Článek
Brzo tomu bude pět let, co jsem dostal jednu skvostnou knížku s věnováním od mé ženy, které mě dodnes dojímá. Knížka to není neznámá, naopak se velmi proslavila, i když dosud jen v určitých kruzích. To by se mohlo teď změnit, protože stejnojmenný film, který vznikl na její motivy, zabodoval na mezinárodním festivalu v Karlových Varech, odkud si odváží hlavní cenu.
Raději zešílet v divočině, tak zní výmluvný titul obou děl. Aleš Palán, autor knižní předlohy, o níž tu dnes bude řeč, obrážel před osmi lety šumavské samoty, aby dal dohromady unikátní sbírku osmi životních příběhů, které se odehrávají tam, kam světla pouličních lamp nedohlédnou.
Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.
Autor zvolil pro zachování maximální autenticity formát rozhovorů a trefil přímo na komoru. Říkám tomu interview doprovázení. Na stránkách knihy nejsme svědky ani netknutého monologu, ani vtíravých otázek s cílem vytěžit atraktivní odpovědi. Palán - tu s jemností motýlích křídel, tu s přesností chirurgova skalpelu - vstupuje do promluv samotářů a samotářek. Vstupuje jako viditelně zvaný host a posouvá vyslovené dál a hlouběji.
Tenhle autorův cit pro věc si dobře vybavuji i po letech, které už uběhly od chvíle, kdy jsem knihu během pár dní zhltl. Z ostatního zbývají spíš střepy. Jeden takový zvlášť velký a matně lesklý střep se jmenuje Tony.
Šumavští samotáři jsou hodně různorodí, jak mi potvrzuje autor v úvodu, který si po letech znovu čtu. Jedni zkoušejí zmoudřet stranou od lidí, druzí spíš hledají v tom našem pomačkaném a zběsile uhánějícím světě kousek místa pro sebe. Někteří hodně farmaří, jiní chodí někam na šichty, aby měli na základní živobytí. Každý z nich si kromě zaopatření nejnezbytnějšího dopřává i nějakou malou radost. Ten hraje na harmoniku, ta si zřídila své malé divoké wellness a Tony - ten je na písmenka.
Když už zavítá do města, míří zpravidla do knihovny nebo antikvariátu. Výsledkem je obrovský přehled, který byste do něj nejspíš neřekli potkat ho zahloubaného mezi regály. Ze své maringotky udělal lesní čítárnu. Jen nerozdává čtenářské průkazy.
Snad nikdy nezapomenu hlášku, jíž mě tenkrát naprosto odboural: Žádnej Wakan Tanka, žádnej Hospodin. Je jen lidská pýcha přiřazovat Bohu svoje záměry a jména. Jedna věta, ve které se skrývá celý svět jako perla na dně oceánu.
Tím rysem, společným pro všechny mé respondenty,… je důraz na duchovní rovinu jejich životů. Všichni bez výjimky jsou věřící. Nejčastěji v individuálním pojetí New Age, setkáme se i s katolíkem, „prokřesťanským pohanem“ či mužem, kterého fascinuje židovství. Že by osamění tyto struny v člověku probouzelo tak nějak automaticky? Že by k nám Bůh hovořil, a my ho v ulicích a před monitory jen neslyšíme?
V tom zbytku už docela plavu. Vybavují se mi rozporuplné pocity u bratří Klišíkových, u kterých jsem se místy smál a místy trápil. Na pozadí snahy vzpomenout si pořád cítím ten náboj, jenž z rozhovoru sršel díky jejich bratrskému špičkování i doplňování. Autor Klišíkovi zařadil jako unikátní případ, kdy samotáře neztělesňuje jeden člověk, ale jedna dvojčata. A unikátem, tím teda bratři rozhodně jsou - stejně jako ostatní samotáři a samotářky.
Rodový dvojtvar tu nepoužívám kvůli přehnané korektnosti. V knize najdeme taky dvě samotářky. Mám bezpečnou vzpomínku, že mě jedna z nich velmi zaujala a fascinovala, ale někdy se obsah bezpečných vzpomínek nebezpečně rychle vytrácí. Zůstala jen ta silná fascinace, kterou teď nedokážu přiřadit.
Nebylo by nic jednoduššího než zalistovat dál a podat paměti pomocnou ruku, ale tento text by tím už jen tratil. S každou další větou bych ohrožoval autenticitu a hloubku vlastního zážitku, který můžeš na stránkách plných příběhů udělat. Možná Tony nebude tvůj šálek kávy a vypiješ ten svůj s jiným nebo jinou ze šumavských samotářů. I v tom je kouzlo knihy. Sežeň si ji, najdi šikovný off-line koutek a vydej se na samoty, které léčí.
