Článek
Média se nejen ve článku, na který tímto reaguji, stala terčem kritiky za způsob informování o čtvrteční tragédii. Nabídnu jiný pohled, přičemž vycházet budu z odvedené práce důvěryhodných médií, neboť bulvár nesleduji.
Média nevytváří informační poptávku, ale v rozsahu připuštěném zákony a dalšími pravidly včetně novinářských kodexů ji uspokojují. Současná „informační společnost“ je trvale hladová po ohromných objemech informací všeho druhu, přičemž poptávka roste úměrně jejich významu.
Když ji však média uspokojují, nadáváme, že to dělají. Když neuspokojují, nadáváme, že to nedělají. Když mají na svých stránkách reklamy, paušálně je obviňujeme z clickbaitové žurnalistiky. Když část obsahu umísťují do placené zóny, stěžujeme si, že nám tahají z kapes peníze. Nadáváme prostě vždycky, všude a na všechno, aniž bychom to uměli udělat lépe. Nejsme my náhodou Češi?
Představme si situaci, kdy kolem budovy Filozofické fakulty je kordon vozidel IZS, ven vybíhají lidé s rukama nad hlavou, dovnitř vbíhají policejní zakuklenci se samopaly, na římse se schovávají vyděšení studenti a na střeše se střílí. A seriózní média celou věci odbydou několika strohými informacemi s tím, že po dobu vyšetřování je na další podrobnosti uvaleno informační embargo. Umíte si představit to šílenství dezinformátorů, které by ovládlo sociální sítě? A jaké nesmysly by se odtamtud šířily včetně úvah, kdo a proč média „platí za mlčení“?
Navíc, pokud by důvěryhodná média částečně vyklidila prostor, poptávka veřejnosti po informacích by nezmizela, ale přesunula se do přítmí bulváru a sociálních sítí, či dokonce temnoty dezinformačních webů. Ty by okamžitě s nadšením začaly šířit hoaxy, že mlčení médiím určitě nařídila vláda, protože útočníkem je Ukrajinec, poslanec pětikoalice, anebo nějaký jeho příbuzný. A ty nejvíce choré mozky by posléze byly schopné přísahat, že ve střelci poznaly některého člena vlády. Odpovědí ze standardních médií by totiž bylo ticho, čímž by dezinfo scéna měla parket jen pro sebe k produkci těch nejšílenějších konspirací. Opravdu si někdo myslí, že toto by bylo lepším řešením?
Proti dezinformacím a lžím se přece bojuje nejlépe pravdou a objektivními argumenty. Jsou-li policií potvrzené důkazy, že zrůdným vrahem je český občan a je známá jeho identita, spekulace o jeho ukrajinském původu okamžitě ztrácí na nebezpečnosti. Dezinformace se i tak může objevit, ale je okamžitě neutralizována. Naopak mlčení o identitě vraha posiluje spekulace, že „na tom něco bude“. Kolik dezinformacím náchylných lidí propadne ve „vlastenecký hněv“, a rozhodne se jít vystřílet ukrajinskou ubytovnu? A opravdu si myslíme, že se identita vraha, kterého při střelbě na fakultě muselo spatřit mnoho lidí, ve veřejném prostoru utají tím, že ji zamlčí velká média?
Nejsem si dokonce ani jist, že zamlčování informací o identitě vraha či jeho motivu může pomoci ve snaze zabránit někomu jinému se takovým činem inspirovat. K tomu totiž postačuje příběh činu samotného bez nutnosti znát jméno vraha. A i kdyby se tato tragédie u nás vůbec nestala, má každý potenciální zločinec mnoho „inspirace“ ze zahraničí. Navíc zrůdy jako byl univerzitní vrah určitě nejsou závislí na informacích z masmédií. A to, že pistole střílí, ví každý i bez novinových článků.
Pro informování veřejnosti bylo mimořádně důležité, že zpravodajství a oficiální informace okamžitě přinesla velká seriózní média. A že v nich přímo vystoupili představitelé IZS i státu v improvizovaných tiskových konferencích, a průběžně informovali veřejnost o nových poznatcích a průběhu akcí. Pochopitelně musí být odlišováno, co jsou potvrzené informace a co doposud neověřené hypotézy. Nicméně i ty máme z oficiálních míst právo slyšet, pokud nechceme, aby nám je začala účelově podsouvat dezinformační scéna. Média zároveň plnila v úvodu klíčovou informační roli i vůči širokému sociálnímu okolí dotčených členů akademické obce fakulty, pokud kupř. nebyli k zastižení na mobilu zanechaném v budově při evakuaci.
Nechtěl bych žít v zemích ruského vlivu, kde se tajil i výbuch Černobylu spolu s jeho bezprecedentními dopady. Mlčící či na souhlas aktérů moci vyčkávající média jsou projevem nefunkčního systému, v horším případě totality. Osobně mě nesmírně těší, že u nás systém otevřených pluralitních médií máme a opakovaně se přesvědčujeme, že funguje. A to i v případě takto bezprecedentní události. Je to výrazem svobody naší země, která ani v současném středoevropském kontextu není samozřejmostí, viz Maďarsko a ze středověké vlády PiS se pomalu zotavující Polsko. O totalitních zemích východu pak ani mluvit netřeba. Pokud by Putin byť jen varovně zdvihl prst, tak i kdyby na Rudém náměstí přistálo UFO, v ruských médiích by se o tom neobjevila ani věta,
Paušální obviňování médií ze snahy o honbu za penězi z reklam je pak poněkud laciné. Informovat veřejnost je posláním žurnalistiky. Pokud by média přinášela informace, které nikoho nebudou zajímat, budou k ničemu. Hojně navštěvované stránky pak vyvolávají zájem inzerentů. Co je na tom špatného? A zjevně málokdo si uvědomuje, že soukromá média si musí na svoji práci vydělat a jejich zaměstnanci z těchto výdělků žít. Nechtějí-li plošně zpoplatňovat svůj obsah, reklamy jsou pro ně klíčovým zdrojem příjmů, díky nimž mají čtenáři obsah zdarma. V neposlední řadě pak nelze zapomenout, že kupř. Seznam Zprávy v článcích referujících o čtvrteční tragédii reklamy úplně vypnuly. Stricto sensu by se pak ale musely vypínat reklamy na všech stránkách referujících o jakékoliv tragédii spojené s vražděním lidí, tj. kupř. téměř veškeré zpravodajství z ruské agrese či zrůdných činů hnutí Hamás. Bylo by to řešením?
Věcná a argumentovaná kritika dílčích pochybení je samozřejmě přínosem a prostředkem dalšího kvalitativního růstu. Zamyšlení šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka vyjadřuje vysokou profesionalitu jeho kolektivu, z mého pohledu je dokonce až zbytečně sebekritické. V každém případě i zde jsou zmiňovány toliko ojedinělé kontroverze jinak profesionálně odvedené práce informačního servisu o situaci, jakou jsme u nás doposud nezažili.
Dovozovat, že média v informování o čtvrteční tragédii většinově selhala, je proto dle mého názoru velmi přehnané. Média opravdu nemohou za to, že svět okolo nás je tak moc ohavný. Zprostředkovávají nám pouze jeho obraz, který je v našem vlastním zájmu potřebné co nejpřesněji znát, abychom jej mohli přetvářet k lepšímu.
Na závěr alespoň jedna trochu pozitivní zpráva. Na kontu Sbírky Nadačního fondu UK ve prospěch obětí čtvrteční tragédie, které velmi vhodně zmínil již autor na jehož článek reaguji, je za pouhé čtyři dny neuvěřitelných téměř 44 milionů korun. Ze srdce díky každému, kdo přispěl či přispěje! A také všem médiím, které informaci o této sbírce dále šíří.
