Článek
Jste báječní, jste skvělí, jste bezva. Mám vás rád. Asi tak bychom mohli s pomocí blonďatého hitmakera z jednoho nezapomenutelného československého filmu vyjádřit hlavní sdělení jednoho zapomenutelného československého dne. Nový první muž našeho zákonodárného sboru Tomio Okamura vyrazil na první zahraniční návštěvu a od začátku nenechává nikoho na pochybách, jaké pořádky s ním do nejvyšších pater české politiky přicházejí.
Nevzal s sebou ani jednoho českého opozičního politika a nechystá se potkat s jakýmkoliv slovenským opozičním politikem. Je hezké vidět, jak člověk, který ještě včera dlouhé hodiny žvanil ve sněmovně pod heslem, že i opozice má mít svůj hlas, využil první příležitosti, aby ukázal, že mu nešlo o prostor pro opoziční hlas, ale o vlastní žvanění.
Když se ho na nepřipuštění opozice novináři v Bratislavě zeptali, odpověděl: „Chci budovat co nejlepší pozitivní přátelské vztahy se Slovenskem. Máme vás rádi a neumím si představit, že by součástí mojí delegace byl někdo, kdo rozboural vztahy se Slovenskem; aby tady byli lidi, kteří by říkali v uvozovkách, že nemají Slovensko rádi a nebo vám něco vytýkali, vám, svobodným Slovákům.“
Asi mu nikdo neřekl, že Slovensko není zosobněno garniturou Fico a spol. a že averze k této garnituře není averzí ke Slovákům. Stejně jako náklonnost k nim nelze jednoduše nafouknout do lásky ke Slovákům, když máte averzi k jejich opozici. Oni ti opoziční politici a jejich voliči jsou totiž taky ti svobodní Slováci.
Kromě uměle vytvářené a přemrštěné identifikace lidí s vládnoucími politiky, která je oblíbeným sportem všech našich zástupců usilujících o to, aby za ně nasazovali krk jiní, tu máme další tradiční nešvar. Snahu vyvolat dojem, že my jsme ti pozitivní a přátelští a oni ti negativní a nepřátelští. Ostatně v duchu této snahy se nesou i hlavní Okamurovy plány, se kterými na Slovensko přijel. Jen v jejich případě nejsou nepřítelem domácí opozice, ale tradiční otloukánek středoevropských nahnědlých politiků - Evropská unie.
Okamura by s Ficem a spol. rád domluvil společný postup v Evropě a podle prvních bratislavských ohlasů z jednání nacházejí celkem nepřekvapivě společnou řeč. Zarazit emisní povolenky ETS2 i konec prodeje nových spalovacích motorů v roce 2035 a samozřejmě odmítnout jakékoliv budoucí přerozdělování migrantů z Afriky a muslimských zemí. Dvě věci musíme Okamurovi nechat - v těchto otázkách je názorově velmi konzistentní a uvedená opatření spolu úzce souvisejí a můžou mít značný dopad na naše živobytí a bezpečí.
Jen ten dopad lze vnímat krátkodobou nebo dlouhodobou optikou. V krátkodobém pohledu působí nejen Okamurova pozice celkem racionálně. Všechny ty povolenky a přechod na elektromobilitu zatíží naše peněženky a přijímání migrantů ze zemí z jiného kulturního okruhu nese jistá nebezpečí. Postačí ale přidat právě pohled dlouhodobý, aby se tahle pozice sesypala jako domeček z karet.
Teherán, Kábul i turecká Bursa čelí bezprecedentnímu úbytku vody. Ekologická katastrofa, na jejímž prahu jsme se ocitli, už nejspíš nepůjde plně odvrátit, protože jsme příliš dlouho setrvávali v zajetí krátkodobé optiky s cílem udržet si dočasnou a lokální spokojenost. Když pod tíhou dlouhodobé optiky začíná Evropa konečně jednat, nastupují nám tu různí rádoby lidumilové a ochránci peněženek odhodlaní zelenou politiku potřít za každou cenu. Včetně ceny nejvyšší.
Ten situačně výnosný slepenec odmítání zelené politiky a migrantů nese jeden velký paradox. Čím více budeme Green Deal a na něj navazující opatření torpédovat, tím rychleji budou právě ve zmíněné Africe a na Blízkém východě přibývat neobyvatelná města a oblasti. Města a oblasti, ze kterých začnou utíkat lidé bojující o vodu a holé přežití.
Lidé, kterým půjde o všechno ne proto, že to je dobré mediální heslo, ale proto, že jim půjde opravdu o všechno. Lidé, kteří budou zoufalí a v rámci možností a sil všehoschopní, protože budou bojovat o přežití. Až tihle lidé zaklepou na brány Evropy, budeme vzpomínat na rok 2015 jako na takovou malou rozcvičku.
To, co vypadá pro dnešek a nejbližší roky racionálně, je z pohledu pozdějších let a nejbližších desetiletí pomalou sebevraždou Starého kontinentu. Není moc lepších receptů jak akcelerovat nezvladatelnou migraci z Afriky a Blízkého východu než torpédovat současnou zelenou politiku Evropy.
