Článek
První den mimořádné schůze Poslanecké sněmovny poznamenal další z ohavných výlevů krále české extremistické scény Tomia Okamury. Oč duševně omezenější byly jeho výkřiky požadující odstranění vlajek EU z jednacího sálu, o to pohotovější a přiléhavější byla reakce poslankyň stran pětikoalice Martiny Ochodské (TOP 09) a Marie Jílkové (KDU-ČSL), které se mu proti řečnickému pultu postavily s rozvinutou unijní vlajkou. Oběma dámám patří upřímné poděkování za velmi příkladnou reakci.
Okamura nejspíš dodnes nepochopil, že do EU jsme vstoupili na základě souhlasu vysloveného referendem, které je platné bez ohledu na jeho postoj. Obdobně mu asi nedochází, že všichni občané ČR se k datu našeho přistoupení k EU automaticky stali unijními občany. Občanství EU je totiž subsidiární k občanství kteréhokoliv členského státu. Proč by tedy neměla být v Poslanecké sněmovně vedle české vlajky též vlajka Unie, když je každý z nás jejím občanem, a její legislativa je Sněmovnou transponována do našeho právního řádu? Naopak by bylo podivné, kdyby tam její vlajka chyběla.
Pokud Tomio občan EU být nechce, musí se tedy nutně zříci občanství českého. Žádný problém, zbylo by mu ještě japonské. Jenomže návrat do země, kde jeho schopnosti stačily pouze ke kariéře popeláře nebo prodavače v kině, by byl po luxusním životě z poslaneckého platu v tubusové vile prestižní pražské čtvrti asi poněkud šok. Pak tedy nezbývá, než požádat o politický azyl v Rusku, kde by se svými názory politické uplatnění nepochybně nalezl. Pokud by z nich tedy nevystřízlivěl, jako třeba tento slovenský občan.
Je velmi pochmurné, jak konstantně zoufale prázdná mohou být vystupování Tomia coby českého zákonodárce a v období Babišovy vlády dokonce místopředsedy Sněmovny. Ať již hovoří na jakékoliv téma, jeho projevy spojuje neuvěřitelné diletantství, neznalost a rozumová i mravní nevyzrálost. Opakovaně se od něj veřejně distancoval i jeho bratr Hayato, který kupř. na Tomiovo propojení s Putinovým režimem upozorňoval již před mnoha lety.
Nejkomičtěji pak Tomio působí, pokud se svými vzdělanostními a rozumovými možnostmi snaží mistrovat profesora politologie v pozici premiéra, epidemiology při pandemii covidu či nejlépe celou Evropskou Unii. Nezapomenutelný byl kupř. jeho výrok kritizující nákupy zbytečných a drahých vakcín, když lze covid účinně léčit vitaminem C, jak to dělají v Číně. Mayo Clinic a další renomovaná světová pracoviště tak mohou klidně zavřít krám. Stačí se zeptat v Číně nebo v SPD, a je po pandemii. Takové „odbornosti“ se vyrovná snad jen Donald Trump, který navrhoval covid léčit světlem dopravovaným do organismu či injekcemi dezinfekce.
SPD je z politologického hlediska považována za populistickou nesystémovou stranu. Dle mého názoru je však zároveň pravicově extremistickou stranou národního konzervatismu. Odpovídají tomu názory mnohých jejích členů včetně různé míry tolerance k fašistickému Putinovu režimu, vyhraněné antirouškařství a antivaxerství v době vrcholícího covidu založené na hypertrofii individualismu a bezohlednosti (já roušku nosit nechci a koho přitom nakazím je mně fuk), či titulování politiků pravicových stran urážkami „soudruh, svazák či neomarxista“. Jsou-li totiž členové pravicové ODS nebo TOP 09 podle Okamury soudruzi, sám nemůže být nic jiného než pravicový extremista.
Opomenout samozřejmě nelze ani velkou náklonost exprezidenta Klause, který SPD podporoval tak mocně, že tuto stranu dokonce volil, a v dobách jepičího působení svého syna v čele Trikolóry dokonce neustále našeptával,aby se Trikolóra s SPD do voleb spojila. A Klaus coby v posledních letech vyhraněný pravicový extremista by nikoho jiného než stejné extremisty nepodporoval, přičemž i pro něj jsou členové současné Pětikoalice soudruzi, svazáci a neomarxisté. Inu stejný slovník jako Okamura, stejná cenová skupina.
Právě na SPD je zároveň patrná pokračující degenerace české politické scény, která se pochopitelně nevyhýbá ani její extremistické části. Oproti Tomiovi byl totiž předseda devadesátkových extremistů SPR-RSČ Miroslav Sládek gentleman a intelektuál, který dokázal vystudovat i vysokou školu. Je naprosto šokující, jak málo v této zemi nyní stačí, aby se někdo mohl stát součástí zákonodárného sboru, který pak schvalováním zákonů vytváří závazná pravidla pro každého z nás.
A proč vlastně Okamura EU tak nenávidí? Především pro svůj pravicový extremismus, se kterým je humanitní vyspělá civilizovaná a solidární společnost západní Evropy kategoricky odsuzující režim válečného zločince Putina jednoduše neslučitelná. Možná ještě silnější důvody jsou však osobní. Okamura dobře ví, že v konkurenci evropských politiků nemá nejmenší šanci se prosadit a získat jakýkoliv podíl na moci či veřejných penězích. V Bruselu by jeho schopnosti sotva stačily na funkci zástupce garážmistra. Jeho jedinou šancí je proto malý český politický rybníček za předpokladu, že bude co nejvíc izolovaný od vyspělého západního světa a hodnotově i mentálně co nejvíc zahnívající. Klaus začal Unii zuřivě nenávidět rovněž v okamžiku uvědomění, že se mu nikdy nepodaří ji ovládnout.
Přítomnost zástupců SPD v Poslanecké sněmovně je vizitkou voličů, kteří je tam posílají. V osobě Tomia Okamury si do funkce zákonodárce volí člověka, jehož schopnosti v Japonsku stačily leda na práci popeláře a prodavače popcornu. Vskutku velmi nenároční voliči.
