Článek
V minulém článku jsem podrobněji analyzoval relevanci obsahu častých opozičních připomínek vůči vládě Petra Fialy. Dospěl jsem k závěru, že objektivní základ této kritiky je marginální a vláda odvádí sice nikoliv bezchybnou, avšak nesouměřitelně lepší práci, než by v její pozici odváděla neliberální opozice.
Oponentní názor publikovaný pod mým příspěvkem se snaží v irelevantní argumentaci účelové vládní kritiky pokračovat. Proto mi nezbývá než na něj reagovat, a zaměřit se na tři hlavní věcné okruhy, o které se autor opírá.
Inflace
Autor popírá moje tvrzení, že (v mezích vládního vlivu) je viníkem nedávné vysoké inflace vláda Andreje Babiše, a nikoliv vláda Petra Fialy. Tento můj výrok hodnotí jako „dvojí metr“ či „vykutálenou argumentaci k pobavení“.
Pokud jde o významný podíl Babišovy vlády na nedávné vysoké inflaci, psal jsem následující: "Podle Jany Matesové, ekonomky a bývalé zástupkyně ČR při Světové bance, nese další díl viny za vysokou inflaci předchozí Babišova vláda „svou vysoce nezodpovědnou rozpočtovou politikou.“ Svá slova o dvojím metru a pobavení nad vykutálenou argumentací tak autor může směřovat i k této renomované ekonomce.
Inflace náleží obecně k multifaktoriálním jevům. Jestli však na něčem panuje mezi jednotlivými ekonomickými školami průřezová shoda, pak na tom, že v delší časové perspektivě je inflace způsobena zvýšením peněžní zásoby v ekonomice. Obzvláště pak není-li výsledkem působení tržního mechanismu, ale nezodpovědné plošné výdajové politiky neinvestiční povahy.
Proč tomu tak je? Jakmile mají lidé více peněz, začnou je také více utrácet, což obchodníkům umožní začít zdražovat. Hodnota peněz se tím snižuje, neboť na stejné množství zboží je jich nutno vynaložit více. Jednoduše se peníze stanou „méně vzácnými“, a proto nutně klesá jejich hodnota. To je v ekonomice automatický proces.
Takto podmíněná inflace pochopitelně nevzniká okamžitě po vyvolávající příčině, neboť ceny začnou růst až poté, co se zvýšený objem peněz v ekonomice projeví zvýšenou poptávkou. A proto nesystémové rozhazování peněz především na sklonku Babišovy vlády významnou měrou přispělo k roztočení inflační spirály, která se plně projevila až po nástupu Fialovy vlády, a poslední rok již naopak vytrvale klesá.
Rozhazovačná Babišova politika samozřejmě není jedinou příčinami vysokých cen. V článku jsem dále hovořil kupř. o energetické krizi či špatně fungujícím trhu s potravinami. Tomu vládne oligopolní struktura a k jeho další deformaci přispěla rovněž Babišova vláda dotacemi velkým hráčům. Sám Agrofert je přitom největším příjemcem dotací v celé EU a má velký podíl na domácím potravinovém trhu. Současně jsem uváděl, že dohled nad trhem rovněž není v působnosti vlády, ale ÚOHS v čele s Petrem Mlsnou, kterého jmenoval Miloš Zeman na návrh Babišovy vlády. A rovněž pak skutečnost, že samotná péče o cenovou stabilitu není ústavním úkolem vlády, ale ČNB, a současného guvernéra Michla jmenoval ještě Miloš Zeman.
Za nezřízené výdaje Babišovy vlády nemohl ani covid, jak se snaží naznačovat oponující autor. Stačí připomenout hodnocení NKÚ. A proč se Babišova „rozpočtová politika“ utrhla ze řetězu především v roce 2021, tedy na sklonku funkčního období Babišovy vlády? Protože korumpovat voliče je přece nejúčinnější těsně před volbami.
Co je naopak jednoznačným výsledkem činnosti Fialovy vlády? Například postupná konsolidace české ekonomiky. To lze demonstrovat na státním dluhu. Jeho nominální výše není rozhodujícím kritériem. Přesto i zde lze upozornit, že při započítání inflace byl loňský schodek o cca 112 miliard nižší než v roce 2020.
Mnohem důležitějším ukazatelem činnosti vlády je však dynamika podílu státního dluhu na HDP. A tato bilance je za Fialovy vlády nesrovnatelně příznivější než za vlády předchozí. V roce 2020 činil podíl státního dluhu na HDP 7,6 p. b. (procentního bodu). V roce 2022 jen 2,3 p. b., v roce 2023 dokonce -0,3 p. b. a pro rok 2024 je odhad 1,7 p. b. Stejný trend je patrný u podílu rozpočtového schodku na HDP, který byl v roce 2020 5,8 %, zatímco v roce 2023 3,7 % a letos by měl činit 2,5 %. Sestupný trend má pokračovat, v roce 2027 je predikováno 1,4 %. Ovšem podmínkou pochopitelně je, že se k moci nevrátí rozpočtová anarchie Andreje Babiše.
Příznivá jsou rovněž loňská i letošní hodnocení české ekonomiky ratingovými agenturami. A dobrou zprávou je nepochybně i to, že i přes pomalé oživování ekonomiky je současný meziroční růst HDP u nás průběžně 4. největší v EU. To vše je velmi dobrou vizitkou práce Fialovy vlády.
Zvýšení daní
„Pokorný rád omlouvá dnešní vládu, která vládne skvěle a proto nemusí dodržovat své sliby,“ píše oponující autor. Já ale nikde nepsal, že vláda „nemusí dodržovat sliby“. Já pouze konstatoval, že slib nezvyšovat daně vláda neporušila vlastní vinou, ale z důvodu změny podstatných okolností nezávislých na její vůli, které navíc nemohla předem předpokládat, a proto jí to nelze přičítat k tíži.
Změna podstatných okolností je běžným liberačním důvodem plnění závazků i v právu. Vychází z toho, že dojde-li k tak významné změně oproti stavu, kdy byl závazek přijímán, není spravedlivé (a někdy ani fakticky možné) na jeho splnění trvat a vyvozovat negativní důsledky z jeho nesplnění. Příkladem za všechny je § 1765 a násl. občanského zákoníku, podle něhož může soud závazek úplně zrušit či jeho obsah změnit, pokud strana zavázaná k plnění nemohla takové změny rozumně předpokládat ani ovlivnit, a tato skutečnost nastala až po přijetí závazku, anebo se dotčené straně až po přijetí závazku stala známou.
Právo je ve srovnání s politikou svázáno mnohem rigidnějšími pravidly pro plnění závazků. Navzdory tomu i tak počítá s tím, že mohou nastat situace, kdy člověk nemůže svůj slib splnit, aniž by na tom nesl vinu. Na rozdíl od oponujícího autora, který s klapkami na očích a bez ohledu na příčiny opakuje na adresu premiéra Fialy, že „Pakliže svým slibům nebyl a není schopen dostát, neměl je slibovat.“
Autorovi si proto dovolím položit otázku: Pokud kamarádovi slíbím půjčit auto, které mně poté někdo nabourá a já mu ho proto půjčit nemohu, byla chyba, že jsem mu to sliboval? Měl jste mu raději říct, že mu nic nepůjčím, protože kdybych pak bez svého zavinění nemohl svůj slib splnit, mohl by mně přičítat k tíži, že jsem to neměl slibovat?
Bez zajímavosti není ani to, že nesplněné sliby Babišovy vlády ponechávají autora (bez ohledu na důvod jejich nesplnění) zjevně klidným. Není snad oním dvojím metrem spíše tento přístup?
Příkopy ve společnosti
„Proč Pokorný neustále hloubí příkopy ve společnosti?“ táže se v závěru oponující autor.
Příkopy ve společnosti jsem nevyhloubil já, ale naše neliberální opozice. Ta se totiž z demokratického diskurzu sama vyřadila politikou a vystupováním, které v historii samostatné ČR nemá v tomto rozsahu na parlamentní půdě obdoby.
Autor si možná myslí, že jsou naší zemi prospěšní i lidé jako je Tomio Okamura, neboť podle autora do Parlamentu patří. Možná autorovi vadí inteligentní, morálně zdatní, vzdělaní a kultivovaní lidé, a namísto evropsky renomovaného univerzitního profesora Petra Fialy by preferoval třeba právě bývalého popeláře Tomia, který se ani za více než 10 let ve vrcholné české politice, a s pomocí všech státem placených asistentů, ještě nedokázal naučit ani správně napsat slovo „místopředseda“. A třeba vidí něco přínosného na Babišově „ruské spojce“ , poslanci SPD Jaroslavu Foldynovi, který se otevřenou láskou k Putinovu režimu již mnoho let ani netají, či dalším poslanci SPD Jiřím Kobzovi, který schvaluje i Ficovo vystoupení v ruské propagandistické televizní show.
Možná si jako ideálního premiéra představuje právě Andreje Babiše, který je schopen svého nemocného syna žijícího s matkou ve Švýcarsku poslat za velmi nejasných okolností v doprovodu soudně trestaného Rusa na Ruskem okupovaný Krym. Třeba by ve vrcholných státních funkcích rád znovu viděl Radka Vondráčka, který pořádal kytarový koncert v botách na pultíku předsedajícího PS a který ve svém legendárním rozhovoru na ČT z Moskvy hájil vstřícný postoj k Rusku projevem, který možná ozřejmuje, proč se mu přezdívá Vodkáček. Anebo Karla Havlíčka, který se za každou cenu snažil udržet v tendru na dostavbu Dukovan ruský Rosatom, a to i za cenu obcházení bezpečnostních služeb.
Autor je možná tak nenáročný, že by mu nevadilo, kdyby o nás takovíto lidé začali rozhodovat. Moje představy o úrovni života v naší zemi jsou mnohem ambicióznější. A proto doufám, že představitelé absolutní politické dekadence sdružující se v řadách současné neliberální opozice zůstanou od moci odděleni příkopem, který ve společnosti sami vykopali.
