Článek
Ticho. Snad nikdy v historii lidstva neskýtalo tak neobyčejný a dechberoucí zážitek jako dnes. Když jsme přespávali v potemnělých jeskyních, patřilo ke každodennímu koloritu. Po probuzení, před spaním, na lovu, při vybírání vší, na každém kroku. Nenadálé zvuky pak vyvolávaly pozdvižení, mohly být předzvěstí něčeho nebezpečného nebo přinášely jen nepříjemné neznámo. Dnes jsme prakticky v opačné situaci. V multimediální jeskyni technologického věku panuje téměř všudypřítomný hluk a vytržením z každodenní rutiny bývá právě nenadálá chvíle ticha. Zvuk a hluk už nepřekvapí, tím nepříjemně neznámým a nebezpečím zavánějícím se stalo pro (post)moderního člověka ztišení.
Auta, tramvaje, letadla, sekačky, motorovky všeho druhu, hlučné stroje na sto způsobů. Taky klimatizace a větráky počítačů, k tomu reklamní sdělení v obchodních centrech i veřejné dopravě, hrající obrazovky v různých podnicích, autorádia i jinde rádia. To se přitom bavíme o nás, kteří máme tolik štěstí, že se můžeme relativně svobodně a bezpečně ohlušovat. Když vyhlédneme ze své oázy klidu a pohody, na kterou tak rádi a často nevděčně nadáváme, přidají se výstřely, výbuchy, zvuky náletu, sirény protivzdušné obrany, pláč zoufalých, křik umírajících, ale také kručení břicha, údery hlavou o mříže, poslední výdechy mučených a neslyšně tiché výkřiky ze všech těch koutů světa, kde jde o život a ne o špatně vyřízenou rezervaci v Chorvatsku nebo na Mácháči.
Nový věk navíc přinesl taky novou verzi hluku - vizuální randál. Obrazovky, monitory a displeje přišly s lákavou nabídkou, že by při všem tom ohlušování neměly zůstat oči pozadu; s nabídkou, která se nedala odmítnout. A tak se k velké časti audiálního rámusu přidala i vizuální složka, abychom při ohlušování nekoukali někde po vejrách a dali si pořádnou dvojitou sadu tichoprázdna. Tu vůbec nejkouzelnější, příhodně velkou a do ruky akorát pasující uřvanou krabičku jsme se už dávno naučili nosit v kapse, kabelce, kufříku, batůžku - kdekoliv, hlavně pořád při sobě.
Když si v minulém století jeden dadaista posteskl nad opuštěností ticha, nejspíš netušil, jak houževnatě před ním budeme utíkat na prahu nového tisíciletí.
Známé rčení říká, že ticho léčí. Pojďme nasadit malou léčebnou kůru pro oba naše hlavní, toliko napínané a namáhané smysly. Audiovizuální ticho působí blahodárně nejen absencí decibelů a blikajících obrázků, pauza v přísunu tekutých informací je taky k nezaplacení. Prázdniny jsou pro to jako stvořené, vyrazme na výlet do hlukoprázdna. Dopřejme našim smyslům dovolenou někde hodně daleko od všeho toho audiovizuálního randálu. Dopřejme odpočinek sluchu i zraku, abychom načerpali síly na budoucí nálož kraválu. Výhodou budiž, že na takovou dovolenou není potřeba ujíždět stovky kilometrů nebo létat na druhý konec světa. Postačí na chvíli zahodit mobil a zalézt si někam stranou.
Do lesů, do skal, na širou vodu, na kopec, do polí - teda až po žních - ale i do sklepení. Na oblíbené odlehlé místo, kde mají naše uši leháro; kde můžeme jen tak spočinout a zavřít oči. Nebo poslouchat a pozorovat tu tichou píseň přírody, tu léčivou pastvu a její libě nevtíravé tóny. Původní dvojsmyslně tiché jeskyně ještě existují, stačí si jen vybrat a vyrazit.
