Článek
Bylo by vážnou chybou podléhat jak optimismu některých politiků, tak pesimismu odborníků, kteří už zásadní reformu pohřbili. Naší povinností je důchodový systém zachránit!
Jaká je výchozí situace důchodového systému
V polovině devadesátých letech byl vymyšlen jako dvoupilířový, když kapitálový pilíř měl postupně nahradit zásluhovou část důchodů vyplácených z povinného průběžného 1. pilíře. Už tehdy se vědělo, že v 1. pilíři nebude v budoucnu kvůli nepříznivé demografii dostatek peněz a že bude stačit pouze na výplatu solidární, v zásadě pro každého stejné důchodové dávky. Takový přístup by ale vyžadoval, aby byl kapitálový pilíř také povinný. Nakonec byl bohužel koncipován jen jako dobrovolný a označen jako 3. pilíř.
Na tento rozpor důrazně upozornil Ústavní soud, když v roce 2010 odmítl snahu státu redukovat zásluhovou část důchodů v důsledku snižujících se příjmům do 1. pilíře. Připomněl, že stát má ústavní povinnost zajistit důchodcům přiměřené hmotné zabezpečení, tedy aby výše důchodů rozumně odrážela i výši předchozích výdělků a odvodů do systému. A připomněl, že funkci zásluhové penze má plnit kapitálový pilíř. Všechny následující politické reprezentace ale tuto připomínku Ústavního soudu ignorovaly, se smutnou výjimkou zavedení a následného zrušení 2. pilíře. A jaké to má následky?
Náš důchodový systém má tři základní problémy
Není v něm dostatek peněz, kapitálový pilíř je nekvalitní a ten nejdůležitější je, že oba pilíře nejsou provázané.
Z veřejných vystoupení odborníků i politiků je patrné, že prvního a druhého problému si jsou v zásadě vědomi prakticky všichni, ale ten třetí je bohužel přehlížen. A to je hlavní důvod, proč i přes často upřímnou snahu první dva problémy nějak řešit, nemůže dojít k uzdravení celého systému.
(Ne)provázanost 1. a 3. pilíře je klíčová
Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu, nárok na dostatečně vysokou zásluhovou složku penze má úplně každý plátce sociálního pojištění. A pokud na ni nebudou stačit prostředky z 1. pilíře, musí se vyplatit z jiného zdroje. Anebo na dluh. Ale skutečně ji chceme vyplácet na dluh? Projídat budoucnost? Nejrozumnější je provázat oba pilíře tak, že bude postupně část prostředků ze 3. pilíře použita na dorovnání klesající zásluhové složky důchodů z 1. pilíře. Povinně. Pro každého důchodce. Proto si je musí naspořit každý. Jako ve Švédsku, které je často označováno jako vzor. Jen tak odstraníme hrozbu obřích důchodových deficitů. A to musí být náš hlavní cíl!
Kde na povinné spoření mají lidé vzít
Hledání odpovědi na tuto logickou otázku nás přivádí k problému nedostatku peněz v důchodovém systému. Nebylo by rozumné hledat inspiraci v zahraničí? Co třeba využít příspěvek zaměstnavatele, jako to dělají třeba v tom Švédsku? Ale ten u nás máme zaveden už od roku 1995 a v současné době může zaměstnavatel přispívat na důchodové spoření každého svého zaměstnance částkou 50.000 ročně, to je 4.167 měsíčně! Přitom na to, aby se 10.000 měsíčně, což je polovina současného průměrného důchodu, vyplácelo ze 3. pilíře, by stačilo současným dvacátníkům měsíčně spořit 1.500, třicátníkům 2.500 a čtyřicátníkům 5.000 ve kvalitních dynamických spořících strategiích.
A jak si už možná řada čtenářů všimla, problém je pouze v tom kouzelném slůvku „může“. Pokud ho změníme na zaměstnavatel „musí“, máme pro důchodový systém nový vydatný zdroj peněz.
Kde na to vezmou zaměstnavatelé
Na tuto oprávněnou námitku existuje jednoduchá odpověď: Náběh povinného příspěvku rozložíme do několika let, například do tří, a tím ho profinancujeme z průběžného nárůstu mezd, který je průměrně 6 % ročně. Zhruba polovina tohoto nárůstu by odešla na důchodové spoření zaměstnanců, zbytek by se projevil ve zvýšení jejich čisté mzdy. Pro zaměstnavatele tak nebude povinný příspěvek představovat zvýšenou mzdovou zátěž.
Nedostatek peněz v důchodovém systému je tím elegantně vyřešen.
Co se dá udělat se špatnou kvalitou 3. pilíře
V čem vůbec spočívá? Hrozivých 70 % důchodových střadatelů má konzervativní spořící strategie s výnosem kolem 1 % ročně. A jen 13 % má kvalitní dynamické strategie s výnosem kolem 6 % ročně. Naším cílem přitom musí být, aby s vysokým výnosem spořili všichni!
Zatím tomu ale brání jedna zásadní věc: Z několika průzkumů vyplynulo, že většinu důchodových střadatelů vůbec nezajímá, jaké si penzijní společnosti účtují poplatky, ani jaké má jejich spoření výnos. Přitom hlavním viníkem tohoto stavu je paradoxně státní příspěvek, který je většinově vnímán jako výnos a penzijní spoření je tak jen lepším spořícím účtem. Lidé jsou proto pasivní a nevyhledávají lepší kvalitu. A pasivita klientů pak vede k pasivitě penzijních společností, které nemají důvod vzájemně si konkurovat.
Můžeme to nějak změnit? Dokážeme trh s penzijními spořícími produkty rozhýbat? A přesunout co nejvíc lidí z konzervativních strategií do kvalitních dynamických? Ano, můžeme!
Trh rozhýbe konkurenci a zvýší výnosy
Tím hlavním opatřením je možnost zdarma převádět úspory mezi DPS a DIP se zachováním spořící doby a všech výhod. Třeba možnost čerpat část naspořených prostředků formou takzvané výsluhové penze je přitom jedním z dalších důvodů, proč řada lidí zůstává ve starém penzijku s výnosem 1 % ročně!
A proč je mezi DPS a DIP řada rozdílů? Vždyť slouží ke stejnému cíli naspořit si na důchod. Proč není státní příspěvek i na DIP? Nebo proč jsou poplatky u DPS státem regulovány, ale u DIP nikoliv? Prostupnost a sjednocení podmínek vytvoří širokou konkurenci poskytovatelů důchodových spořících produktů a účinný tlak na pokles poplatků a růst výnosů.
A aby byla konkurence účinná, dejme občanům inteligentní důchodové kalkulačky, které kromě prognózy státního a kapitálového důchodu ukážou i vývoj jejich důchodových úspor a porovnají ho s konkurencí. To aby měli neustále konkrétní představu o tom, jak je jejich spoření kvalitní a mohli své úspory kdykoliv přesunout do lepšího produktu.
Státní podpora jen na strategie s vysokým výnosem
Vadí politikům, že spousta lidí na důchod nespoří s dostatečným výnosem? Proč tedy na produkty s nízkým výnosem vyplácejí státní příspěvek? Je přece legitimní, aby stát řekl, za jakých podmínek bude státní příspěvek přiznán, když stejně legitimně určuje penzijním společnostem přísná pravidla, za kterých mají důchodové produkty poskytovat.
I tohle se dá rozumně změnit. Lidé s konzervativními strategiemi dostanou řekněme tři roky na to, aby přešli do dynamičtějších strategií, které by odpovídaly jejich věku a investičnímu horizontu. Poté by těm, kteří by tuto příležitost nevyužili, nebyl státní příspěvek vyplácen.
Povinný příspěvek zaměstnavatele, provázání důchodových pilířů a šikovné úpravy podmínek spoření ve 3. pilíři, to je lék na náš nemocný důchodový systém. Jde vlastně o švédský model v českých podmínkách. Stačí jediné, aby na něm došlo k široké politické shodě. Podaří se to?
Zdroje:
- Výpočty autora článku
