Článek
Tak nám zaplnili Václavák, paní Müllerová.
Ale nepovídejte! A kolik jich bylo?
To máte těžký, jedni říkají deset tisíc, jiní sto a jeden Divočák dokonce napočítal sedm milionů! To víte, každý má svoje metody.
Odhady podle pořízených reportáží a videí, rozparcelované fotky s blíže neurčenou metodou měření hustoty davu i dopis budoucímu řediteli České televize. To všechno se do nejslavnější matematické úlohy posledního týdne vešlo. Pokud teď čekáš, že přihodím další polínko do číselného krbu, zklamu tě. Rébusy sice řeším rád, ale na tenhle už bylo vynaloženo neúměrné množství energie. Tu svou bych raději věnoval jiné úloze, kterou se zabýváme o poznání míň. Možná proto, že je mnohem zapeklitější.
Dojímat se nad tím, že Jindřich Rajchl už dostane do ulic o několik desítek tisíc lidí míň, než se mu poštěstilo v minulosti a než sám horečně tvrdí, je sice opojné, ale trošku nám uniká meritum věci. Zadání úlohy nezní ani tak: Kolik demonstrantů tam v reálu bylo?, jako spíš: Proč mu tam ty lidi ještě vůbec chodí?
Jasně, když pořádal svůj první pouliční bál, tehdy ještě s kamarádem na smrt Ladislavem Vrábelem, daly se vysoké počty demonstrantů snadněji pochopit. Inflační a energetická krize vyvolaná válkou na Ukrajině spoustu lidí citelně zasáhla, a tak mnozí z nich udělali to, co se v takové situaci běžně dělává - šli demonstrovat proti vládě. Premiér Fiala, vzděláním politolog, se tenkrát nechal unést a střihl si zkratku, kterou bych od politologa nečekal. Identifikoval demonstranty s organizátory demonstrace a označil účastníky protivládního protestu za lidi, kteří podléhají ruské propagandě a dezinformační kampani.
Právě toho času si získal svůj věhlas dnes už notoricky známý pojem - dezolát. Naprosto souhlasím s Janem Stránským, když říká, že tato nálepka nikomu nepomáhá, uráží lidi a její užívání špiní její uživatele. Samotné postřehy, že mezi demonstranty proti vládě bují konspirace a ruská propaganda, pak nabízejí pouze iluzorní odpověď.
I kdyby Rajchlovi po ročním seznamování a finančních machinacích zbyli jen podporovatelé, kteří dopřávají sluchu konspirační scéně, nikam se nedostáváme. Nabízená odpověď, že lidi za Rajchlem chodí, protože si ulétli na konspiracích a dezinfu, patří totiž do kategorie plytké alibi. Otázku neřeší, jen ji posouvá dál - do polohy: Proč tolik lidí dnes dopřává konspirační scéně sluchu? Konspirace jsou všudypřítomné a někteří lidé hloupí, zoufalí nebo hloupě zoufalí? S takovou odpovědí bychom se vrátili do dezolátního kruhu. Pojďme se na to zkusit podívat odjinud.
„Vidíš tamtoho týpka jak stojí na pódiu/ Jak opakuje hesla/ Lidi za to tleskaj mu/ Souhlasně přikyvujou/ Jásaj a po zádech ho plácaj/ Říká že slušný člověk má už dneska na mále/ Věty začíná slovy nejsem rasista, ale/ A lidi nadšeně řvou maj radost že konečně něco znamenaj,“ zpívá Pokáč ve své písni příznačně nazvané Stereotypy. Dlouho jsem tuhle pasáž poslouchal s tím, jak to zase Pokáč trefil a vyhmátl, a přehlížel přitom perlu na dně. Ta se skrývá ve slovech konečně něco znamenaj.
Obávám se, že lidi, kteří chodí jásat pod Rajchla a podobné chábry, nespojuje ani tak odpor k současné vládě nebo podléhání konspiracím jako spíš potřeba nějakého základního uznání; nějaké základní společenské hodnoty. Potřeba, aby se o ně a jejich životy a strázně někdo zajímal a dopřál jim sluchu. Potřeba, kterou současná vláda pohříchu neplní. Naopak je po ruce otevřená a útěšná náruč konspirační scény. Konspirační scéna je totiž továrna na náruče útěchy.
Máme-li demonstranty z posledního Václaváku za dezoláty, potažmo lidi, kteří už se ocitli v konspirační náruči útěchy, za blbečky, dopouštíme se stejné stereotypizace, na které staví třeba v písni zmíněný rasismus. Nejsou blbí, připadají si opomenutí. Možná by stačilo se o jejich osudy zajímat, mluvit s nimi a hlavně si je aktivně vyslechnout. Možná by na začátek stačilo, kdybychom je nevnímali jako problém a nebezpečí, ale jako lidi v problémech a v ohrožení. Možná by na start stačilo, kdyby vláda investovala méně do rádoby líbivých hesel a více do pěstování komunikace se spoluobčany. Jak se asi cítí člověk, který dneska neví z které do které, nevidí světlo na konci tunelu a na profilu premiéra čte na každém kroku floskuli: Děláme, co je třeba?
Děláme nebo makáme?
Spoluobčany přitom nemám na mysli jenom lidi, kteří chodí pod Rajchla na Václavák. Za mě je komunikace vlády celkem tristní, a to říkám jako volič Pirátů a člověk, který jí doslova fandí, aby vládnutí zvládla. Vláda buď nedělá, co je třeba, nebo to nedokáže s lidmi komunikovat. Nevím, co je horší, a obojí jen lije další a další živou vodu do dvou opozičních nádob. O jejich vládní sloučeninu po dalších volbách opravdu nestojím.
Marek Benda, matador ODS i celé sněmovny, se tuhle nechal slyšet, že „jestli někdo očekával úplně zásadní reformy, tak asi nechápal, co se v té zemi děje. Úkol byl odstavit duo Miloš Zeman – Andrej Babiš.“ Když pominu ta kouzelná slůvka úplně zásadní, která nám to celé pěkně rozmazávají, tak asi nechápu, co se v té zemi děje. Ano, jistě, byl tu úkol odstavit duo Zeman-Babiš, ale pokud měl být úkolem jediným, bude současné vládní angažmá kontraproduktivní a jen připraví Babišův Návrat krále, při kterém bude silnější než kdy dřív.
Chápu, že zvládat inflační a energetickou krizi v době války není žádný med a rozhodně to vládním politikům nezávidím. Podobně bezprecedentní ovšem byl i covid, a když ho Babiš a spol. nezvládali, dostávali bídu ze všech stran. Pochopitelně, šlo o lidské životy. Ale o ty jde i teď, jen to nepůsobí tolik naléhavě, když nevyhasínají na nemocničních lůžkách. Tak jako vládní politici nešetřili kritikou, když Babiš nezvládal covid, neměli by šetřit pochopením a úsilím o hledání řešení, když jim teď kritici říkají, že nezvládají svou úlohu oni. Odmítat tuto výzvu je pokrytectví a alibismus.
Děláme, co je třeba, a všechno zvládáme nejlíp za poslední dobu. Kde já jsem to jenom už slyšel…
