Hlavní obsah
Názory a úvahy

Svoboda projevu podruhé

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované.

Foto: Seznam.cz

Pod mým předchozím článkem na téma svobody projevu se rozvinula obsáhlá diskuse, na kterou jsem se rozhodl reagovat ještě jedním textem na toto téma.

Článek

Zaměřím se především na některé dezinterpretace či nepochopení mého textu v této diskusi a na diskusní argumenty relativizující vinu Ruska, pokud jsem se jim nevěnoval již v tomto článku.

Pro lepší přehlednost pojmu text strukturovaně.

1) Nikde jsem nepsal, že by ze všech úhlů otevřená diskuse o ruské agresi a veškerých jejích souvislostech stála mimo meze ústavně garantované svobody projevu. Tvrdím pouze, že mimo tyto meze se nacházejí tvrzení schvalující jednání Ruska v podobě útočné války a páchání válečných zločinů. Proč? Neboť takové jednání vůči jiným lidem je s demokratickými hodnotami jednoduše neslučitelné, a proto je s nimi neslučitelná i jeho obhajoba. Veřejná obhajoba vraždění lidí se nemůže v demokracii stát společenskou normou, a to tím spíš vraždění v jiné zemi, kam se útočníci dostali za použití vojenské síly.

Současně nutno dodat, že právo každého člověka na život je rovněž součástí katalogu lidských práv, nadto dokonce tou nejvýznamnější, neboť kde není život, nejsou ani žádná jiná práva včetně svobody projevu. Schvalování ruského vraždění by tak zároveň bylo popíráním práva na život zabitých Ukrajinců.

2) Skutečnost, že nějaký veřejný výrok stojí mimo meze ústavně garantované svobody projevu, ještě automaticky neznamená, že je trestným činem. Znamená pouze to, že v demokratické společnosti neexistuje žádné ústavně dané právo se domáhat veřejného šíření takového výroku. Proč? Je-li nějaký výrok s demokratickou doktrínou v neslučitelném rozporu, neexistuje pochopitelně ani (soudně vymahatelný) nárok k jeho veřejnému šíření.

3) Nikde jsem nepsal, že by lidé veřejně schvalující ruskou agresi měli být trestání vězením. Psal jsem pouze to, že tyto skutkové podstaty jsou u nás součástí trestního zákoníku a jsou příkladem zákonného provedení ústavního zmocnění k případnému omezení svobody projevu ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, které se mohou na některé typy veřejné adorace ruské agrese vztahovat.

Nutno ještě doplnit, že zmíněná ustanovení jsou součástí našeho právního řádu po celou dobu existence samostatné ČR a obdobná ustanovení nalezneme i v právních řádech jiných demokratických států. Nejsou tak žádným českým specifikem, produktem pětikoalice či přímou reakcí na ruskou agresi a občanská společnost u nás doposud nepovažovala za totalitní praktiky, že není možné veřejně vychvalovat pachatele závažné trestné činnosti. Až nyní, pokud se pod tuto skutkovou podstatu samo podřadilo Rusko, jsou najednou předmětná zákonná ustanovení spojována s totalitou. Evokuje to proto dojem, že kritikům nejde o boj za svobodu projevu, ale prostě jen o obhajobu Ruska.

4) Nikde jsem netvrdil, že diskutované limity svobody představují jediný možný přístup z perspektivy demokratického státu. Obecně platí, že čím hodnotově vyspělejší společnost, tím silnější jsou její samoregulační mechanismy spojené s vytěsněním extremismu. Zákony zasahují až tam, kde tato samoregulace nefunguje. Osobně nemám problém vést debatu s jakýmikoliv protinázory. Menší míra regulace mnoha lidem rozvazuje jazyk, takže i ve veřejném prostoru rychleji poznáme, s kým máme tu čest. A navíc rozhodující problém pro ochranu demokracie není v projevu extremistických názorů s protiprávní dimenzí, ale v samotné přítomnosti takových názorů ve společnosti, proti čemuž je nejúčinnější zbraní osvěta a argumentace. Pokud takové názory pouze zakážeme veřejně říkat, jejich nebezpečí pro demokracii přirozeně nezmizí, a navíc získá chuť zakázaného ovoce.

Limity svobody projevu obdobné všem vyspělým evropským demokraciím přinejmenším od konce 2. světové války však opravdu nejsou v ústavách obsaženy jako nástroj perzekuce vůči nám obyčejným lidem, ale jako nástroj ochrany demokracie, tj. životního prostoru pro nás všechny. Nesmíme zapomínat, že Hitler se k moci v Německu neprostřílel, ale dostal se k ní formálně zcela legální cestou v souladu s tehdejší Výmarskou ústavou Německé říše. To ukázalo naprostou bezzubost tehdejšího ryze procesního (formálního) pojetí demokracie, kdy postačující byla většinová podpora určitého politického programu bez ohledu na jeho neslučitelnost s elementárními konstitutivními hodnotami, na nichž je demokracie vystavěna. Demokratické státy po celém světě se z této odstrašující zkušenosti poučily ústavním zakotvením obsahových principů demokracie, které určují meze politické soutěži i veřejného života, přičemž v některých zemích jsou podstatné náležitosti demokratického zřízení dokonce ústavně prohlášeny za neměnitelné (u nás čl. 9 odst. 2 Ústavy). Kritikům této koncepce doporučuji uvážit, zda je menší zlem kupř. nemít možnost veřejně oslavovat masového vraha, anebo riskovat, že nám jednou někdo takový bude vládnout.

Člověk dokáže zneužít pochopitelně všechno, deregulaci, regulaci, kapitalismus, socialismus, parlamentarismus, demokracii přímou i zastupitelskou, cizí fotografii či bankovní účet, a klidně třeba i Ježíše Krista. Nikdy o ničem nelze s jistotou říci, že to nebude zneužito. Zrušíme však třeba sociální dávky potřebným jen proto, že část lidí je zneužívá? Lépe je přece zaměřit pozornost na eliminaci rizik takového zneužití než plošně zrušit instrument, který je ve v drtivé většině případů ve společnosti potřebný, prospěšný, či dokonce nezbytný. A to platí přirozeně i pro ústavní limity svobody projevu.

5) Nikde jsem nepsal, že všichni účastníci demonstrací na Václaváku jsou proruští či že veřejně schvalovali ruské vraždění. Psal jsem pouze, že jestliže by se veřejného schvalování něčeho takového dopustili, pak to není projevem ústavně garantované svobody projevu. A nikde jsem ani netvrdil, že mimo ústavní meze svobody projevu stojí pouze oslavování Putinovo režimu a nikoliv jiných zločineckých režimů na světě, kupř. v některých státech Afriky či Asie. Když někdo úmyslně vraždí jiné lidi, je vrah. Dělá-li to hromadně, je masový vrah. A dělá-li to za použití vojenské agrese, je válečný zločinec a jeho činy by v demokratické společnosti přirozeně neměly být tolerovány, či dokonce schvalovány. Nezáleží na tom, jestli je občanem Ruska, Afganistánu či třeba Čadu. A je chybou pouze Ruska samotného, že se k této skupině přiřadilo.

6) Souhlasím, že ani ukrajinský režim nejednal před vypuknutím konfliktu bezchybně a situace na východě Ukrajiny či národnostní otázky mohly být řešeny lépe. Nikdy jsem to nezpochybňoval. Nicméně odpověď Ruska otevřenou vojenskou agresí je se všemi případnými předchozími přešlapy na straně Ukrajiny či Západu naprosto nesouměřitelná a eskalovala dosavadní vztahy na úplně jinou (konkrétně válečnou) úroveň. Anebo snad Západ či Ukrajina vraždil, mučil, znásilňoval, terorizoval, unášel a ničil na ruském území?

7) Tvrzení, že Rusko napadlo Ukrajinu za účelem denacifikace (Banderovci apod.) je tak směšné, že by mu nevěřilo snad ani malé dítě. Je to asi jako nazvat současné Slovensko za stát prolezlý nacismem, a jako „důkaz“ poukazoval na Mariana Kotlebu coby extremistu mimo hlavní kurz slovenské politiky. A především pak nutno připomenout, že Ukrajina je suverénním státem, do kterého Rusku vůbec nic není a nemá sebemenší oprávnění vojensky zasahovat do jeho suverenity. Až komická je pak v tomto kontextu skutečnost, že nacistické atributy v tomto konfliktu nese naopak ruská, údajně „protinacistická“ agrese. Ony civilní ukrajinské oběti, kupř. matky s dětmi zabité v porodnicích při ruských náletech, byly tedy dle ruského vidění patrně také příznivci Bandery, a Rusko, ač nerado, muselo ve jménu svého světového poslání zakročit. Vážně je někdo schopen věřit takovým nesmyslům?

8) Skutečnost, že Ukrajinci při současném konfliktu také porušují Ženevské konvence, na postavení obou stran v konfliktu nic podstatného nemění. Nutno znovu zopakovat, že Ukrajinci se zuby nehty brání vojenské agresi, tj. bez ruské agrese by nebylo ani nutnosti ukrajinské obrany. Individuální vinu to z nikoho pochopitelně nesnímá, zároveň to však ani nerelativizuje jasné odlišení agresora a oběti.

9) Některými diskutujícími proklamovaná „absolutní svoboda“ každého jednotlivce by navíc nebyla svobodou ve významu lidském, ale zvířecím, a nebyla by demokracií, nýbrž anarchií. Zvířata v lese jsou formálně také „svobodná“. Jenomže svoboda zajíce končí okamžikem, kdy potká svobodnou lišku, která má hlad. V lidské společnosti končí svoboda jednoho tam, kde začíná svoboda druhého, a představuje nedotknutelný prostor každého člověka, vymezený ústavně zaručenými základními právy a demokratickými hodnotami. Z mnoha možných argumentů zmíním dva zásadní – samoregulace v přírodě směřuje k ochraně druhu a nikoliv každého jednotlivce jako ve společnosti lidské, a zvířata na rozdíl od lidí nejsou vázána morálkou.

10) Přirovnávat současný režim v ČR k jakékoliv formě totality je zcela absurdní. Postačuje zmínit náš pluralitní politický systém a svobodné všeobecné volby (PS, Senát, EP, zastupitelstva krajů územní samosprávy a prezident), kde se protestních stran či kandidátů objevuje mnoho a není chybou společenské majority, že se jimi necítí být dostatečně oslovena. Demokracie v mezivolebním období je pak založená na konsensu občanů se systémem jako celkem, kdy většina akceptuje i ta pravidla, která se jim třeba osobně nelíbí, ale politický systém jako celek považují za legitimní. V demokracii naštěstí nemohou ke státnímu donucení vyjet tanky, takže chybí-li společenský konsensus na legitimitě určitého režimu, vede to k jeho rychlému pádu, přičemž typickým nástrojem může být delší dobu trvající generální stávka. K ničemu takovému u nás ovšem nedochází, takže výrazná většina lidí současný režim zjevně za nelegitimní či dokonce totalitní nepovažuje.

11) Naprosto nerozumím též vinění současné ČR z nedostatečného rozsahu svobody projevu při současné adoraci ruského režimu. Netřeba snad připomínat, že v Rusku hrozí za Státní dumou nedávno nově schválenou skutkovou podstatu trestného činu „diskreditace armády“ (v tamní trestněprávní praxi nesouhlas s invazí na Ukrajinu) mnohaleté vězení, a tento velice represivní nástroj byl přijat právě s cílem brutálně potlačit jakékoliv případné protesty proti ruské invazi. Takto vypadá skutečné hrubě protidemokratické omezení svobody projevu. A divím se proto, že zdejší zastánci neomezené svobody projevu neprotestují před ruskou ambasádou.

12) Předpojatý vůči Rusku opravdu nejsem a nemám k tomu žádný důvod. Pokud je však něco černé, není černobílým viděním vidět to černé. Dle mého názoru na Putinovo režimu skutečně není nic, čím by se demokratický svět měl inspirovat. Odlišný pohled ve vztahu k Rusku však mohu nabídnout kupř. na odstranění sochy maršála Koněva z Náměstí Interbrigády v Praze 6 roku 2020, pakliže tuto sochu chápeme jako symbol vyjádření díků veliteli vojsk východní fronty Rudé armády za osvobození od nacistické okupace. Bez Rudé armády by k porážce Hitlera nedošlo a její vojáci v obrovském počtu umírali za svobodu a životy nás všech. Při vědomí rozporuplnosti Koněvova poválečného odkazu bych asi volil jiný památník než nutně jeho sochu. Nicméně odstranit ji bez náhrady jiným památníkem vyjadřujícím vděk našim osvoboditelům považuji za neuctivé a zbytečné gesto. Tehdejší vojáci Rudé armády za dnešního Putina nemohou. A možná by se za něj i styděli.

Tolik tedy ještě k materii svobody projevu. A příště už snad zase na jiné téma.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz