Článek
V posledním období se u nás objevila nová vlna v podobě hromadného nakupování potravin v Polsku. Pro někoho snaha čelit drahotě u nás způsobené především nadsazenými maržemi zdejších oligopolů, pro jiného zábava, chuť vyzkoušet něco nového či symbolický vzdor. A že se nejedná o nějaké nakupování s malou síťovkou je zřejmé již z toho, že letos údajně v Polsku Češi utratí cca 17 miliard korun.
Kdekdo si libuje, jak je v Polsku nakupování báječné, levnější, či dokonce kvalitnější než tady. Jedinou pravdou však je ona nižší cena, a to především v důsledku nulové sazba DPH na základní potraviny. Skutečným zákaznickým benefitem však při nákupech v Polsku může být pouze nakupování potravin ze Západu, pokud jsou na polských pultech výrazně levnější než totožné výrobky u nás, anebo se tam nabízí západní výrobky renomovaných značek u nás nenabízené. Avšak nic víc.
U výrobků Made in Poland jsme totiž podivně brzy zapomněli, že Polsko je v rámci EU dlouhodobě lídrem v produkci nekvalitních potravin. To platí samozřejmě především pokud jde o tamní výrobce, nikoliv o výrobní závody západoevropských firem, které si potřebné standardy obvykle umí ohlídat. Se závadnými polskými potravinami máme v ČR mnoho neblahých zkušeností. Protestovali jsme, kontrolovali po každém kusu, stěžovali si, a nekupovali je. A najednou si pro ně naopak budeme jezdit až do Polska? Zvláštní názorový přemet.
Stačí jen připomenout hlavní kauzy z posledních let. Jak loni informovaly Seznam Zprávy, na nízkou kvalitu polských potravin upozornil dokonce i tamní Nejvyšší kontrolní úřad (NIK), dle něhož „nefunguje systém kontroly potravin už roky a země je jasným evropským lídrem v záchytech nebezpečných potravin“. Polsko je zároveň na 2. místě Evropy v používání nejsilnějších humánních antibiotik v chovech zvířat, vede v hlášení do unijního sytému rychlého varování (RASFF) a v průběhu posledních let zde několikanásobně narostl počet záchytů salmonely. To nejsou tvrzení nepřátel „polského potravinářského zázraku“, ale jeho vlastních institucí. A to i přes to, že jsou plně pod kontrolou vládních stran, které účinně cenzurují vše, co se jim nehodí do krámu. Když se tedy NIK odváží něco kritizovat, musí být opravdu už velmi zle.
Jiným loňským případem byla kauza krmných směsí pro drůbež, kdy dle Potravinářské komory ČR „polská firma falšovala dokumentaci a dodávala výrobcům technické tuky dovezené z Ruska, Ukrajiny nebo Rumunska, místo tuků vhodných pro použití v potravinářství“. Technické tuky jsou dle Potravinářské komory „určeny k výrobě maziv a biopaliv a v žádném případě nesmí končit v potravinářství“. A komora dodává, že „přímo tato kauza má pak zcela shodné znaky s deset let starou kauzou polské posypové technické soli, která byla využívána pro výrobu potravin, kdy opět selhaly veškeré polské kontrolní orgány a mechanismy. Zdá se, že i přes veškerá ujišťování z polské strany se za 10 let nic nezměnilo“.
Právě na kauzu s posypovou solí bychom také určitě neměli zapomínat. V roce 2012 dodávaly polské firmy pekárnám, výrobcům uzenin či zpracovatelům ryb namísto jedlé soli mnohem levnější technickou sůl určenou k posypu silnic, která byla nejprve nakupována jako odpad a poté znovu prodávána jako jedlá sůl do potravin. V roce 2013 pak zase rozemleté maso z uhynulých zvířat přidávali do klobás i dalších výrobků v masokombinátu v polské Bialé Rawské v Lodžském vojvodství. V jednom z chladírenských vozů tam bylo 18 tun podezřelého hovězího.
Bezprecedentní byla začátkem roku 2019 kauza prodeje závadného hovězího masa pocházejícího z nemocných či uhynulých kusů dobytka bez veterinární certifikace či z nelegálních porážek. Maso bylo ve velkém množství vyváženo do 14 zemí EU včetně ČR. Neuvěřitelné praktiky tehdy odhalil polský investigativní novinář Patryk Szczepaniak z televize TVN, který se v utajení nechal zaměstnat na soukromých jatkách v Mazovském vojvodství, a několik týdnu tam skrytou kamerou natáčel. Dle svých slov např. musel zpracovávat maso, které smrdělo hnilobou. S televizním kolegou Tomaszem Patorou tehdy varoval, že obchod se zkaženým masem se v Polsku zdaleka neomezuje na tento jediný masokombinát. „Jsou jich v zemi desítky. Byznys je natolik lukrativní, že úřady zametají problém pod koberec,“ řekli tehdy novináři v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Nedlouho po této aféře bylo u nás zachyceno 700 kg a posléze dalších 1164 kg hovězího masa pocházejícího z Polska, které bylo infikováno salmonelou.
„Nemocné a uhynulé krávy zpracované na takzvaně nezávadné maso jsou jen vrcholem ledovce polského problému s kvalitními potravinami. Žádný zemědělec sebe ani svou rodinu nekrmí tím, co odevzdává do výkupu,“ upozornil polský list Gazeta Wyborcza v roce 2019. „Rozemleté maso z uhynulých zvířat přidané do klobás a dalších produktů není v Polsku žádná novinka,“ konstatovala tehdy k případu televizní stanice TVN24. A rovněž připomněla případ, kdy v tajných skladech „policie odhalila sto tun masa z nemocných a uhynulých krav. Vyšetřování případu však proběhlo jen na místní úrovni a vyznělo do ztracena,“ doplnila televize.
Potravinářská komora ČR připomíná, že „V České republice je kladen na bezpečnost potravin velký důraz. Čeští výrobci potravin jsou pod stálým veterinárním dozorem a produkují své výrobky v souladu s platnou legislativou a kontrolní a dozorové orgány jsou v České republice na velmi vysoké úrovni.“, přičemž odborníci se shodují, že kontrolní mechanismy jsou v ČR nesrovnatelně přísnější než v Polsku, a jdou dokonce nad rámec evropských pravidel. U nás jsme zkrátka nestihli vše zprivatizovat a decentralizovat, a státní kontrola coby dozor nezávislý na podnikatelském prostředí tak plní svoji roli mnohem lépe.
Ke zmíněným aférám připočtěme ještě ty méně křiklavé, jako např. zakázané analgetikum v koňském mase, kyselina mravenčí v potravinách, falšované kakao, závadná vejce, falšované konzervy apod.
Reakce Polska? Namísto rezignace odpovědných úředníků, sebereflexe, omluv a kompenzací na všechny strany, přísného potrestání viníků a přijetí radikálních opatření, aby se podobné případy nemohly opakovat, tehdejší polský ministr zemědělství Ardanowski začal vyhrožovat kontrolami českého piva. Nepochybně srovnatelný příklad se shnilým masem a typicky polské nekritické uvažování. Podobné jako v kauze dolu Turów, kdy Poláky rovněž nezajímalo nic jiného než vlastní prospěch bez zřetele k čemukoliv jinému a škodám sousední země. Tolik příznačné pro vládní PiS, jejíž dlouhodobě dominantní pozice v Polsku je bohužel odrazem Poláků samotných.
Bylo by naivní si myslet, že se od popsaných kauz do dneška něco zásadního změnilo. Národní mentalita se v takto krátkém horizontu nezmění, legislativa žádných podstatných změn nedoznala, u moci je stále stejná ultrakonzervativní PiS. Jediný rozdíl tak možná spočívá v tom, že pro neustálé utahování mediálních šroubů ze strany vládní PiS by se dnes takovéto informace možná polská média již bála publikovat.
Samozřejmě to neznamená, že všechny potraviny vyrobené v Polsku jsou nekvalitní. Nicméně orientovat se v tom, který výrobce nabízí kvalitu unijních standardů, a který přidává do párků maso ze zdechlin či do pečiva posypovou sůl může být náročné i pro samotné Poláky, natož pro cizince. Proto kdo chce nakupovat u našich sousedů, proč si přidělávat tyto starosti v Polsku, když lze mít prvotřídní kvalitu v Německu nebo Rakousku? A Slovensko sice prvotřídní kvalitu nenabízí, i přesto se však jeví jako nesporně serióznější cíl nákupů než Polsko.
Nižší ceny potravin v Polsku opravdu nejsou výsledkem nějaké polské hospodářské geniality nebo snad dobročinnosti tamních podnikatelů. Důvodů je samozřejmě více. Nicméně nesporně zásadním je již zmíněná nulová sazba DPH, kdy Polsko potraviny jednoduše dotuje. Činí tak ovšem samozřejmě z veřejných peněz, nikoliv z Kaczynského osobních úspor, takže to v konečném důsledku zaplatí stejně Poláci. Finální cenu však nevidí v regálech, tak si ji méně uvědomují. Jeden z mnoha příkladů falešných řešení PiS, díky kterým se drží u moci.
Vliv na nízké ceny polských potravin má nepochybně i benevolentní a nepříliš funkční systém kontrol, který „umožňuje“ výrobcům a zpracovatelům dělat prakticky cokoliv k minimalizaci svých nákladů, včetně produkce potravin kafilerní kvality, což samozřejmě skýtá možnost i při zachování vysoké marže nasadit diskontní ceny. Zákazník kafilerní původ z masa nabarveného potravinářskou červení poznat nemusí, a naivně si libuje, jak levně a „kvalitně“ nakoupil.
Pro úplnost nutno dodat, že je rozdíl nakupovat v Polsku z pozice člověka pracujícího v Polsku či pracujícího v Česku. Mzdy v Polsku jsou totiž nižší než u nás. Takže pro cizince, kteří se nepodílejí z vlastních kapes na dotování polských potravin, a jedou tam nakupovat s kupní silou vyšších než polských mezd, je to paradoxně výhodnější než pro samotné Poláky. To je na celé situaci asi nejabsurdnější a výmluvnou ukázkou „odbornosti“ polské vládní PiS. Tím spíš vzhledem k její ultranacionalistické politice dle hesla „Nic než Polsko“. Aha.
Pokud si někdo z česko-polského pohraničí občas dojede nakoupit do Polska, neboť v jeho dojezdové oblasti je tam objektivně lepší nabídka než v českých obchodech, lze to samozřejmě chápat. Udělat však z Polska potravinářský ráj a pomalu pořádat autobusové zájezdy do tamních obchodů je velmi přehnané.
Měli bychom se konečně vymanit z rozhodování jen podle ceny a uvědomit si, že základním požadavkem by měla být potřebná kvalita, což u potravin platí obzvlášť důrazně. Jinými slovy, stanovit si kvalitativní parametry nakupovaného zboží (např. podíl masa v uzeninách, způsob jeho zpracování, použité konzervanty atd.), a až v rámci takto určené kvalitativní kategorie shánět cenově nejvýhodnější. Budu-li se snažit naopak koupit jen co nejlevněji, obzvláště v Polsku hrozí, že si domů nepřivezu o moc hodnotnější nákup než obsah komunální popelnice.
Před mnoha lety se zde rozhořel opačný konflikt. Lidé si stěžovali, jak rádi by si připlatili třeba za český česnek ve srovnání s nekvalitním levným česnekem z Číny. Nyní si zas pro změnu stěžujeme, že naše produkty jsou příliš drahé, a nadáváme znovu. Někdy to vypadá, že chceme vždy to, co zrovna nemáme, a jakmile to dostaneme, začneme chtít zase opak. Asi to bude nějaký rys národní povahy.
Bohužel stále hrajeme v EU druhou ligu, a zjevně ještě dlouho hrát budeme. Chybí nám totiž aspirace bojovat o nejvyšší příčky, chtít být nejlepší a nespokojit se s průměrem. Bohužel nejsme třeba jako Němci, a proto to u nás nevypadá jako v Německu. Právě polské potraviny jsou důkazem toho, jak málo nám stačí ke štěstí. Málokdy slyším, že u nás chybí více kvalitních potravin vyráběných pro západní trh v Německu, Rakousku či Švýcarsku. Kvalita zde stále zajímá jen menšinu zákazníků. Většinu zajímá jen nízká cena a případně libá chuť, ale složení onoho levného kusu žvance v blýskavém obalu nezkoumáme. Anebo se uspokojíme milosrdnou lží, že „to je přece hlídané“. Jasně, asi jako polské masokombináty.
V řadě zemí EU, především těch „západních“ či ve Skandinávii, se žije mnohem lépe než u nás. Polsko však takovou zemí není, a v evropské tabulce kvality života je ještě několik příček pod námi. Nechceme se konečně začít učit od skutečných evropských lídrů?
