Článek
Měli jste někdy literární flirt? Já každou chvíli. To takhle normálně jdeš, třeba kolem knihovny, vitríny nebo jenom stolu a najednou na tebe začne vyzývavě mrkat. Když se pak neovládneš a otevřeš ji, snadno zjistíš, že ti nabídne přesně to povyražení, které zrovna potřebuješ. Tak jsme se poznali. Ležela u našich na stolku. Vlastně vůbec nevím, co tam dělala. Na první pohled je celkem komplikovaná a při těle, ale nesuďme knihu podle obalu. Nakonec se s ní krásně povídá a zpestří nejeden pozdně zimní večer.
Pravda, není to úplně prosluněné a usměvavé povyražení. Je docela utrápená a ty do toho snadno zapadneš s ní, ale historie nám ukazuje, že malé literární trápení v čase, kdy ještě všechna písmenka nevytlačily kulky, může zmírnit budoucí skutečné utrpení. Myslím, že přesně do této kategorie patří i tato černě oděná dáma v papírových šatech, která je stejně tak poučná jako poučená.
Ještě jsem s ní neskončil. Zrovna řešíme události z východního Polska a Pobaltí v polovině roku 1941. Hitler tehdy v rámci prvních týdnů operace Barbarossa bleskově zabral kus Evropy, který předtím na základě toho času tajné dohody dnes známé jako pakt Riebbentrop-Molotov přenechal Stalinovi. Bleskově zabral a bleskově tu chtěl rozjet pogromy. Aby nemusel plýtvat vlastními silami, snažil se k tomuto účelu maximálně využít místní potenciál.
V měsících předcházejících vpádu wermachtu Stalin nechal vypravit z Pobaltí a východního Polska bezpočet vlaků s jednosměrnou jízdenkou do gulagu. Spousta místních lidí v té době kolaborovala s NKVD, která měla deportace a jiné likvidační akce na starosti, a mnohým z nich teď přišla náramně vhod nabídka od Němců, aby to hodili na Židy a sami se tak vyvinili. Někdy situační a nevyřčená, někdy vyřčená a strašidelně syrová, vždy těžko odmítnutelná.
Komunisté Nežidé tak měli příležitost změnit tábor a zastřít svou kolaboraci se Sověty. Litevské komunistické mládeži, držené ve vězení, bylo sděleno, že cenou za svobodu je projev loajality k vlasti: musí zabít jednoho Žida.
Nabídku vyvinit se osobním zapojením do zabíjení Židů dostala nejen vězněná litevská komunistická mládež, hojně se šířila také mezi ukrajinskými nacionalisty z lvovského regionu, který před druhou světovou válkou byl oblastí jihovýchodního Polska. „Nacionalisté rozhlašovali, že pokud Ukrajinci chtějí smýt cejch kolaborace se Sověty, stačí zabít jediného Žida,“ cituje Timothy Snyder v Černé zemi Alexandra Prusina, amerického historika původem ze Lvova, který se zaměřoval na problematiku nacionalismu a etnických konfliktů ve východní Evropě.
Jak v jihovýchodním Polsku, tak v Pobaltí němečtí nacisti využili pro potřeby rasové čistky nejen ochotu vyvinit se z kolaborace se Sověty, ale také silné nacionalistické tendence. Ukrajinští nacionalisté ve lvovské oblasti chovali naději, že po zániku Polska a vyhnání sovětských okupantů využijí Němce na cestě k ukrajinské samostatnosti. Podobně mnozí obyvatelé pobaltských států věřili, že jim Němci po vyhnání sovětských okupantů umožní samostatnou existenci. Němečtí nacisti něco takového neměli v úmyslu a snažili se místní politický náboj využít pro cíle svého rasového boje, což se jim bohužel většinou dařilo.
Právě v Pobaltí měla rasová čistka Židů, ke které němečtí nacisti využili domácí obyvatelstvo, až strašidelnou efektivitu. „Místem, kde započal holokaust, byly podvakrát okupované země, Litva a Lotyšsko. Na rozdíl od východního Polska zde zdánlivě chaotické zabíjení Židů skutečně eskalovalo k systematickému konečnému řešení. Koncem roku 1941 ještě byla naprostá většina polských Židů naživu - avšak litevští a lotyšští Židé byli skoro všichni mrtví,“ shrnuje dál Snyder.
Těžko bychom mohli udělat větší chybu než začít teď plivat na Lotyše a Litevce, nebo přiživovat kremelské bajky o ukrajinských nacistech na základě této historické zkušenosti. Ostatně i my jsme měli Terezín, transporty do vyhlazovacích táborů a kolaboranty, kteří se na nich podíleli. Nejde o konkrétní místa a lidi, jde o historickou zkušenost, že když se potkají dostatečně příhodné podmínky, dokážeme my lidé spustit potoky krve, která se na nic neptá.
Kde se vzalo temno?
Tady někde začala ta černá etapa našich dějin, která skončila doslova spálením milionů Židů. Dodnes nás děsí, jak bylo vůbec něco takového možné. Kde se vzalo tolik nenávisti, násilí a bezcitnosti? Odpověď je stejně tak jednoduchá jako strašidelná. Z nás. Nenechme se mýlit, tyhle zrůdnosti nebyly dílem hrstky deviantních jedinců. Tyhle zrůdnosti vyplavaly houfně na povrch, když diktátoři a jejich nohsledi vytvořili příhodné podmínky, ve kterých se střídají zlatavé přísliby a existenční ultimáta.
Dark Passenger. Každý ho v sobě máme a každý se ho snažíme držet na co nejpevnější uzdě lidskosti. Uzda je to celkem betelná, když se nám daří spokojeně žít, ale každý existenční nátlak ji naleptává. Když pak někdo přijde a přesvědčí nás, že přežijeme jenom tehdy, když oni zemřou, uzda se rozteče na břečku plnou násilí a alibismu.
Historie nechodí dvakrát ve stejných botách, ale jisté motivy se opakují. Pamatujme na to, až zase zaslechneme, že se nám žije hůř, protože oni nás zneužívají a ohrožují. Až zase zaslechneme, že je vlastně v pořádku, když jim někdo ve jménu vlastního bezpečí vezme kus území. Nenechme si nakukat, že oni jsou paraziti, kteří nám brání svobodně žít. Nenechme si nic z toho namluvit, ať už budou oni kdokoliv. Osvobození je nejen jedním z největších aktů, ale také jednou z nejvíce zneužívaných floskulí. Nedopusťme, aby svoboda byla zase otroctvím.
Není to přitom jenom o Ukrajině. Diktátoři, kteří ze sebe udělají oběť a svou skutečnou oběť vykreslí jako zrůdu, aby byli jejich spolupracovníci svolní prakticky ke všemu, rostou na světě v posledním století jako houby po dešti. Možná takové malé vodítko, na které není potřeba doktorát z historie: když se někdo početně, územně a vojensky větší snaží přesvědčit nás, že ho ohrožuje soused, který je po všech stránkách v menšině, je to celkem ložená fligna a pravděpodobně příprava od obra, aby si podrobil, zabral nebo vyhubil trpaslíka.
