Článek
Nikdy jsem netoužil po tom stát se řidičem autobusu, i když i já jsem cestou do školy a domů stál u kabiny řidiče a koukal, jak jede, řadí, otvírá a zavírá dveře… Byl jsem tím fascinován, ale tato práce nebyla můj sen. Přesto jsem o tom, že bych tu práci chtěl dělat, přemýšlel několikrát, jenže proti mne hrála absence řidičáku na náklaďák a potřebná praxe. Naštěstí pro mne se vstupem ČR do EU změnila legislativa a já měl cestu otevřenou. Bohužel nebyly peníze. Nakonec se na mne přeci jen usmálo štěstí a řidičský průkaz mi zaplatil jako rekvalifikaci Úřad práce.
V autoškole mne čekal šok. Náš učitel byl totiž toho mínění, že nikdo bez řidičáku na náklaďák nemá za volantem autobusu co dělat a dával nám to pěkně vyžrat. Hned první hodinu nás vzal do ostrého provozu. Byl to zážitek… spíše negativní… Za každou chybu na nás ječel a byl i jinak hnusný.
Při přechodu z osobáku na autobus je první rozdíl ve velikosti vozidla. Základní rozdíl je v tom, že autobus je o cca metr širší než většina osobáků a taky je mnohem delší - cca 12m. Řidič sedí zruba metr před předními koly, rozvor je delší než běžný osobák. A tenhle kolos je třeba protáhnout po silnici tak, aby nevyčuhoval do protisměru a abych v zatáčkách nevyjížděl ze silnice a v křižovatkách nekosil chodce na chodníku…
Nakonec jsem, učiteli navzdory, udělal autoškolu hned na první pokus. Řidičák jsem měl v ruce a tak hurá do ČSAD. Měl jsem i jinou nabídku práce na zájezdech, ale nějak jsem si říkal, že v tom ČSAD na linkách se spíše naučím to, co jsem v autoškole nestačil.
Dodnes vzpomínám na to, když jsem seděl poprvé za volantem a měl za sebou cestující. Jak já se bál. Bylo cca šest ráno v únoru, tma jak v pytli a silnice se vinula lesem. A proti mne kamiony, a další autobusy. Jak já se bál… Na další fotce je autobus podobný tomu, který jsem tenkrát řídil.
Autobus KAROSA
Za první týden v práci jsem najezdil s autobusem podstatně více než v autoškole. K tomu jsem se musel naučit trasy, tarif a celkově odbavování cestujících. Zácvikáři kolikrát stáli za to. Jeden mě vůbec nedovolil řídit. Druhý si sedl na sedačku vedle a usnul. Další se mnou odjel jeden spoj a řekl, že řídit umím a tak šel domů. To, že neznám trasu, ho nezjímalo. Naštěstí jsem nezabloudil, neboural a všem prodal jízdenky jejich spokojenosti. A na všech trasách, které jsem neznal, se vždy našel aspoň jeden cestující, který věděl, kam jedu a pomohl mi s navigací.
Cestující se vůbec k nováčkům stavěli lépe jak řidiči.
Když jsem nastoupil mezi „staré mazáky“, tak jsem si nevyslechl nic dobrého. V podstatě se na mě všichni koukali skrz prsty a s nedůvěrou. Byl jsem „rychlokvaška“. Někteří „kolegové“ mi tvrdili, že nikdy řidič nebudu, že se to nenaučím a že za volantem nemám co dělat. Jiní, těch byla menšina, přispěli radou, upozornili mne na chyby… Je třeba pravda, že jsem z počátku jezdil více v prostředku silnice, než bylo zdrávo, a bál jsem se vyhýbání s jiným širokým vozem. „Nejlepší“ byla reakce jedné skupinky řidičů. Naschvál pak jezdili proti mě tak, aby mne co nejvíce vytlačili ze silnice…
Přežil jsem a jezdím. A příště už se pokusím popsat i pár hezčích zážitků z mých cest.
