Článek
U moře v Itálii a Chorvatsku jsem autobusem byl už tolikrát, že už to ani nepočítám. Vždy jsem dojel tam i zpět, přesto tyto jízdy nemám rád a beru je již jen výjimečně. Bráním se i tomu, abych jel na jih k moři osobním vozem, i když tady mnohem méně. U osobního auta si lépe zvolím čas odjezdu, trasu i spolucestující. Tuto možnost u autobusu nemám - tady bývá přesně určen čas i trasa.
Takže proč nemám rád cesty k moři a co vše se může stát? Jednoduše všechno. Počínaje komplikacemi s dopravní zácpou a poruchou autobusu přes imigrační kontrolu či zásah policie až po nefungující záchod. Zde uvedu jen několik věcí, které se staly mně nebo kolegům.
1) Doprava
Tím, že většinou tyto spoje na jih odjíždí v pátek odpoledne, se jede v den, kdy bývá doprava nejhorší. Kupodivu všechny autobusy jedou v pátek a v noci na sobotu. Jede tak i mnoho lidí, kteří směřují k moři vlastním vozem. A vůbec nejhorší bývá pátek, kdy začínají prázdniny. Na začátku července totiž začínají prázdniny nejen v ČR a na Slovensku, ale i v Polsku, Rakousku a části Německa. Doprava je pak velmi hustá. Naštěstí dnes je většina cesty vedena v Schengenském prostoru, přesto jsou na cestě místa, kde lze očekávat zdržení. Při cestě přes Německo to jsou imigrační kontroly. Na Rozvadově tak lze strávit i několik hodin.
Dalšími úzkými místy jsou mýtné brány v Itálii a v Chorvatsku. Případně mýtnice při cestě do Itálie přes Brennerský průsmyk. Zde lze letos očekávat i další komplikace kvůli rozsáhlé rekonstrukci v tomto úseku.
Komplikace s dopravou lze očekávat i kvůli některým nenadálým situacím, z nichž nejčastější je autonehoda. Osobně mě zdržela několikrát a musím říci, že nejhorší byla nehoda na D1 v ČR, která mě zdržela skoro 4 hodiny. V Německu a Rakousku bývalo často do dvou hodin po všem. A musím i konstatovat, že mimo ČR se daleko častěji a lépe tvoří záchranářské uličky a rozestupy.
2) Kontroly
V dnešní době už se s kontrolami dokladů na hranicích skoro nepotkáme. Stejně tak už téměř neexistují kontroly technického stavu vozidel. Obojí však lze ještě potkat. Osobní kontroly na hranicích s Německem a kontrolu stavu jsem potkal v Německu, Rakousku a ve Francii. Kontrola stavu je většinou relativně jednoduchá. V Berlíně mi u jednoho hotelu pravidelně kontrolovali autobus vizuálně, a to i tak, že se dívali pod autobus, do motorového prostoru a kontrolovali korozi a úniky kapalin. Tady bez ztráty kytičky. V Rakousku a Francii vás nechají najet na pojízdné brzdové bubny. Tady jednou neprošel autobus, ve kterém jsem byl jako cestující. Naštěstí se závada dala opravit a po opakované kontrole jsme jeli dál. Zdržení asi dvě hodiny.
Při osobní kontrole jsem měl problémy jednou jako řidič a jednou jako cestující. V obou případech si nás vzali stranou a policista chtěl vidět doklady. V jednom případě nemělo doklad dítě a dopadlo to tak, že si muselo vystoupit i s babičkou a sourozencem. Smutný konec dovolené. V druhém případě byly doklady v kufru. Samozřejmě v tom úplně vespod. A cestující nevěděl, v kterém zavazadelníku byl jeho kufr… takže jsme vyskládali hned dva, než se našel hledaný. V obou případech zdržení okolo dvou hodin.
3) Poruchy
Autobusy jsou jen stroje a stroje se rozbíjejí. Čím složitější stroj máme, tím větší počet možných poruch může nastat. Poruchy se vyskytují jak na nových, tak na starších autobusech. Některé opravy zvládnete na místě, některé ne. Nejčastější je prasknutí nějaké hadice. V autobuse je několik desítek hadic, kudy vedou různé kapaliny a vzduch. Pokud se vám únik podaří lokalizovat a je na přístupném místě, patří většinou opravy hadic k těm proveditelným na místě.
Na místě lze opravit třeba i defekt nebo hůře, upadlé kolo. Když ne kolo, stačí aspoň povolené šrouby. S tím se většinou jet dále nedá a čeká vás i komplikovanější řešení. Kolegu takhle museli odtáhnout a cestující převzal jiný autobus, který zavolala místní policie.
Viděl jsem i závady na motoru, které nedovolily pokračování - když vám z motoru upadne nějaké důležitá věc, tak se prostě jet nedá. Takhle jsem viděl upadnout vodní pumpu na Mercedesu, projít ojnici vanou motoru na Ivecu nebo ulítnout řemenici na Setře. Jak je vidět, poruchy se nevyhýbají žádné značce. A nejhorší jsou závady na elektronice, se kterou si na místě prostě neporadíte. Takhle jsme jednou dojížděl s autobusem v nouzovém režimu skoro 300 km. Cesta se prodloužila o hodinu, ale dojel jsem.
Pak jsou závady, které neomezí jízdní vlastnosti, ale velmi zhorší komfort cestujících. Vlastně jsou dvě hlavní - v zimě autobus netopí a v létě neklimatizuje. Případně ještě hůře, v létě topí. Takhle jsem jednou vezl autobus rovnou ze servisu klimatizace a jel s ním na jih. V ČR a po cestě až přes Brenner vše v pohodě, ale při sjezdu z hor se začalo oteplovat venku i uvnitř. Až v autobuse bylo najednou skoro 30 °C. Musel jsme mechanicky uzavřít topení a pak se dalo jet dál. Večer to bylo horší. Přes den se v autobuse udělalo přes 35°C a venku bylo asi 28°C. Naložili jsme tenkrát nějaké studenty a v autobuse bylo fakt jak v sauně. A klimatizace nefungovala. A moderní autobusy nemají okna - mají jen střešní otvory, které lze pootevřít. Díky tomu jsme se v autobusu dostali na cca 30°C při jízdě. A aby bylo pro cestující hůře - autobus měl kožené sedačky. No co dodat - cesta Itálií byla horor. Jeden učitel to komentoval, že domů si takhle dovezou pořádnou smečku vlků. A protože na Breneru byla teplota skoro o 20° nižší, musel jsem nakonec pustit i topení.
4) Lidský faktor
Toto je nejrozsáhlejší zdroj komplikací. Tak si zaslouží samostatný článek. Příště tedy o spolucestujících a o spoluřidičích.
