Článek
Ve veřejném prostoru dlouhodobě rezonuje téma hluboce rozdělené společnosti. Příčin tohoto stavu je nepochybně více. Ta hlavní však dle mého názoru spočívá v rostoucí morální propasti mezi systémovým mravním altruismem, který je pojmovým znakem hodnotové politiky, a hypertrofovaným egoismem, který je pojmovým znakem pragmatismu či utilitarismu a zároveň je zneužíván populismem.
Tyto dělící linie ve společnosti i politice samy o sobě pochopitelně u nás ničím novým nejsou. Ideovým otcem bezpřívlastkového pragmatismu byl Václav Klaus, který se v politice i soukromém životě morálce vždy okázale vysmíval, a tuto tvář vtiskl i „své“ původní ODS 90. let. Naopak polistopadovým symbolem hodnotové politiky byl s určitou rezervou Václav Havel, který se v politické sféře svého života morální hodnoty snažil vždy hájit a prosazovat.
Střety dělících liniích těchto světů nebyly ničím výjimečným. V posledních letech však v tomto ohledu došlo k turbulentnímu vývoji a dvěma velmi znepokojivým změnám.
Tou první je radikalizace egoisticky smýšlející části společnosti, díky které se původní dělící linie přeměnily v hodnotovou propast. K tomuto vývoji došlo především na podkladě dvou celospolečensky mimořádně významných událostí s výrazným hodnotovým rozměrem - první byl covid, druhou válka na Ukrajině.
Covid a válka za vydatné pomoci ruské propagandy vystupňovaly postoje společenského egoismu do tak vyhrocené podoby, že jeho stoupenci začali absolutizovat i svoje bagatelní zájmy, a bez skrupulí je nadřazovat nad existenční zájmy (zdraví a život) druhých. Za vrcholného covidu a přeplněných nemocnic to byla kupř. neochota nosit respirátory, za války kupř. touha po levném plynu z Ruska. Natolik vyhrocený antihodnotový extremismus zasahující tak velkou část společnosti je v naší zemi zcela novým fenoménem.
Druhou, a snad ještě nebezpečnější změnou je, že takto radikalizovaný egoismus se po příštích sněmovních volbách může stát součástí vládní politiky. A to z toho důvodu, že zdejší neliberální antisystémová opozice se těchto sociálně patologických jevů rozhodla mocensky využívat, a navíc je ještě podněcovat antihodnotovým populismem, jímž se prezentuje ANO, SPD a jejich mimoparlamentní satelity od Motoristů po Rajchlovce.
Sdělení tohoto bloku vůči voličům je jednoduché: „Není důležité co chcete, ale že to chcete. Dejte nám hlasy, a budete to moci dělat.“ Čím méně vyspělá společnost, tím větší má taková nabídka ohlas. Proto se jí tak daří především v zemích bývalého východního bloku, aktuálně nejvíc na Slovensku. A velmi výmluvný byl též propastný rozdíl volebních výsledků mezi bývalou západní a východní částí Německa.
Stoupenci radikálního egoismu pochopitelně jásají. V internetových diskusích řada z nich otevřeně říká, že bude volit hnutí ANO bez ohledu na cokoliv dalšího. Pochopitelně jim nevadí žádné Babišovy kauzy, a dokonce jim je obvykle lhostejné i to, jak vlastně Babiš k penězům přišel. Proč by jim to také vadilo. Oni s ním ideu vystupňovaného egoismu a vše s ní spojené sdílejí. V antihodnotových politicích jako je Babiš, Okamura, Macinka či Rajchl mnohdy dokonce vidí sami sebe. Proto jsou jim blízcí a očekávají, že budou hájit jejich zájmy.
Zde však tito voliči dělají osudovou chybu. Političtí egoisté totiž nekandidují, aby uspokojovali zájmy svých voličů-egoistů, ale zájmy svoje. Jsou to přece egoisté a voliče potřebují jen jako výtah k moci. A podle toho s nimi také po volbách naloží.
Voliči neliberálních egoistů jako je Babiš, Okamua, Rajchl či Macinka mohou být povahově třeba stokrát stejní jako jejich političtí oblíbenci. Snadno proto podlehnou pocitu, že jsou všichni „jedna parta“. To je však krutá naivita. Neliberální voliči se pro své politiky nestanou podílníky jejich platů, parťáky při rozdělování moci, porcování zlatého státního pokladu či konzultací jejich politiky. Navíc čím větší egoista, tím menší ochota nechat se kýmkoliv omezovat či dělat cokoliv pro společnost bez osobního prospěchu.
Politikovi, který používá lež jako standardní prostředek politického boje, nemohou přirozeně věřit ani jeho nejskalnější voliči. Třeba ani takovou samozřejmost, že naše země setrvá v západním kursu. Setrvá jen tehdy, pokud to bude výhodné pro něj. A co je výhodné pro něj posuzuje on sám.
Stačí se zamyslet, jakou hodnotu má slovo lháře či populisty, který slíbí s klidem cokoliv, protože necítí potřebu své sliby plnit. Věřil by někdo soudný takovému člověku v běžných občanských záležitostech? A pokud ne, jak mu může věřit v otázkách řízení státu? Ať už k tomu tedy voliče antiliberálů vede cokoliv, nemá to ani špetku racionality.
Pravda, důchodci si možná přilepší o pár stovek měsíčně. Celkově však jim i celé společnosti životní úroveň poklesne. A to úměrně výraznému poklesu odborné kompetence vlády obsazené zástupci neliberálních stran a obsahem jejich politiky bez vizí a ambicí. Navíc egoista zůstane egoistou i ve vládě, a zájem společnosti bude vždy v nedohlednu za jeho zájmy osobními. A za to, že se Babišovi či Okamurovi voliči budou plácat po ramenou s voliči Fica „jak to těm libtardům natřeli“, levnější chleba mít nebudou. Babiš si kvůli nim své holdingové marže určitě nesníží. Proč by to dělal, když mu je lidé tak ochotně platí, a ještě si z něj udělají znovu premiéra.
Ještě větším nebezpečím je však pro nás hra s egoismem a pragmatismem na mezinárodní scéně. Svět bez morálky a práva je světem bez pravidel. A kde nejsou pravidla, vyhrává nejsilnější medvěd. To je pro naši zemi extrémně nevýhodný postup, neboť faktické síly příliš nemá. K udržení státní nedotknutelnosti a suverenity je naší jedinou šancí integrace s dalšími civilizovanými zeměmi, a společný všeobecný požadavek na dodržování norem mezinárodního práva i elementární morálky. Pouze pak má každý stát srovnatelné právní postavení bez ohledu na počet obyvatel či jaderných hlavic.
Proti těmto garancím však naše egoistická neliberální scéna vyráží na zteč a reálně hrozí, že se pokusí naši zemi ze Západu vyštvat. Proč? Třeba aby se udrželi u moci díky těm cca 30% občanů odmítajících naše členství v NATO a cca 50% nespokojených s naším členstvím v EU. Kdo nám pak zbude pro spojenectví? Žádný strach. Přece evropští velikáni Viktor s Robertem, a region indo-pacifik, na který se chce hnutí ANO v mezinárodní spolupráci zaměřit.
Až k nám Putin v rámci „budování velké slovanské říše“ či „boje proti nacismu“ vyšle tanky, možná prozřou i poslední zaslepenci. Spojenci našich antiliberálních „pragmatiků“ jsou totiž také „pragmatici“. Ruská invaze k nám tedy nebude „jejich válka“ a nejlepším řešením bude „okamžitý mír“, rozuměj přijetí statusu Česka jako ruské gubernie. Anebo si snad někdo myslí, že nás přijde bránit třeba Maďarsko, které by dle slov šéfa úřadu a poradce Viktora Orbána před ruskou invazí nebránilo ani samo sebe?
Bylo by zajímavé sledovat, jak by zde poté Jan Zahradil obhajoval onu „cynickou reálpolitiku zájmů“ či maďarský „pragmatismus“, když by po ruské anexi naší země Maďaři nadále odebírali z Ruska ropu a plyn. Anebo jak by Václav Klaus vysvětloval, že ještě v září 2024 tvrdil, že od Ruska žádné nebezpečí nehrozí. Asi nijak. Však se již jednou vyjádřil, že omlouvat se voličům považuje za nedůstojné.
A co na to Andrej Babiš? Toho už by to netrápilo. Zatímco po Česku by opět začaly ve velkém burácet Lady a Moskviče (samozřejmě s „tradičním“ spalovacím motorem), Babiš by dávno žil na tom nenáviděném Západě. A předtím by mu ještě Rusové za Agrofert vysázeli pořádný balík. V této zemi by zůstaly jen zástupy voličů, kteří Babišovi a dalším „pragmatickým“ antiliberálům dali ve volbách 2025 hlasy. A většina z nich by za to sama sebe až do smrti nenáviděla.
