Článek
Tento příběh začíná v dávných dobách, kdy nám vládli ještě jiní hradní páni. Tuze rádi se poslouchali a ze všech dělali blbce. Sic je měli mnozí za nepřátele, ti dva nakonec snadno našli společnou řeč. První z nich byl formát princ Krasoň a byl posledním, kterého do úřadu zvolili poslanci a senátoři. Druhý, spíš princ Drsoň, v parlamentní volbě neuspěl, a tak odešel objímat stromy na Vysočinu. Prozatím.
Právě tahle neúspěšná volba hraje v našem příběhu důležitou roli. Drsoň tenkrát neměl vůbec špatné vyhlídky, ale mezi poslanci a senátory se našlo 27 zrádců. Víc než tři století po Bílé hoře už je nešlo jen tak lapit a popravit na Staromáku, a tak Drsoň zhrzeně odkráčel ze scény zadním východem a chvíli se zdálo, že už o něm mnoho neuslyšíme.
Za deset let panování Krasoně ovšem nabral na čerstvém horském vzduchu druhý dech a vůle lidu ho vynesla na vytoužené hradní panství. Následně Drsoň jmenoval jednoho ze zrádců šéfem vládního sboru - tenkrát i dnes mu říkáme premiér. S odstupem času těžko říct, jestli kvůli dodržení zvyklostí, nebo spíš proto, aby všem ukázal, že jezevec nezapomíná.
Nenechal na něm totiž nit suchou, svým břitkým slovem ho ostřeloval ze všech pozic a spřádal plány s jeho (ne)přítelem ve zbrani - tenkrát i dnes mu říkáme koaliční partner. Vyčíhl si ten správný okamžik, kdy byl zrádce na pokraji sil a neúnosně zatížen vztahy s koaličním partnerem, vytáhl svou mocnou hůlku a odkázal nezdárného pohrobka do patřičných mezí. A na smetiště politických dějin, jak se později ukázalo.
Když lid znovu promluvil a zrádcova družina fatálně pohořela, konečně mohl jezevec klidně spát. Pomsta byla dokonána. Co na tom, že potopil družinu, kterou sám kdysi neohroženě vedl do politického boje s pokřikem: Budeme vázat stranické knížky do kůží Krasoňových pěšáků. Když se objeví na scéně osobní msta, musí jít každý obecný zájem stranou.
Toliko dávný příběh, ze kterého si můžeme dodnes brát ponaučení, ale po hříchu se zdá, že si jej mnozí berou spíš za příklad.
Pytle s pokladem a drsné vyjednávání
Dnešní premiér, ANO shodou okolností ten, který pomohl Drsoňovi sestřelit zrádce, je víc než poučeným žákem svého drsného mentora. Když mu Piráti přehazovali pod nosem pytle s uloupeným pokladem a do nekonečna opakovali, že bude muset svůj lup do státní kasy vrátit, rychle upadli v nemilost Pána ze Strakovky.
Dosavadní zvyklosti o poměrném zastoupení v čele sněmovny a ve vedení jejích výborů, tak musely jít stranou. Obecný zájem zase jednou ustoupil potřebě osobní msty. Heslo Nikam ani Piráta, a už vůbec ne Pirátku se dodnes line chodbami Thunovského paláce.
Vidina sladké pomsty se zalíbila i mnohým jiným dnešním mocipánům. Ministr zahraničí se cítil být tak pevně v sedle, že začal vyhrožovat přímo současnému prvnímu muži Hradu. Zaznamenané spory, jestli to byly výhružky, nebo jen běžné vyjednávání, nejsou pro náš příběh příliš důležité. Prostě oklikou prezidentovi napsal, že pokud nejmenuje jeho milovanou hranatou legendu, tak mezi nimi spálí mosty a nastaví extrémní formu soužití - tady použil slova kohabitace, asi aby působil vznešeněji.
Nebylo mu to nic platné, protože současný první muž Hradu, není až tak dnešní. Navíc je docela ošlehaný různými bitvami, takže se nezalekl a celý výlev zveřejnil. Pomsta na sebe nenechala dlouho čekat a byla asi tak velká, jak je velký její vykonavatel.
Když prezident promlouval do duše poslancům ministr zahraničí statečně vytáhl zažloutlé noviny potřísněné krví a začal se jimi pročítat. Chtěl tím poukázat na prezidentovy hříchy z dob dávnějších než dávných, kdy hradní páni nosili rudé čapky. Prostě taková malá pomstička od jednoho malého panáčka, který se v úřadu začal vytahovat.
Krásný král za velkou louží
Ale abychom zase jednou nepropadali bludu o vlastní výjimečnosti, pojďme se podívat i do světa. Za velkou louží se napodruhé pevně chopil vlády král Donald. O co větší a mocnější je jeho království, o to větší důraz klade na pořádnou osobní mstu, když mu někdo nejde na ruku se všemi těmi velkými krásnými nápady, kterých má plnou hlavu.
Tu pohrozí malému království prakticky čímkoliv, co ho zrovna napadne, aby získal Zelenou zemi, kterou prostě nutně potřebuje. Támhle zahájí obchodní válku, když se severní soused odmítá k jeho království připojit. Nejnověji, i když to už v době čtení tohohle textu dost možná neplatí, blouzní přímo o ukončení obchodu s jedním zaoceánským královstvím, protože odmítlo podpořit jeho tažení na Blízkém východě.
A že takové opatření není prakticky proveditelné? Tím se král Donald nikdy dvakrát netrápil. Možné, nemožné; vhodné, nevhodné; zákonné, nezákonné. Na tom nesejde. Prostě Donald First. Někteří tomu eufemisticky říkají transakční jednání, ale na Donaldovo počínání sedí spíš vzorec: Já chci tohle, a pokud mi to nedáte, budete žrát hlínu.
Takhle bychom mohli cestovat po světě a pokračovat v pohádkách Tisíce a jedné pomsty, ale co si budeme vykládat, takový opus by nikdo nečetl. A mě by ho asi ani nebavilo psát. Pojďme tedy už rovnou k vyvrcholení a zvratu našeho příběhu plného příběhů.
Dvojí vláda trucovitých chlapců
Proč vám to tady vlastně celé vykládám? Protože ve všech uvedených příbězích cítím silný a tichý průnik. Všechny příběhy mají společného jistého chlapce.
Chlapce, který trucuje pokaždé, když nedostává, co chce; pakliže tedy nemá moc místo trucování přímo ztrestat ty, kteří mu zkřížili plány. Chlapce, který ve chvíli, kdy nejsou plněna jeho přání a potřeby, kope kolem sebe a výše škod na lidských životech je pak jen otázkou míry okování špiček jeho bot.
Chlapce, který v okolním světě hledá jen vlastní odrazy v zrcadle - ať už proto, že se považuje za nejlepšího, nebo proto, že hledá aspoň kousek uznání. Chlapce, který možná ani nechce ubližovat, jen odmítá řešit své komplexy a traumata a přenáší vlastní trápení na ostatní - snad aby jeho samotného tolik nebolelo. Chlapce, který nemá problém, a tak máme problém my všichni.
Takoví chlapci nám dnes vládnou. Neusedli však na trůny z vůle Boží nebo dědičným právem. Na ty trůny jsme je posadili my sami. Dost možná proto, že mnozí z nás jsou taky takoví ublížení trucovití chlapci, kteří dají kdekomu na první dobrou všechno sežrat, ale určitě nemají vůbec žádný problém. Pokud nechceme, aby nám takoví chlapci vládli, budeme muset začít s obrodou ve vlastním obýváku.
Možná si teď říkáš, že jsi nikoho z nich nevolil, takže se tě to netýká. Bylo by to krásně osvobozující, ostatně já taky nikoho z nich nevolil, ale za tímhle milým alibi slyším pořád jen: Já žádný problém nemám, to on/ona/oni. Tihle chlapci jsou všude kolem nás a v nás, a pokud s tím nezačneme něco dělat, jejich vláda neskončí - ta politická ani ta domácí.
Balanční doložka
Vnucuje se otázka: A co děvčata, ty jsou jako z obliga? Nejsou, ale jejich část příběhu ponechám zasvěcenějším vypravěčkám; nota bene když budeme mít my chlapci plné ruce práce s tím naším. Malou poznámku si ovšem neodpustím.
I kdyby nic jiného, tak děvčata své komplexy a traumata v mnohem větší míře řeší. Nebrání se vyhledat pomoc. Netrápí je představy, že by je podpora zvenčí měla jaksi psychicky vykastrovat. Už jenom tím mají obrovský náskok. Už jen tohle je o důvod víc, abychom je neposílali kojit do kuchyně, ale dali jim prostor se častěji a udržitelně realizovat v politice. Odměnou nám budiž budoucnost, která nebude přesycená hranatým egem, ale naplněná péčí o sebe i o ostatní.
Ti, co své problémy řeší a nechají si pomoct, přinášejí solidaritu a řešení. Ti, co své problémy řešit odmítají, je jen šíří dál a pohlcují do nich ostatní.
