Článek
Velmi hezky placená funkce, s níž se nepojí mnoho skutečné odpovědnosti. Přeci jen ji zvládal i Miloš Zeman v době značně zhoršeného zdraví a země to přečkala.
Prezidenti jsou opředení iluzemi. K čemu skutečně jsou, málokoho nadchne. Jen ať prostě stojí a moc nenadává žádné části společnosti. Jistě by to nestačilo, abychom šli nadšeně k volbám či dokonce pomáhat kandidátovi s kampaní. Když ovšem neoslníte alespoň hezkými slovy, nezvítězíte. A o co jiného běží?
Co mi dáš za můj hlas?
Poslanecká sněmovna je nejdůležitější – může sama měnit veškeré zákony kromě těch upravujících samotný základ chodu státu. Obec (a trochu) i kraj představují samosprávu blízko nám. Ovlivňují, kde vyrostou školy, nemocnice, jestli bude fungovat veřejná doprava v okolí. Senátoři mohou slibovat, jak za nás budou v Praze bojovat (ať to znamená cokoliv), než budou muset ve funkci řešit ústavní a unijní právo. Co ale prezident?
Volání po rozšíření prezidentských pravomocí má dva hlavní zdroje.
1) Znudění prezidenti nespokojení se svou druhořadou rolí.
2) Smutní voliči vítězného prezidenta, který nemůže zlepšit zemi, jak sliboval v kampani.
Nezbývá, než si vymýšlet a tvořit mýty, aby funkce za něco stála. Tak nám prezident zasedá na Hradě, jako kdyby v Praze nebyly jiné důstojné budovy. Aura monarchů, kteří tam žili a skutečně o něčem rozhodovali, je moc silná. Jenže prezident republiky se neopírá o Boží milost, která dřív ospravedlňovala megalomanské sídlo.
Také stále máme milosti jako samostatnou výsadu prezidenta. Nikdo ho v praxi nekontroluje. Kdyby se mu zachtělo, může po jednotlivcích vyprázdnit všechny naše věznice. Akorát náročné na papírování, současné Ústavě se to ovšem líbí.
Ústava dává prezidentům skvělé příležitosti vytvářet a přiživovat krize. Jen málo je ve společnosti mohou řešit, pokud by vůbec chtěli. To bychom hlavu státu museli v první řadě respektovat. Jenže jak si vážit člověka, který porazil našeho oblíbence? Volby, zvlášť ty dvoukolové, pracují proti běžným slibům o spojování společnosti.
Sjednocení pomáhala nepřímá volba aspoň v celostátním odporu proti frašce v Parlamentu. V roce 2008 jsme v televizi viděli, jak se vlastně naši zástupci celý den chovají. Pak zákonodárci radši hodili budoucí odpovědnost na nás všechny.
Diskuze o prezidentovi ovšem vždy probíhá zkresleně. Jen skrz to, jestli se nám líbí ten současný nebo ne. Jako kdyby dnešní miláček měl vládnout navěky, jako jsme kdysi slýchali o pravdě a lásce.
Znělo to jako útok na Petra Pavla, když zrovna on je nyní prezident? Pak jste si vše také brali osobně jen podle toho, kdo má funkci dnes. Jako kdyby nebyl nikdo před ním ani neměl nikdy přijít někdo další. Bravo všem, kteří do té pointy nespadli.
