Článek
Po ostudném divadle, které minulý pátek předvedla dvojice Donald Trump s J.D. Vance prezidentu Volodymyru Zelenskému, vyjádřila ukrajinské hlavě státu jednoznačnou podporu převážná část demokratických politiků napříč Evropou. Podobné reakce přišly od českých politiků vládní koalice, kdy za všechny lze zmínit slova místopředsedy Poslanecké sněmovny Jana Bartoška (KDU-ČSL), podle kterého se takto nechová prezident USA, ale gauner.
O to neuvěřitelněji působí různě motivovaná bizarní snaha za každou cenu přičíst odpovědnost z pátečního krachu Zelenskému, čehož si velmi dobře všímá i reportér Seznam Zpráv Jaroslav Hroch. Tři časté výroky šířící se na toto téma tuzemským internetový prostorem rozeberu v dnešním článku.
„Zelenskyj je nevděčný a porušil Trumpovo přání ohledně dress codu.“
Tato nesmyslná tvrzení, která jen papouškují slova Trumpa a Vanceho, rozeberu jednotlivě i ve vzájemném kontextu.
Nejprve k té nevděčnosti. Především to není pravda, neboť Zelenskyj po celou dobu spojenecké pomoci děkuje snad při každé příležitosti na všechny strany. A každému myslícímu člověku je jasné, že za pomoc je vděčný v míře odpovídající jejímu existenciálnímu významu pro Ukrajinu. Tedy v míře maximální.
Dále je dobré připomenout, že Trumpova administrativa namísto kontinuity s Bidenovou zatím jen stupňuje výhrůžky, jak pomoc zastaví, zpoplatní, či jinak zkomplikuje, a vehementně kritizuje dosavadní americkou vstřícnost Ukrajině. Takže není vcelku jasné, za co by měl Zelenskyj až tak děkovat zrovna Trumpovi s Vancem.
A v neposlední řadě - pokud někomu pomáháme, činíme tak přece proto, že to považujeme za správné, a nikoliv aby se nám obdarovaný plazil u nohou. Odměřovat pomoc podle toho, kolikrát se před námi její adresát ukloní, je projevem přinejmenším mravní nevyzrálosti a infantility. A takové aspekty snad do debaty hlav států nepatří.
Připomínat Zelenskému „dress code“ Oválné pracovny je snad ještě hloupější nápad. Celý svět si určitě pamatuje, že před invazí Zelenskyj všude jednal ve standardním státnickém oblečení. Tedy kromě jednoho z amerických novinářů, který se ho posměšně zeptal, zda nemá peníze na oblek. Zelenského však takovou neomaleností z míry nevyvedl.
Kdo nemá na očích ruské klapky, nepochybně vnímá také proč onen „válečný stejnokroj“ doplněný plnovousem Zelenskyj po započetí invaze nasadil. V kontrastu ke standardnímu oblečení státníků tím vyjadřuje, že jeho země se nenachází ve standardním režimu, ale ve stavu napadení útočnou válkou, ve které se obleky obvykle nenosí. A zároveň tím dává najevo, že je integrální součástí válečné obrany své země, nikoliv vládcem mluvícím z bezpečných výšin nad bojištěm, kde ukrajinští vojáci denně umírají v bahně zákopů. Poselství je to odůvodněné, jasné a sdělné snad pro všechny včetně anglického krále.
Pro všechny s výjimkou Donalda Trumpa, který si ve své necitlivosti a přezíravosti dovolil nadřazovat nad tuto hlubokou symboliku formální dress code oválné pracovny. A tím vlastně řekl, že má pro něj větší význam než respekt k nespravedlivému válečnému utrpení Ukrajiny. Lze opět jen ocenit Zelenského, že na žádnou výjimku nepřistoupil. Jednal přece s hlavou státu jakou je on sám a s jakými jedná v jiných zemích. Nebyl na audienci u Boha Slunce, za kterého Trump možná sám sebe považuje.
Zdaleka nejzávažnější je však úvaha o tom, co by se změnilo, kdyby Zelenskyj dorazil do Bílého domu v předklonu a na míru šitém obleku. Odpověď je jednoduchá – vůbec nic. Trump s Vancem by se jen cynicky pošklebovali, že kolem nich Zelenskyj skáče jako malý psík na pána, který kýžený pamlsek záměrně drží tak vysoko, aby na ně psík nedoskočil. Jinak řečeno - ať by Zelenskyj udělal cokoliv, bezpečnostní garance by na páteční schůzce nedostal. Takhle si k tomu alespoň zachoval tvář.
Anebo si snad opravdu někdo myslí, že bezpečnostní záruky v návrhu dohody původně byly, ale když Trump uviděl Zelenského v mikině a Vance očima marně čekal hluboké poklony, přeškrtali je propiskou? A současně kritici Zelenského hrdosti opravdu nechápou, že celé vystoupení dua Trump a Vance bylo předem připraveným maskulinním aranžmá vlastní nadřazenosti, jehož cílem bylo Zelenského tím nejubožejším způsobem ponížit?
„Zelenskyj měl Trumpův návrh podepsat a nediskutovat.“
A k čemu by mu to bylo? Bezpečnostní záruky by nezískal, a ještě by přišel o jedinou kartu, se kterou o ně proti Trumpovi může hrát. Nic horšího by tedy udělat nemohl.
Trump svým jednáním vrchovatě potvrzuje, co bylo zřejmé dávno před volbami. Přestože je Rusko jednoznačný agresor a mezinárodní gangster, Trumpův vztah k Putinovi je vřelejší než ke statečnému obránci vlastní země Zelenskému. A obdobně potvrzuje, že není zastáncem vlády práva, ale vlády síly, jak dokázal po prohraných volbách v roce 2020. Stačí si vzpomenout, jak tehdy podněcoval k jejích násilnému popření a výsledky se následně dokonce pokusil zfalšovat. Před velmi dlouhým vězením jej zachránila jen účelová konstrukce o absolutní imunitě prezidenta z pera Nejvyššího soudu, v jehož plénu mají většinu soudci jmenovaní republikány, přičemž třetinu z nich jmenoval sám Trump.
Na základě společně sdílených hodnot či postojů tak Zelenskyj nemá šanci u Trumpa proti Rusku uspět. Proto mu nabízí obchod, který má Trumpa motivovat k pomoci, jíž by z dobré vůle nikdy neposkytl. Ještě raději než Putina má totiž Trump peníze, moc, obdiv, potlesk davů a slávu. A za ty klidně prodá i toho Putina.
Zelenskyj proto nabízí Trumpovi za závazek bezpečnostních garancí ukrajinské nerosty. A buď nabídka bude pro Trumpa natolik atraktivní, že ji za tuto cenu přijme, nebo nikoliv a jednání zkrachují. Žádné prosby, klanění, lomení rukama či červená kšiltovka na hlavě Zelenského by pro Trumpa nepředstavovaly argument.
Trump nerosty chce, ale poskytnout za ně Ukrajině bezpečnostní záruky (aspoň prozatím) odmítá. Ve svém velkopanském myšlení se domníval, že Zelenského hrubým nátlakem k podpisu dohody i tak přinutí. Jsou s Vancem zvyklí na to, že když někomu řeknou „skákej“, adresát sdělení se zeptá jen „jak vysoko“. Zelenského ale značně podcenili. A i proto tolik frustrace na jejich straně ústící až do dětinských útoků na prezidentovo oblečení.
„USA nemají žádnou odpovědnost za bezpečnost Ukrajiny a zachování jejích hranic.“
Toto tvrzení samozřejmě není pravdivé v rovině mravní, ale v plné míře dokonce ani v mezinárodněprávní. Základní důvod jsou dva.
Prvním je obecná povinnost boje proti válečné agresi vyplývající z čl. 1 odst. 1 Charty OSN, který si klade za cíl „udržovat mezinárodní mír a bezpečnost a za tím účelem konat účinná kolektivní opatření, aby se předešlo a odstranilo ohrožení míru a byly potlačeny útočné činy nebo jiná porušení míru a aby pokojnými prostředky a ve shodě se zásadami spravedlnosti a mezinárodního práva bylo dosaženo úpravy nebo řešení těch mezinárodních sporů nebo situací, které by mohly vést k porušení míru“.
USA navzdory výhružkám Elona Muska prozatím členským státem OSN jsou. A po druhé světové válce dokonce zpravidla plnili roli neformálního „světového četníka“, který usiloval o naplňování tohoto cíle dokonce i tehdy, když reakce na poli OSN postrádala potřebnou akceschopnost. Ustanovení zcela jasně hovoří o potlačení útočných činů proti míru (tj. vojenské agrese), a řešení sporů ve shodě se zásadami spravedlnosti a mezinárodním právem.
Pro situaci na Ukrajině to znamená bezpodmínečný odsun ruských vojsk z Ukrajiny a započetí platby válečných reparací za škody na Ukrajině způsobené. Pouze takové řešení může být základem mírové smlouvy podle mezinárodního práva. A pokud USA samy nechtějí jednat v rozporu s Chartou, nemohou prosazovat žádnou mírovou dohodu, která by posvětila jakoukoliv formu ruské okupace či ztráty ukrajinského území.
Nad rámec obecných závazků vyplývajících z Charty OSN však mají USA vůči Ukrajině ještě specifický závazek vyplývající z Budapešťského memoranda (1994). USA jsou totiž jednu ze signatářských zemí, v níž se spolu s Velkou Británií a Ruskem zavazují garantovat bezpečnost a územní celistvost Ukrajině výměnou za její status nejaderné země. Ukrajina by totiž po rozpadu SSSR bývala získala tehdy třetí nejvyšší jaderný arzenál na světě v počtu 2.300 jaderných hlavic.
Skutečnost, že tuto smlouvu zcela flagrantně porušilo Rusko již anexí Krymu, patrně nikoho nepřekvapí. Prezident Zelenskyj v Bílém domě zcela správně připomínal, že slibům Ruska se nedá věřit, čemuž se Trump a Vancem okázale vysmívali. Zmíněným pánům proto mohl připomenout i skutečnost, že právě USA jsou za nedotknutelnost Ukrajiny specificky odpovědné i coby signatáři Budapešťského memoranda a iniciátora odzbrojování po pádu železné opony. Kdyby těmto garancím Ukrajina neuvěřila a na své odzbrojení nepřistoupila, Rusko by si nikdy neodvážilo ji napadnout. Jen velmi těžko si lze totiž představit ruskou agresi vůči zemi s třetím nejvyšším jaderným arzenálem na světě.
Co říci závěrem? Při pročítání internetových diskusí k páteční přehlídce zneuctění amerických hodnot Trumpem a Vancem otevřeně nahrávajícím Rusku se chvílemi nestačím divit. A mám pocit, že část lidí v této zemi musela (snad vlivem ruské propagandy) už totálně zešílet.
Zapomeňme na Rusko a Ukrajinu. Představme si prostě, že jedna země protiprávně napadne jinou, a páchá tam nejhorší zvěrstva, jakých je člověk schopen. Kdo z nezúčastněných bude za těchto podmínek stát na straně agresora? Anebo na straně země, která začne veřejně ponižovat prezidenta statečně se bránící oběti, a ještě přemýšlet, jak na něm vydělat? Líbilo by se nám, kdyby tak někdo zacházel s námi? Ne? A jak tedy můžeme schvalovat něco podobného vůči jinému, a ještě se tomu škodolibě posmívat?
Netřeba asi připomínat, že v naší zemi Trumpa podporuje neliberální a proruská opozice, která se od něj nedistancovala ani po šokujícím pátečním představení. Můžeme tak zároveň v přímém přenosu vidět, jak vypadá onen vysněný antiliberální svět „potravního řetězce“ podle Radka Vondráčka (ANO). Jeho apoštolům asi ještě nedošlo, že ve světovém řádu založeném na vládě síly a „politiky zájmů“ nebudeme v pozici USA, ale Ukrajiny, resp. ještě mnohem slabší. Opravdu to musíme zažít na vlastní kůži, abychom pochopil, že to byla špatná volba?
