Článek
Za pár týdnů uplyne rovných 80 let od konce nejtragičtější války, kterou lidská historie pamatuje. Za běžných okolností bychom všude po Evropě chystali bujaré oslavy, ale ve vývoji posledních dní a týdnů lze vidět leccos, jen ne běžné okolnosti. Všichni se rozebíráme z toho, že vlajková loď svobodného světa svěsila plachty, zve do kapitánovy kajuty hrdlořezy a kapitán v mezičase ponižuje jejich oběti.
Při pohledu do zpětného zrcátka se to vlastně zdá jako nehorázná naivita. Opravdu jsme byli natolik přesvědčení, že americký lodivod bude vždy dost při smyslech, aby zajistil bezpečnost Evropy před hrozbami z východu, že jsme se o ni přestali zajímat? Inu, byli a zjevně to byla chyba. Na otázky, jak jsme mohli být tak bláhoví, bude ještě dost času. Teď je potřeba napnout síly a pokusit se zachránit, co se ještě dá.
Pojďme si na úvod připomenout, čemu vlastně čelíme. Na východě Evropy a dál se po první světové válce uhnízdila diktatura a s asi 15letou přestávkou na přelomu století tam vytrvala do dnešních dnů. Nenechme se prosím mýlit tím, že si ruští diktátoři pravidelně světí svou pozici v aranžovaných volbách. V Rusku je asi taková demokracie, jako u nás v padesátých letech.
Současný ruský diktátor, který si říká Vladimir Vladimirovič, ale po světě je znám prostě jako Putin, sní svůj sen o obnově Sovětského svazu. Při snahách o jeho realizaci už stihl napadnout Gruzii a Ukrajinu a připravit je o část území. Na Ukrajinu se po osmi letech vrátil, aby si ji zabral celou, ale tentokrát to nešlo tak hladce. Výsledkem je více než tři roky trvající válka, která má už přes dvanáct tisíc civilních obětí a řádově víc obětí vojenských.
V obou případech použil osvědčenou Hitlerovu taktiku, kdy zahájil svou agresi pod záminkou ochrany Rusů pobývajících v těchto dvou postsovětských republikách. Místo Sudet Donbas, případně Jižní Osetie a Abcházie, místo Němců Rusové, ale jinak to máme docela jako přes kopírák.
Když Pobaltí začalo loni hloubit zákopy, nešlo ani tak o hysterickou jako spíš o historicky poučenou reakci. Nikdo z nás neví, jaká část bývalého Sovětského svazu bude tou další, na kterou Putin napne svou pozornost a patřičné prostředky. Dosud byl plně zaměstnán ukrajinským tažením, které zjevně nejde úplně podle plánu, ale v posledních týdnech se mu dostalo nečekaných posil ze zámoří.
Donald Trump vletěl do Oválné pracovny jako uragán, po kterém nezůstane v celém světě kámen na kameni. Nenasazoval jsem si červenou čepici ani jsem nevykládal, že Trump je lepší volba a že strašit katastrofou kvůli jeho zvolení není produktivní. Naopak jsem patřil mezi ty strašáky. Teď ale není čas na chvástání a obviňování, teď je čas se spojit s každým, kdo nepřišel o veškerou soudnost, a to na obou úrovních - vnitropoliticky i mezinárodně.
Nalijme si čistého vína, to poslední vydání Big Brothera za oceánem nás nechce chránit a naopak nachází společnou řeč s diktátorem, který nás z východu ohrožuje. A opravdu nevěřme na pohádky o brilantním šachistovi. Lidi, kteří vidí deset tahů dopředu, mezi námi opravdu chodí. Konečně jeden z nich, Garry Kasparov, přečetl Putina už v dobách, kdy si u něj státníci podávali dveře v naději, že udělá z Ruska partnera pro demokratický svět. Představa, že by hrál Trump na mezinárodní šachovnici nedozírně vysokou hru, mi ale přijde směšná. Daleko víc to působí tak, že ho Putin přehrává i s tuctovým a ohraným zahájením, protože král Donald se studiem šachové teorie nikdy neobtěžoval.
Geniální partie mezi americkým a sovětským borcem mají sice tradici, ale teď pravděpodobně nejsme svědky jedné z nich. Žádné složité šachy, ale tichá dohoda dvou mocnářů přesvědčených, že mezinárodní právo je jenom pro země, které nemají dostatečnou sílu, aby si vzaly, co se jim zamane. Opět tu nejde veskrze o nic nového.
„Jediným obsahem a pramenem politiky je manipulace, jinak nic,“ cituje americký historik Timothy Snyder dvorního Hitlerova ideologa Carla Schmitta, který připravil pro svého Vůdce slavnou teorii bezstátí. „Ta vycházela z axiomu, že mezinárodní právo nestojí na normách, ale na moci. Pravidla stojí za pozornost jedině tím, že odhalují, kdo se z nich může vyvázat,“ pokračuje, aby následně finalizoval: „Co má moc, to je správné, a to nejen v praxi, ale principiálně.“ Tyto pro dnešní dny tolik poučné pasáže najdeme v kapitole Větší zlo politicko-historické analýzy příznačně nazvané Černá zem: Holocaust jako historie a varování.
Snad jsme se historicky poučili natolik, že je nám jasné, že této výzvě dokážeme čelit jedině spolu. Mnohými toliko proklínaná a peskovaná Evropská unie představuje největší naději na společný postup, který bude mít v rámci světového kolbiště dostatečný vliv. Nesedejme na ten lep nacionalismu podruhé.
Všechno žvatlání, že bychom neměli být v područí východu, ale ani západu, je past. Výsledkem toho takzvaného osvobození nebude samostatná a silná země v srdci Evropy, ale desetimilionová bezbranná republika, se kterou silnější a větší naloží, jak budou chtít. Volat po samostatnosti a žehrat na diktát EU znamená volat po bezbrannosti.
Když byla Evropa naposledy rozbitá na národní státy zahleděné do sebe, tak si ji dali diktátoři k obědu. Bylo by fajn neopakovat tu stejnou chybu po sto letech znovu. Nota bene když tentokrát není za oceánem silný a odhodlaný parťák, který nám pomůže se z toho vysekat, ale bratříček toho, který by u nás zase rád našel otevřená vrátka.
