Článek
Seznam Zprávy uveřejnily rozhovor s vedoucím katedry Ústavního práva UK v Praze Markem Antošem, který se týkal též kandidátních listin nepřiznaných koalic SPD a Stačilo! Na ty si Ústavnímu soudu stěžuje politická strana Volt Česko, které se nelíbí, že obě uskupení oficiálně jako koalice nekandidují a díky tomu jim pro vstup do Poslanecké sněmovny postačuje zisk 5 %. Pakliže by se totiž ke svému koaličnímu složení přihlásily, musely by podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR (dále jen „volební zákon“) ke vstupu do Sněmovny získat alespoň 11 % hlasů.
Marek Antoš považuje kandidátní listiny SPD a Stačilo! z pohledu současného znění zákona i ustálené praxe v pořádku a nenachází žádné základní právo Voltu, které bylo porušeno. A proto doufá, že Ústavní soud podanému návrhu nevyhoví. Nabídnu vlastní pohled.
Za kandidátní listinu podanou koalicí se podle § 31 odst. 1 volebního zákona považuje ta, kterou všechny společně kandidující politické strany na kandidátní listině jako koaliční označí. A současně uvedou kdo je členem koalice a stanoví její název.
Toto formulačně nepříliš zdařilé ustanovení lze interpretovat primárně dvěma výklady. Tím prvním je výklad subjektivní, dle něhož se o koalici jedná tehdy, když se za ni kandidující subjekt sám označí. Koalice tak nevzniká objektivně společnou kandidaturou dvou či více stran, ale jejich vůlí být za koalici považována.
Druhou variantou je výklad objektivní, podle kterého koalice vzniká automaticky společnou kandidátní listinou dvou či více stran, přičemž zmíněné ustanovení formuluje zákonné náležitosti, které musí taková kandidátní listina splnit, aby byla platná.
Základní metoda jazykového výkladu připouští obě varianty. Obě jsou však vzájemně protikladné, a proto nemohou platit současně. K identifikaci platného výkladu tak musíme použít další interpretační metody, a sice výklad systematický a výklad účelem zákona. Jejich pomocí pak poznáme, která z obou interpretací odpovídá kontextu dalších ustanovení a rovněž pak účelu, pro která jsou zákonem formulována.
V tomto ohledu je klíčové již zmíněné ustanovení § 49 odst. 1 volebního zákona, který zakládá tzv. stupňovitou uzavírací klauzuli. Samostatně kandidující politické straně tak postačuje ke vstupu do Sněmovny volební zisk 5 %, avšak volební koalice musí mít zisk odstupňovaně vyšší.
Účelem je, aby koalice nebyly oproti samostatně kandidujícím stranám zvýhodněny. V čem? Uzavírací klauzuli si můžeme představit jako břemeno, které má někdo zvednout – a je pochopitelně rozdíl, zda jej zvedá jeden člověk, anebo více lidí. Aby to tedy bylo spravedlivé, pro více lidí nastavíme břemeno těžší než pro jednotlivce.
Pokud bychom se přiklonili k subjektivní povaze koalic, celá stupňovitá uzavírací klauzule pozbyde veškerý význam. Všechny koalice se totiž prohlásí za samostatné strany, a tím ji jednoduše obejdou, aby si usnadnily vstup do Sněmovny. Pokud by zákonodárce takový důsledek zamýšlel, žádnou stupňovitou uzavírací klauzuli by vůbec nezaváděl, protože by byla zbytečná. Subjektivní výklad vzniku koalic je tedy zjevně v rozporu s účelem zákona.
Naopak pokud se přikloníme k objektivní povaze koalic, výklad dává systematicky smysl. O koalici se jedná, pokud na společné kandidátní listině kandiduje dvě a více stran, přičemž podmínky označení kandidátní listiny zakládá § 31 odst. 1 a § 49 odst. 1 poté určuje, kolik procent musí koalice pro vstup do Sněmovny získat v závislosti na počtu svých členů.
V právu navíc platí, že pokud existují dva možné výklady, z nichž jeden vede ke zjevně absurdním závěrům, použije se výklad druhý. Což je další argument, abychom kolice posuzovali pomocí objektivního výkladu.
Jsou kandidátní listiny SPD a Stačilo! z objektivního hlediska koalicemi? Zcela nepochybně ano. První z nich je tvořena zástupci tří samostatných stran, druhá dokonce šesti. Žádnou ze stran nepřiznané koalice nelze volit jinak než na společné kandidátní listině, tj. jako samostatné nekandidují. O nic jiného než o koalice se tedy ani jednat nemůže, a jakákoliv snaha to popírat je flagrantním případem obcházení zákona a jeho účelového výkladu, jehož platnost nelze argumentačně obhájit. Pro volební koalici SPD i Stačilo! by tak měla v nadcházejících volbách platit uzavírací klauzule 11 %.
Kromě naplnění účelu volebního zákona lze připomenout též některé ústavněprávní principy. Především je nepochybné, že obcházení zákona nemůže být základem legitimní normativní regulace. Obcházení zákona není totéž, co jeho řádná aplikace. Bez žádné aplikace práva vzniká bezpráví. A z bezpráví nemůže vznikat legitimní nárok na nic, tím spíše ne na veřejnou funkci.
Listina základních práv a svobod ve svém čl. 21 odst. 3, 4 hovoří o rovném aktivním a pasivním volebním právu. Pokud koalice svoji existenci otevřeně nepřiznává, zakládá to její neoprávněné zvýhodnění nejen proti koalicím přiznaným, ale i proti samostatně kandidujícím politickým stranám. A tedy protiústavní nerovnost ve výkonu pasivního volebního práva. Marek Antoš tak nemá pravdu, že nyní nejde o žádné porušení základního práva Voltu a řešit se to může po volbách. O porušení takového práva nepochybně jde. A po volbách už by na jeho ochranu bylo pozdě.
Totéž platí pro rovnost ve výkonu aktivního volebního práva, tj. práva volit - voliči nepřiznané koalice jsou oproti voličům samostatné strany zvýhodnění tím, že jejich stranám na jedné kandidátce stačí pro vstup do Sněmovny stejné množství hlasů jako straně kandidující samostatně.
Je to tedy opravdu tak jednoduché? Ústavní soud konstatuje, že oba subjekty jsou nepřiznané koalice, a určí jim pro vstup do Sněmovny překonat uzavírací klauzuli 11 %? Bohužel není. Vzpomeňme na text § 31 odst. 1, který určuje podmínky kandidátních listin. SPD i Stačilo! podaly kandidátky jako samostatné strany. Pokud by Ústavní soud nyní řekl, že jsou to ve skutečnosti koalice, jejich kandidátní listiny by byly neplatné, a do voleb už by se nestihly řádně přeregistrovat. S neplatnými kandidátními listinami nelze platně kandidovat. A obě koalice by tedy k volbám nemohly být vůbec připuštěny.
Takové rozhodnutí by mohlo přejít v hromadné nepokoje a nabít zbraně těm nejhorším silám burcujícím k převratu už dávno, které dlouho dopředu tvrdí, že jim bude (nejlépe Ústavním soudem) odpírán přístup k moci. A podobně jako v případě Trumpem podněcovaného útoku na Kapitol by snadno mohlo dojít k tomu, že by se tyto síly pokusily převzít moc násilím, na což se kupř. členové hnutí Stačilo! připravují dokonce už předem. Nepochybuji o tom, že represivní složky státu by tento útok potlačily. Ale zároveň je zcela jisté, že přerod verbálních výhružek ve skutečné násilí v ulicích je zkušenost, kterou si klidně můžeme odpustit. Největší radost z ní by mělo Rusko.
SPD i Stačilo! by navíc mohly tvrdit, že jednaly v legitimním očekávání na základě dlouhodobě uznávané praxe v naší zemi ohledně právní povahy koalic. A měly by bohužel pravdu. Stejně jako v této části svého rozboru má pravdu i Marek Antoš. Nedbale napsaný zákon a ledabylá judikatura mají bohužel velký podíl viny na tom, že se obě proruské koalice obcházení zákona dopouštějí s nemalou šancí, že jim vyjde.
V otázce protiprávně nepřiznaných koalic tak proti sobě dvě základní konstituanty – na jedné straně zjevné obcházení zákona a ústavních kautel volebního práva, a na straně druhé dlouhodobá praxe, která takové jednání umožňovala, byť k němu nikdy nedošlo natolik masivním způsobem jako nyní.
Co je největším nebezpečím? Zpochybnění výsledků voleb, které může nastat z té či oné strany. A právě neuznání část společnosti voleb spolu s vypovězením společenského konsensu je důsledkem, kterého bychom se měli v každém případě vyvarovat. Právě konsensus o závaznosti výsledků voleb pro vítěze i poražené je totiž snad posledním poutem, které umožňuje soužití hluboce znesvářených táborů ve společnosti, jejíž část se nachází pod již nijak nezastíraným řízením ruské propagandy.
Ústavnost voleb tak musí být zajištěna především tak, aby nemohla být zpochybněna jejich legitimita. Nález Ústavního soudu, který by návrhu Voltu vyhověl, avšak byl by vynesen až po volbách, v nichž by některá z inkriminovaných stran dosáhla méně než 11 % hlasů, by tak byl skoro stejně špatný jako nadále se tvářit, že z obcházení zákona může vzniknout legitimní volební výsledek.
Pokud tedy Ústavní soud nenajde řešení, jak ústavní stížnosti Voltu vyhovět ještě před volbami, a zároveň dosáhnout toho, aby obě nepřiznané koalice mohly kandidovat se stávajícími kandidátními listinami a při překonání volebního zisku 11 % zasednout ve Sněmovně, bylo by ze strany Ústavního soudu nejlépe volby odložit. Obě nepřiznané koalice by tak měly možnost uvést své kandidátní listiny do souladu se zákonem, a kandidovat v odloženém termínu jako koalice přiznané.
Jakkoliv je preference takového řešení ze strany Ústavního soudu velmi nepravděpodobná, byla by s ohledem na ve výše řečené nejčistší variantou. A zároveň nejjistějším předpokladem pro všeobecné uznání legitimity volebních výsledků, což je podmínka zachování společenského smíru.
