Článek
Úvodem nutno připomenout, že pokud se na Václaváku objeví objektivně relevantní požadavek, vláda jej reflektuje. Příkladem budiž loňské zastropování cen energií. Není vina vlády, že drtivá většina požadavků z václavských demonstrací je pro blaho společnosti jednoduše nepoužitelná. Rovněž věčné zaklínání „kompromisem a konsensem“ má své limity spočívající v tom, že jsou realizovatelné jen v demokratickém a elementárně racionálním rámci. Jinými slovy, s vražedným Putinovým režimem kompromisy neexistují. A obdobně neexistují kompromisy o tom, že 1+1=2.
O monitoring názorů demonstrantů se snaží např. Radek Bartoníček. Každý si může jeho reportáže přečíst pro představu, jaká je jejich obsahová hodnota. O čem chcete diskutovat s člověkem tvrdícím, že Země je placatá, protože on to prostě ví? Můžete s ním mluvit donekonečna, ale člověka odmítajícího korektní diskusi založenou na argumentech a důkazech nepřesvědčíte nikdy o ničem. Nechcete-li tedy přijmout jeho do očí bijící nesmysly, nezbývá než ponechat mu jeho názor a sobě názor svůj. Vše ostatní je oboustrannou ztrátou času. A to je přístup, který dle mého názoru vláda používá zcela přiměřeně.
V čem dále má vláda václavským demonstrantům naslouchat? V tom, že pod vedením Rajchla chtěli blokovat vládní budovy, aby si vynutili více prostoru, než kolik náleží jiným obdobně početným názorovým skupinám? Anebo návrhům senátorky Zwyrtek Hamplové, že premiér opírající se o většinu na základě demokratických voleb by měl být z Úřadu vlády odveden? Na základě čeho? Na základě toho, že nevyhovuje příznivcům Jindřicha Rajchla, kteří se zároveň diví, že s nimi premiér nemíní komunikovat? O čem? O nahrazení demokracie nátlakem řvoucího davu na jednom náměstí?
David Němeček píše, že václavští demonstranti „nejsou blbí“ a chtělo by to „hlavně si je aktivně vyslechnout“. Opravdu si autor myslí, že jsme si hrubě absurdních a samozřejmě nenaplněných „zaručených“ proroctví z Vrabel - Rajchlových demonstrací provázených frenetickým potleskem davu vyslechli málo? Lidem takto např. měla být už loni na podzim hromadně odpojována elektřina pro neuhrazená vyúčtování v desítkách tisíc korun. Dodávky měly trpět masivními výpadky a fungovat jen několik hodin denně. V důsledku nedostatku plynu měli lidé v chladných měsících doma snad i umírat zimou. Měl krachovat průmysl, nafta šplhat na ceny přes 100 Kč/litr, všude měly zuřit masové demonstrace, či dokonce generální stávka, a Fialova vláda měla padnout již v listopadu 2022.
Každému soudnému člověku bylo předem jasné, že jsou to absolutní nesmysly. Jenomže na Václaváku nikdo argumenty poslouchat nechtěl. Vyřvávání „fialovej hnus“ je pochopitelně intelektuálně méně náročná zábava. O čem tedy s těmito demonstranty hovořit? O další dávce nesmyslů, kterým věří jen proto, že prostě chtějí? A o čem vypovídá skutečnost, že demonstranti nadále slepě naslouchají těm hlásným troubám, jejichž „proroctví“ prokázala hodnotu zábavných příběhů do Rodokapsu? O jejich moudrosti bohužel nikoliv.
Z mnoha zcela absurdních požadavků václavských demonstrací rozeberu pro ilustraci jeden z nejčastěji opakovaných, a sice odchod z EU, bez níž by se nám prý žilo lépe.
Vědí vůbec demonstranti, o čem mluví? Vždyť veškerý blahobyt, v němž v současnosti žijeme, je bezprostředně spojen s naší integrací do struktur vyspělé Evropy. Právě díky EU máme volný pohyb osob, zaměstnanců, zboží, služeb a kapitálu se zeměmi mnohem vyspělejšími, než je ta naše. Proinvestovaly se zde neskutečné objemy západních peněz, a místy to u nás dokonce už začíná jako na západě i vypadat. Jezdíme auty, která jsme dříve znali jen se zahraničích katalogů či létáme na dovolené do destinací, které jsme znali jen z filmů.
Coby chudší unijní stát jsme čistými příjemci peněz z EU, přičemž za dobu našeho členství jsme již z evropských peněz po odečtení našich odvodů obdrželi více než 1 bilion Kč. Jinými slovy, dostali jsme již jeden bilion korun čistého v rámci přerozdělování z bohatších unijních států. Kdo jiný a kdy jindy nám to dal? A kdo jiný nám to dá? Rajchl, Klaus, Hamplová, nebo snad Orbán za to, že s ním založíme česko-maďarskou unii nepřátel liberalismu? Či snad spolek česko-rusko-čínského přátelství? Anebo aliance slovanské vzájemnosti?
A to tolik kritizované přenesení části pravomocí na „nikým nevolené evropské byrokraty“ je mj. hrází proti extremismu, jehož strašidlo je v postkomunistickém „východním středu“ Evropy stálým hostem. Evropská legislativa je v tomto ohledu zárukou stability. V jednom státě totiž k nějakému extremistickému excesu čas od času dojít může (byť v Polsku či Maďarsku již je ten exces velmi dlouhý), ale najednou v celé Evropě těžko. A limity dané evropskou legislativou pak jsou schopny takový národní exces brzdit. Navíc nesrovnatelně větší šanci na kvalitní legislativu a rozhodování je se společnými evropskými pravidly a seriózními politiky formátu der Leyenové prošlými sítem mnohem vyspělejších demokracií než je ta naše s „ryze českými“ perlami jako třeba Zahradil, Babiš, Okamura či Rajchl.
Politický analytik Lukáš Jelínek konstatuje, že Rajchl nabízí cestu „jakéhosi národního konzervativismu, lavírování v Evropské unii a Severoatlantické alianci, kdy zároveň bychom byli členy, ale zároveň kritiky. Byla by to třeba i cesta jisté okleštěné občanské společnosti počínaje nezávislými médii přes neziskové organizace až potom třeba dál do ústícího odchodu mladých lidí ze země.“ Jinými slovy, Rajchl nabízí cestu ohavného orbánovského prospěchářství, které při čerpání výhod stojí oběma nohama v Unii, avšak při plnění povinností se rázem stává samostatným „národním“ státem, který odmítá dělat co nechce a neváhá ostatní vydírat svým vetem. Tento do jisté míry „švejkovský“ přístup hrubě odporující morálce je snad ještě horší, než otevřený odchod z Unie, a za vlast opírající se o takovéto principy „spolupráce“ bychom se museli stydět. Tomu má vláda naslouchat? A takovouto „rajchlokracií“ chtít nahradit zdejší liberální demokracii?
V neposlední řadě pak představa, že stát velikosti a významu ČR by mohl být mezi západním a východním blokem nezávislý, je hodna naivity malého dítěte. Odklon od západní orientace by zcela nezbytně znamenal příklon k východnímu mocenskému bloku v čele s Ruskem, Čínou a podobně lahůdkovými režimy. To máme chtít namísto Unie? Onen václavský „národní konzervatismus“ pak budu chápat, až mně některý z demonstrantů vysvětlí, v čem je slušný Čech lepší než slušný cizinec, a v čem je neslušný cizinec horší než neslušný Čech. Jednotícím prvkem koheze je přece mnohem více společný světonázor než společné občanství. Český prozápadní liberál si proto bude lépe rozumět třeba s německým či švédským liberálem než s českým národním konzervativcem.
Dále lze podotknout, že proruští dezoláti ze sebe dezoláty udělali sami. Asi jako zloděj se nestane zlodějem tím, že ho tak někdo pojmenuje, ale tím že krade. Tudíž to není urážka, ale pojmenování faktického stavu. Putinův režim více než rok vraždí, mučí, znásilňuje, terorizuje a unáší ukrajinské civilisty, ničí infrastrukturu po celé zemi, hrozí odpálením jaderných elektráren a chová se jako vše jiného než člověk. Jak tedy titulovat lidi, kteří se ho snaží omlouvat, či by s ním dokonce chtěli „standardně“ obchodně spolupracovat? Plyšovými medvídky?
Nadto je pak podstata václavských demonstrací často spojena s tím, že demonstrantům současný stupeň společenské morálky připadá příliš vysoký a svazující. Stejně jako EU jim připadá příliš liberální, ohleduplná, solidární, progresivní, slušná, hodnotově orientovaná či vzdělaná. To nemohou překousnout, protože v tom cítí tlak na sebe samotné. Jejich věc. Nicméně jen proto, že část společnosti by se radši vrátila do hodnotového středověku či z nás udělala paralelu chudého Moldavska, ji přece nebudeme zvát na besedy do Strakovy akademie.
Co když budou před školou demonstrovat čtyřkaři a pětkaři proti učitelskému sboru? A chtít odvolávat ředitelku a matikáře nejlépe vyhodit z okna s odůvodněním, že chtějí mít na vysvědčení jedničky a dvojky. Mluvit s nimi má cenu leda o tom, kdy se začnou pořádně učit, aby si ty známky zasloužili. Rozhodně tím společnosti i jim uděláme lepší službu, než nad nimi fňukat a vytvářet pocit umělé důležitosti.
Nedávná demonstrace již navíc nebyla tím, co loni v září, kde alespoň část lidí byla skutečně ze strachu o svoji budoucnost. Byla to již klasická politická demonstrace, čemuž odpovídal i název „proti vládě“ a svolavatel Jindřich Rajchl coby předseda strany PRO. Podobných marginálních stran bez parlamentního obsazení je u nás mnoho. Řadu z nich většina občanů ani nezná, natož aby se snad měla povinně zabývat názory jejich příznivců. Tím spíš pak vláda. Neexistuje jediný důvod, proč by přístup veřejnosti či premiéra k sympatizantům Jindřicha Rajchla měl být jiný.
Vláda zastupuje voličskou většinu a svůj program, se kterým dostala důvěru. A premiér zcela správně říká, že každý má právo demonstrovat, z čehož však samozřejmě nerezultuje nárok na splnění jeho požadavků. V demokracii totiž rozhoduje většina. A ta na Václavák s prapory a sprostými hesly nechodí.
A ještě jedna věc. Demonstranti by alespoň už mohli pochopit, že odsouzení Ruska a pomoc Ukrajině není otázka sympatie či antipatie k té či oné zemi, ale odsouzení agresora a pomoc oběti, což patří k nejzákladnějším mravním imperativům člověka. V naší pomoci tedy nejde o to pomáhat Ukrajincům, protože jsou Ukrajinci, ale protože jsou oběti.
Odmítání ruského vraždění nebo maďarského prospěchářství je bezesporu věcí spravedlnosti a morálky. A ať dělá vláda sebevíc chyb, jsem nesmírně rád, že v tomto klíčovém postoji nechybuje. Demonstranti z Václaváku mě za to klidně mohou nenávidět. Je to jejich právo. Mně bude úplně stačit, že podle jejich pravidel nemusíme žít.
