Dánsko: Příběhy ze země, kde dělají z odpadu trolly a z cizinců vítané hosty

Krásy Dánska jsme začali objevovat loni na tamním Slunečním ostrově. Letos jsme vyrazili do srdce Jutska a znovu zavládlo v naší rodině nadšení. Start byl pravda trochu ospalý, protože jsme jeli přes noc, takže naším prvním zážitkem byla aklimatizace na tamních gaučích a postelích. Trošku rarita, protože loni jsme za 11 dní v Dánsku o podobné vymoženosti ani nezavadili.

Dánsko je prošpikované různými dřevěnými přístřešky, ve kterých můžete strávit jednu noc a pokračovat vesele dál. Přístřešky jsou gratis, nebo za pár peněz i pro našince - mluvím tu o vyšších desítkách nebo dvou třech stovkách českých korun za celou rodinu na noc. Bývají u nich zpravidla záchody a základní zázemí jako posezení a ohniště. To se bavíme o těch zdarma, když si oněch pár šušňů připlatíte, tak dojde pravděpodobně i na sprchu a třeba zastřešenou jídelnu s elektrikou nebo outdoorové hry.

Na přístřešky jsme spoléhali loni. Letos jsme si je dali jen třikrát a pro zbytek dovolené jsme využili služby Home Exchange. Vřele doporučuju všem sdílným objevitelům. Nabídnete svůj barák, aby si tam někdo vyrazil na dovču, a vy zase vyjedete dovolenkovat do světa k někomu jinému. Náš letošní domeček byl epesní, ale detaily tu nechci zdržovat. Celé to sem píšu proto, abych vytroubil, že tohle je fakt low cost dovolená - ať už v syrové dřevěné variantě nebo právě díky možnosti výměny domů.

Hned, co jsme se kapku prospali, vyrazili jsme do sousední vesničky Alken do malého obchůdku na čerstvé housky. Byl to delikátní, nejen gurmánský zážitek. Za dveřmi retro domečku, nad kterým visela cedule s nápisem ABEN (Otevřeno), nás přivítal usměvavý postarší pár. Když zjistili, že jsme z Česka, rozzářili se ještě víc. Dozvěděli jsme se, že pár v 90. letech často navštěvoval naši kotlinu a pán dokonce hrál s nějakým jejich souborem v Huse na provázku. Nakonec přidali k lepšímu, že mají kamarádku z Osla, nějakou Evu, která je taky herečka. „Stejná jako vy. Taky má černé vlasy a hnědé oči,“ baví mě nakonec hostitel poznámkou, která nám připomíná, jak ve zdejších krajích působí naše rysy a tmavá kůže exoticky.

Než se odlepíme od pultu a vyrazíme dál, stihnou nás postarší manželé pozvat na nějakou slavnost s hudbou a atrakcemi pro děti, která se v příštím týdnu koná ve Svejstrupu - to je tam, co bydlíme. Veškerá tahle srdečnost přitom nesouvisí ani tak s tím, jak jsme se protnuli v Huse na provázku, jako s spíš s tím, že Dánové si vysloveně užívají komunitní akce a mají radost, že se mohou potkávat s dalšími lidmi.

Tak jako jsou všude přístřešky, tak jsou všude grily. Masívní polohovatelné, tradiční zahradní, punkové, velké, malé, jakékoliv. Najdeme je nejen u všech těch přístřešků, ale někdy třeba i jen tak u dětského hřiště. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to hlavně kvůli turistům, ale z téhle hříšné myšlenky nás Dánové rychle vyléčí.

Když jsme loni brázdili Bornholm (Sluneční ostrov), tak jsme u třech lesních přístřešků kousek od vesnice Pedersker našli početnou skupinu lidí, která byla uprostřed her a družné zábavy. Nějak nám neštymovalo, že by se do přístřešků všichni vešli, tak jsme se šli optat. Dozvěděli jsme se, že za chvíli odjíždějí, že to nejsou turisti, ale místní, kteří si sem jen vyrazili na malou rodinnou oslavu. Ne někde doma na zahradě za vysokým plotem, ani do nějakého soukromého areálu, ale na veřejné, všem přístupné prostranství.

Jindy jsme zase grilovali a najednou přijely autem dvě tři starší dámy. Usmály se na pozdrav, prý ať se nenecháme rušit a začaly vytahovat uprostřed lesního posezení prostírání. Vyrazily si jenom tak ven vypít čaj nebo kávu, trochu u toho poplkaly a zase jely. Konečně letos jsme měli ve Svejstrupu za domem dětské hřiště, vedle něj přístřešek, ale tentokrát ne ubytovací. Byly v něm uložené stany a pivní sety. Volně přístupné, prostě kdyby si chtěl někdo udělat na vedlejším plácku nějakou akcičku, tak ať má všechno po ruce.

Že mají Dánové hodně ABEN, poznáte taky z letmých setkání na ulicích. Málokdo se neusměje, málokdo nepozdraví, i když vás v životě neviděl. U nás jsem za exota, že zdravím i úplně cizí lidi, tady bych byl spíš za exota, kdybych to nedělal. Jasně, nemalujme si to na růžovo. Když vyjedete do většího města, taky to poleví. Navíc mladá rodina s malými dětmi bývá obecně častěji terčem úsměvů, ale zatímco u nás s tmavnoucí barvou pleti tyto úsměvy značně pohasínají, Dány nechal náš exotický look celkem v klidu.

Když tohle všechno hodím na hromadu, tak se mi ta otázka prostě vnucuje: Proč u nás nemíváme k druhým tolik Otevřeno? Myslím, že velký kus odpovědi se skrývá na jednom zdejším malebném kopci Himmelbjerget. Najdeme tam cihlový památník s poděkováním Frederiku VII. za to, že dal v roce 1849 Dánům volební právo a první ústavu. Najdeme tam také připomínku toho, že od roku 1915 se mohly k Dánům u voleb přidat i Dánky - mezi prvními na světě. Srdéčko našince může zaplesat, tady jsme pozadu příliš nezůstali. Především díky jednomu chlapci z Hodonínska, který kulatými brýlemi často nahlížel na dno knížek a v pokročilém věku rád jezdil na koni.

V místech, kde dnes proudí turisti, se konala v letech 1839-1844 četná shromáždění, na kterých promlouval soudobý spisovatel a kritik tehdejších společenských poměrů St. St. Blicher. Shromáždění podle naučných cedulí u památníku navštěvovalo až 7000 lidí a měla velký podíl na formování tamního demokratizačního hnutí.

S výjimkou druhé světové války, kdy byla celá Evropa mimo sebe a vzhůru nohama, tu máme 170 let prakticky nepřetržitého pěstování demokratické kultury. Srovnejme to s naší pohnutou historií. Do první světové války neúspěšné pokusy vydobýt si místo na slunci v rámci Rakouska-Uherska. Pak dvacetiletka demokracie ukončená druhou světovou válkou. Následně tři roky bolesti a křečí, ze kterých vzešlo plných 41 let komunistického marasmu. Konečně posledních 36 let, kdy se snažíme udržet při životě naši mladou a démony z minulosti zasaženou demokracii.

Z těchhle střepů historie se skládá výsledný obraz Čechů, kteří jsou mnohem nedůvěřivější k cizímu a celkově vlažnější ke svému okolí. Lidi, kteří byli zvyklí žít v ostražitosti, jestli je soused neudá Gestapu a později StB, těžko hledají chuť a odvahu jít do společných aktivit a prohlubovat soužití. Naopak máme tendenci bít na poplach, když se vedle nás objeví někdo jiný a odlišný.

Zatímco my hledáme důvěru v sebe i ostatní, na Jutském poloostrově je dlouholetý duch demokracie cítit i ve větru. Plápolající vlajky a prapory vytvářejí v Dánsku prakticky trvalou kulisu. Každý třetí čtvrtý dům má na zahradě stožár, který buď trvale zdobí národní symboly, nebo je viditelně připravený vytáhnout je při první příležitosti.

Zdejší červenobílý klid doprovázený zvuky plápolání občas někdo naruší. Třeba tři tmavé a hnědooké děti, které běhají a výskají kolem. Do toho na sebe něco pořvávají tou milou složitou řečí, která nejspíš potomkům Vikingů zní jako slovanská hatmatilka. A přihlížející domácí? Zase úsměvy.

Tak tohle Masaryk myslel, když říkal, že nacionalismus má být láska ke svému národu a ne nenávist k ostatním. Dánské vlajky jsou tolik jiné než ty dnešní české. Nevolají Dánsko Dánům, ale nesou zvěst, že se místním podařilo vybudovat otevřenou společnost, na kterou jsou po právu hrdí.

Internetových trollů je plný svět, ale Dánsko přichází v oblasti trollení se speciální nabídkou. Místo jedniček a nul dřevo a další matroš. Místo pokoutného působení majestátní okázalost, která neškodí. Naopak pomáhá chránit životní prostředí. Trolly totiž vyrobil domácí umělec Thomas Dambo kompletně z recyklovaného materiálu. Místo odpadků zatoulaná díla, která dělají radost poutníkům procházejícím zdejší krajinou, jež je mnohdy k nerozeznání od té naší.

Asi nikoho nepřekvapí, že recyklovanými trolly ekologický rozměr této skandinávské země nekončí. V šikovně rozčleněných popelnicích místní třídí přímo doma nejen plasty, papír a sklo, ale taky textil, kov a BIO - tedy ti, kteří nemají přímo kompost. Zelené střechy, ostrůvky i retardéry - kde to jenom trochu jde, tak se to zelená. K tomu máte občas pocit, že jste se ocitli ve velkém kočičím útulku, protože elektromotory předou snad za každým rohem. A pak tu máme kola.

Cyklostezka není pro potomky vikingů téma do diskuse, ale naprostá samozřejmost každodenního života. Tuhle jsme projížděli Aarhusem, takové severské Brno s přístavem, a najednou jsem se lekl, že vjíždím na hlavním tahu do zákazu. Záhy se ukázalo, že dobře známý červený kruh s bílým středem tu jen neznalým hlásí, že třetí pruh vpravo není pro motoristy, ale pro cyklisty. Značka byla na místě, protože auto by po něm pohodlně projelo.

Samozřejmě ani na Jutském poloostrově nemají tolik místa, aby tahle luxusní - spíš bych řekl cyklocesta - byla vyloženě standardem. Častěji vidíme skromnější varianty a někde se ani klasická cyklostezka nevešla, ovšem i tam se s cyklisty viditelně počítá. Na každé straně metr od krajnice tlustá přerušovaná čára, která hlásí: Sem najet můžeš, ale jezdí tady kola.

Že jsou kola součástí veřejného prostoru vidíme na každém kroku. V Aarhusu na autobusovém nádraží jich bývá na krajním nástupišti tolik, že tam museli zřídit speciální značení, kam už zaparkované kolo nepatří, aby cestující mohli v klidu nastoupit do busu. Ve Skagenu, na nejsevernějším cípu, zase narazíme na koncert v letní restauraci, na který se návštěvníkům zjevně nechtělo pěšky, ale ani autem, jak je patrné z přiložené fotky.

Naše vyprávění o skandinávském klenotu pomalu končí. Spoustu jsem toho sice vynechal, včetně osvěžujícího mírně rozbouřeného moře s krásnými písečnými plážemi, na kterých bývá asi tak narváno jako v severočeských kostelech, ale vyprávění moc zážitků nepřinese. Zbytek už si jeďte prožít sami. Přes Home Exchange nebo po přístřešcích je to vysloveně nízkonákladovka a myslím, že málokterá země může být naší podruhé mladé demokracii takovou inspirací a školou jako tento pohádkový kraj od Baltu.