Článek
Slavíme. Sto sedm let. Takového požehnaného věku se dnes dožije jen hrstka lidí na planetě, ale mezi státy jsme pořád sotva v rané dospělosti. Máme za sebou bouřlivou pubertu, kdy jsme se nejprve dostali do područí fašismu, abychom si pak sami zvolili macešskou náruč komunismu. Teď se tak nějak protloukáme světem a vzpomínáme na sladké dětství za první republiky. Jak už to u takových vzpomínek bývá, rádi povídáme o tom pěkném a to bolestivé z paměti spíš vytěsňujeme.
Snad s největší oblibou vzpomínáme na nadčasové myšlenky Prezidenta Osvoboditele. Jedna z nejcitovanějších zazněla v jeho abdikačním projevu a hlásá, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ Náš společný československý stát, ke kterému Masaryk toho času mluvil, už sice neexistuje, ale pořád má dva samostatné následníky.
Premiér východního následníka chodí leštit kliky válečnému zločinci a dalším diktátorům a praktikuje přesně ten typ xenofobního nacionalismu, před kterým Masaryk opakovaně varoval. Západní následník, který není až tak západní, jak by sám chtěl, je zase plný řečí o diktátu Bruselu a přednosti ekonomického pragmatismu před nějakými ideály. U obou bují dezinformace, nenávistné projevy na sítích a prohlubují se příkopy mezi lidmi. Nejvyšší čas se porozhlédnout, o jakých že ideálech byla tenkrát řeč, a obnovit alespoň základní imunitu proti patologiím, které naše státy sužují.
Láska, humanita musí být pozitivní. Často nenávist, například k národu druhému, pokládá se již za lásku k národu svému. Vyšší je nemít té nenávisti, ale pozitivně milovat.
Masaryk sám v citovaném projevu ideály nekonkretizuje, ale z jeho děl, statí a proslovů se můžeme jednoduše dovtípit, že v jádru ideálů, o kterých je tu řeč, stojí jakási souhrnná představa humanity a přesvědčení, že demokracie má největší šance zplodit otevřenou společnost. Společnost, ve které si sami volíme svou cestu a která není lhostejná k našim tužbám dosáhnout naplněného života už na tomto světě.
Masarykovo chápání humanity vychází ze vztahu mezi člověkem a Bohem, od kterého odvozuje vztahy mezi lidmi. Miluj bližního svého jako sám sebe je pro Masaryka východiskem a nejvyšším cílem současně. Tady je přiznaný kořen veškeré Masarykovy solidarity, hledané spravedlnosti, požadovaného práva na sebeurčení a vyznávané rovnosti mezi lidmi i národy.
Masarykovi je vlastní vertikální uvažování, takže když mluví o právu na sebeurčení, které tolik rezonovalo světem v době vzniku našeho samostatného státu, nemá na mysli jen emancipaci Čechů a Slováků. Vztahuje ho taky k roli občana ve společnosti, rovnému postavení žen a v neposlední řadě k našemu niternému životu, ve kterém můžeme být sami sebou před Bohem.
Masaryk má však daleko do trpícího věřícího, který hledá útěchu u Boha a upíná své naděje až k životu na věčnosti. Spíš volí cestu zavádění křesťanské morálky do praxe a naplňování lidských nadějí už tady na zemi. I proto se tolik zabývá Otázkou sociální, kterou vnímá právě optikou Kristova hlavního přikázání. Miluj bližního svého jako sám sebe, toť jádro morálky, kterou Masaryk razí a kterou chápe jako všem otevřenou a nezávislou na církevních institucích.
Současně nenechává křesťanskou morálku pajdat na jednu nohu: „uvědomělá láska musí povědět něco, co na prvé poslechnutí snad zarazí: Miluj sebe! … Než lidé nedovedou milovat sebe. Chytráctví a vypočítavost není ještě sebeláskou. Miluj sebe a starej se o sebe. Nechtěj stále oblažovat, jen dělej svou povinnost. “ Tak shrnuje v Ideálech humanitních Masaryk klíčový, dodnes často opomíjený poznatek. Ten úplně první bližní, kterého potřebujeme milovat, sedí vždy na našem místě. Bez toho nemáme co do činění s udržitelnou představou humanity a solidarity, ale s mučednictvím do roztrhání těla.
Pokud chceme po více než století vzpomenout na ideály, o kterých Masaryk mluvil, musíme začít u toho dnes tolik oškliveného křesťanství. Nikoliv u církví a jejich nešvarů, ale u ideového křesťanství, které si nosíme v sobě bez ohledu na křest a jiné papírování. Bůh není úředník, Bůh je láska.
Snahy volat po Masarykových ideálech a vyhnout se křesťanství jsou v lepším případě projevem děravé národní paměti, v tom horším aktem kolektivního pokrytectví. Konečně pokud má Masaryk pravdu, že se ideály, jež nás zplodily, udržujeme při životě, je nejvyšší čas vrátit do hry milování bližních, které se neomezuje jen na naše rodiny.
Nemluvím tu o naivní představě, že zahoříme láskou ke všem lidem, včetně těch, kteří nás hejtují na sítích, přejí nám z různých důvodů to nejhorší nebo volí politiky, které sami považujeme za největší hrozbu pro naši demokratickou společnost. Mluvím tu o skutečnosti, že chvíle, kdy k nim přestáváme přistupovat jako k lidem, je chvílí, kdy se naše demokracie začíná rozpadat.
Rozpolcená společnost, kde se ozývá permanentní křik z jedné strany na druhou; kde každý vidí jen sebe a nedokáže si představit, že by se ocitl v kůži toho druhého. Společnost rozdělená na přátele a nepřátele, na prozřelé a pomatené, na milované a nenáviděné. Taková společnost je darem pro všechny nastupující autoritáře a diktátory; pro všechny hrobaře demokracie. Nejlepším akcelerátorem úpadku do nedemokratického režimu je společnost rozetnutá vedví. Společnost, ve které tiše dozrává znovunabyté přesvědčení, že musíme ty druhé umlčet, abychom si uchránili vlastní karikaturu svobody.
Kdybychom nepřišli se všemi těmi Dezoláty, Chcimíry, Libtardy a Dobrosery sami, museli by si je hrobaři demokracie vymyslet. Není třeba, dostávají je na podnose v dárkovém balení.
Pojďme jim to tolik neusnadňovat, pojďme kolem sebe vidět lidi a ne strašidla. Zkusme se občas vcítit i do těch, kteří to mají jinak - především do těch, kteří to mají hodně jinak. Nevěřím, že zlá vůle a lidská hloupost panují světu. Věřím, že žezlo drží všem lidem společný rozum, který někdy umějí zakalit různé bolesti a strasti, četné útrapy a zklamání. Slyšme je i u těch druhých, protože politici s autoritářskými sklony nespí a rádi dopřávají sluchu lidskému utrpení. Nejdřív tomu, které slibují léčit. Později tomu, které začnou sami působit.
