdobí úspěšný výkon nejprestižnějších akademických funkcí nejen na Masarykově univerzitě v Brně (MU). Kromě jiného byl vedoucím Katedry politologie (1993–2002) a Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií (2002–2004). Současně vykonával funkci ředitele Mezinárodního politologického ústavu (1996–2004) a poté ředitele Institutu pro srovnávací politologický výzkum (2005–2011). A posléze se stal děkanem Fakulty sociálních studií MU (2004) a následně rektorem MU (2004-2011).
Jak však víme ze zkušeností s politickým působením Václava Klause, ani vysoké vzdělání, intelekt a manažerské schopnosti samy o sobě však nestačí. Pro veřejné funkce je neméně důležitá morálka, slušnost a schopnost ovládat svoje ego i mocenská pokušení, která vysoká politika nutně přináší. A zatímco Klaus právě v těchto oblastech absolutně propadl, Fiala exceluje podobně jako ve svém profilu profesním.
Příklady? Především Fialův bezvýjimečně charakterní postoj k hodnocení zločinné ruské invaze. Fiala k ní nenachází ani milimetr tolerance, jeho vláda ji kategoricky odsuzuje a se stejnou rozhodností poskytuje účinnou pomoc a solidaritu občanům napadené Ukrajiny. A to tak přesvědčivě, že nejen stojíme pevně na civilizované straně světa, ale dokonce zde dokážeme být v některých otázkách i lídry.
Identicky vysokou laťku veřejné morálky hájí Fiala i v domácí politice. Jeho vláda řídila zemi v bezesporu nejnáročnějším období ze všech tuzemských kabinetů po obnově naší demokratické státnosti. Bez ohledu na tíži krizí nenechala lidi v nouzi, ale současně nesklouzla k populistickému rozhodování. Ani na okamžik nepodlehla řvoucímu davu s rusko-českými vlajkami a jejich zvrácených loutkovodičů. Nikdy nesklonila hřbet před ruskými výhružkami a vydíráním. A nikdy nepřestala veřejnosti říkat pravdu, jakkoliv třeba nepříjemnou. Prostě i přes desetimetrové vlny v ohromné bouři udržela naši loď na hladině, a všichni na palubě zůstali živi a zdrávi.
Premiér Fiala však projevil mimořádný cit a mistrovství i v mnohem „civilnějších“ otázkách, jakým je kupř. vyvážení pravicové a levicové politiky. Vládní koalice je středopravá, ale nikdy se nedopouštěla asociální politiky tolik známe z Klausovy éry. Preferuje pravicová řešení, ale nezapomíná na nutnost sociálního smíru. A raději zamířila do politického středu než připustit pravicový extremismus, který by nutně začal být brzy vyvažován tím levicovým.
Bylo by tak možné očekávat, že si premiér Fiala na sklonku své vlády bude užívat aplausu veřejnosti a její masivní podpory, neboť ve zkoušce ohněm v podobě podmínek svého prvního mandátu uspěl s vyznamenáním. Předvolební průzkumy však ukazují, že českého většinového voliče nic takového nezajímá.
Fialovo vysoké vzdělání, mimořádný odborný rozhled či mezinárodní renomé nejsou u českého většinového voliče zdrojem úcty, ale posměchu. Nejčastěji těch, kteří vynikají pouze zahořklostí a zakomplexovaností z vlastních nedostatků, a volby pro ně nejsou příležitostí k výběru nejlepší varianty směřování naší země, ale formou pomsty vůči všem schopnějším a úspěšnějším. A pokud je taková přízemnost imanentní většině společnosti, je to začátek jejího konce.
Slušnost? Dokonce i tu už část národa pokládá za slabost či dokonce zbytečnost, jak ukazují kupř. šokující komentáře pod tímto článkem. Degenerace a indoktrinace většinové společnosti dospěla zjevně tak daleko, že raději podporuje arogantní hloupé grázly než kultivovaného vzdělaného státníka. Co takovou volbou většinoví voliči sledují patrně nevědí ani oni sami.
Fialův hluboce morální a odvážný postoj proti zločineckému ruskému režimu? I něco tak jednoznačně ctnostného část české společnosti dokáže pošlapat. A naopak se bude k ruským vrahům a jejich tuzemských přisluhovačům lísat a snažit se je omlouvat do nebe volajícími nesmysly. Míra absurdity je pak dovršena tím, že si říkají „národovci“, a přitom se klaní vyšinuté východní despocii, která to jejich „Česko na 1. místě“ desítky let zločinně okupovala.
Hodnocení Fialovy vlády podle výsledků její politiky? Kdepak. Namísto toho se veřejnost pohoršuje, že Petr Fiala si na prohlídku kravína oblékl návleky na boty. A nebude přemýšlet nad obsahem premiérových slov, ale kritizovat že při nich „není akční“ jako přihlouplý účastník reality show či se svými fanoušky nekomunikuje jako placený společník po vzoru Andreje z Agrofertu.
Opravdu nás při úvaze nad těmito společenskými postoji nenapadne, že v nepořádku není Fiala, ale my sami? Že naše „volební kritéria“ nemají se smysluplným výběrem osobností do čela naší země pranic společného? Že jsme se sami stali směšnou karikaturou společnosti natěšené na svobodu a pokrok, jakou jsme byli po roce 1989? Anebo že jsme tak tragikomicky krátkozrací a zoufale nadutí, že volíme toho kdo se nám prostě bude nejvíc podbízet?
Všichni nemyslící stoupenci autoritářství, světa bez morálky a bez ambicí se nemohou dočkat, jak konečně vyženou Fialu ze Strakovky a vítězoslavně budou provolávat slávu Babišovi. Ne proto, že by Babiše milovali, ale protože mají komplex z každého kdo dohlédne dál než na konec svého dvorku, kdo se nechce smířit s rolí Česka jako bezejmenné periferie kdesi mezi civilizací a ruskou pustinou, a kdo jim nebude tvrdit že průměrnost je vlastně totéž co genialita.
Až tato volební většina pošle s hurónským řevem Fialu do opozice a zapije to několika pivy navíc, po prohýřeném večeru se ráno probudí do úplně stejné prázdnoty jako jindy. A zůstane jen kocovina, že nenastává „zemský rád to napohled“, ale pokračují jejich všední zpackané životy plné zahořklosti, nepřejícnosti a závisti, která se nakonec obrátí i proti samotnému Babišovi, až i jeho za čtyři roky ze Strakovky vyženou jako v roce 2021.
Bohužel však prázdnota díky jejich letošní volbě pohltí i celou tuto zemi, která znovu nastoupí cestu východního buranství, obnovy „národní identity“ chudoby kostelních myší, antiintelektualismu, hulvátství, primitivismu a mravního mrzáctví. Pokud však volební většina nic lepšího nechce, také si nic lepšího nezaslouží.
