Článek
Abych neházel všechny do jednoho pytle, tak těchto umělců je pomálu. Je pravda, že na jedné lince jsem měl hned dvě školy pro děti se zvláštními vzdělávacími potřebami, ale jejich žákům se toto stávalo minimálně. Pak jsou tu linky, kde jsou stanice, které mají v přízvisku U školy, nebo škola nebo gymnázium… Prostě třeba „Unhošť, škola“. Ale na té samé lince je i zastávka „Velká Dobrá, škola“. Pak hádejte, do které školy to dítě zrovna chce… Opakem jsou děti, o kterých jsem psal minule – ty řeknou jen domů, nebo nic…
Když řidič nějakou linku jezdí pravidelně, tak si ty lidi tak nějak nakouká a kolikrát má na odbavovacím zařízení připravenou správnou jízdenku dříve, než se cestující stačí vyjádřit. Ale to chvíli trvá a občas není člověk úplně ve své kůži a ani toto vedení nefunguje, k tomu nejen u dětí prvního stupně, ale občas i u těch starších často hrozí, že se prostě zamyslí, nebo zakecají a v okamžiku, kdy nastoupí do autobusu najednou neví, kde jsou a co chtějí. Takže třeba jedete ze Lhoty do Kostelce a nastupující dítě řekne: „Poloviční do Lhoty“. A řidič na to často odpoví: „Ale my jsme ve Lhotě.“ Pak už je to na každém jinak – někdo ztuhne a neví co dál. Jiný se opraví, třetí svou žádost zopakuje a neví, co je špatně. A nestává se to jen dětem.
Na mnoha místech z jedné zastávky, od jednoho označníku odjíždí více autobusů více směry. Proto jsou autobusy v dnešní době vybaveny dostatečně velkými tably, kde je zobrazena cílová zastávka, číslo linky a občas i místa, kudy se jede. Nebo je na každém voze aspoň papír, kde je toto uvedeno. Přesto to obzvlášť v poslední době vypadá, že lidi neumí číst. Nebo nevím, kde je problém. Pokud takto přijde dítě první třídy, tak se to dá pochopit, ale pokud na jedné zastávce se z deseti lidí tři zeptají, kam jedete, nebo rovnou chtějí jízdenku jinam, tak je trpělivost řidiče velmi zkoušena. A pokud se toto opakuje častěji, tak už jen záleží na profesionalitě a náladě řidiče, jak to dopadne. Z této zkušenosti také určitě vznikla následující anekdota.
„Dobrý den, jedete na Písek?“
„Ne, my jezdíme na naftu.“
Když má takto problém malé dítě, snažím se mu pomoci, když na vás přijdou starší děti, nebo dospělí, tak to moc neřeším. Alespoň dokud mám trpělivost, potom vtipkuji podobně jako autor výše uvedené anekdoty. A pokud cestující nechápe…
Takhle ke mně do autobusu přišel pán a řekl jen: „Na konečnou, kartou“ Tak jsem nastavil požadované, pán zaplatil a šel si sednout. O dvě stanice dál se najdnou z autobusu ozvalo: „Kam to jedete! Já chci do…, Vždyť jsem vám to říkal!“ Takto na mne křičel za jízdy a během toho doburácel ke kabině řidiče. Zopakoval jsme mu, jak si objednal jízdné, což pána ještě více rozzuřilo a začal se dožadovat okamžitého zastavení. Pán se nebál použít i několik ostřejších výrazů. Upozornil jsme ho na to, že porušuje přepravní podmínky již jen tím, že na mne mluví za jízdy, a ať počká, že se mu bude věnovat až zastavím v další zastávce. Pán zuřil, že jsem mu to měl říci a ještě další věci a já ho ignoroval. Na zastávce na mě křičel, že si bude stěžovat a odešel. Kolega takhle dostal facku. Jiný takového cestujícího uprostřed polí hodil do škarpy… Kolega po facce chvíli marodil, ten druhý jezdil dál. Stížnost přišla jen na toho, co dostal facku. Díky tomu cestující odešel s podmínkou za ublížení na zdraví.
Občas se stane, že cestující přejede svoji zastávku. Když je to dítě, snažím se řešit vždy. Když je to slušný dospělý, snažím se taky. Jednou jsem takto odhalil spáče až při odstavení autobusu. Pán byl slušný, tak jsem ho nakonec ještě hodil domů. Nejednou se povedlo kolegům dovézt si cestujícího až do garáží. Jednou jsme takhle na člověka, který dojel až do garáží museli volat policii. Pohádal se s dispečerem, pohádal se s mechanikem, na kolegy, kteří končili, dokonce vytáhl nůž… Odjel trochu potlučený a v klepetech.
