Článek
Vietnamské náboženství Cao Dai zároveň uctívá Ježíše, Buddhu a Johanku z Arku, což v dnešní době už příliš nepřekvapí. Když ale mezi uznávanými světci najdete také Caesara, Lenina a Victora Huga, vypadá to na těžko stravitelné sousto.
U zrodu náboženství Cao Dai (vyslovujeme „Kaodaj“) stál úředník francouzské koloniální správy Ngo Van Chieu (1878-1932). Zajímal se o východní i západní náboženské tradice a především také o spiritismus. Během jedné ze seancí začal komunikovat s duchovní bytostí Cao Dai, což v překladu znamená Vysoká věž. Od roku 1924 působil Chieu v Saigonu a šířil myšlenky, které údajně získal od Cao Dai. Odmítl se však stát hlavou hnutí a svůj podpis nepřipojil ani k zakládající listině nového náboženství.
Okamžik vzniku
V říjnu 1926 podepsalo asi 250 osob dokument nazvaný Vyhlášení založení náboženství Cao Dai, aby tak získali právní uznání ze strany francouzských úřadů. V čele společenství stanul s titulem prvního „papeže“ Le Van Trung. Počet členů náboženského hnutí pak během pouhých čtyř let stoupl na více než 200 tisíc. Tento nečekaný příval věřících měl několik příčin. Katolické křesťanství francouzských kolonizátorů bylo většinou Vietnamců vnímáno jako cizorodý a nežádoucí prvek. V krizi se navíc v této době ocitnul i tradiční buddhismus, který je jinak nejrozšířenějším vietnamským náboženstvím.
Od každého něco
Rostoucí popularita Cao Dai také souvisela s jeho schopností přejímat a spojovat jednotlivé prvky různých západních i východních náboženství. Z čínských náboženství Cao Dai do své nauky zakomponovalo morální principy konfuciánství i taoistické obřady s myšlenkou jednoty hmoty a ducha. Z buddhismu si vypůjčilo učení o karmě, převtělování a meditační praxi. Převzalo též západní monoteistickou víru v jednoho nejvyššího Boha a církevní organizaci podle římskokatolického vzoru. Mnoho lidí také lákala možnost komunikace se zemřelými příbuznými či známými osobnostmi nebo věštění budoucnosti, což se při spiritistických seancích mělo odehrávat.
Od kolonialismu ke komunismu
Už ve 30. letech se od nového náboženství oddělilo několik sekt, které více inklinovaly k taoistickému učení. Vedení Cao Dai vystupovalo proti francouzskému kolonialismu, ale zároveň zdůrazňovalo potřebu vést s Francouzi dialog. Hnutí vlastnilo velké množství půdy a vydělávalo také obchodní činností. Mělo dokonce i vlastní ozbrojené jednotky, které v roce 1955 bojovaly proti Diemově diktatuře a později i proti americké intervenci. Po sjednocení Vietnamu roku 1975 v jeden komunistický stát nastaly pro hnutí Cao Dai těžké časy. Jeho majetek byl zestátněn, mnoho kněží a členů uvězněno a několik z nich i popraveno.
Cílená perzekuce hnutí ustala od poloviny 80. let a v průběhu 90. let byla jeho veřejná činnost opět umožněna a legalizována. Cao Dai je rozšířené především v jižním Vietnamu, kde také stojí několik stovek chrámů. Působí ovšem také v mnoha vietnamských komunitách v zahraničí a to především v Austrálii, Kanadě, USA, Francii nebo Kambodži. Odhady celosvětového počtu stoupenců Cao Dai se v různých pramenech pohybují přibližně od dvou do šesti miliónů. Vyšší číslo uvádějí obvykle sami členové hnutí a započítávají do něj i různé sekty a odnože, které se z původního hnutí oddělily.
Božské a duchovní bytosti
Nejvyšší božskou bytost Cao Dai také věřící nazývají Nefritovým císařem. Tento Bůh Otec je tvůrcem vesmíru a část sebe vložil do všech existujících bytostí. Nejvyšší ženskou božskou postavou je Duc Phat Mau neboli Svatá Matka, která je odpovědná za všechny viditelné formy existence a živým bytostem dává vědomí a emoce. Víra Cao Dai tvrdí, že všechny ostatní bytosti podléhají této božské dvojici a vykonávají úlohu, která jim byla určena. Pokud některá bytost proti božskému Otci a Matce povstane, stane se jedním z démonů. Těm vládne mocný Kim Quang Su, který je totožný s biblickým Satanem.
Cao Dai rozeznává čtyři stupně duchovních bytostí: andělé, svatí, nesmrtelní a buddhové. Také člověk může postupným vývojem dosáhnout každou z těchto úrovní. Jen nejvyšší „buddhovský“ stupeň ovšem zaručuje únik z koloběhu převtělování. Duše existují v lidech, zvířatech, rostlinách i ve zdánlivě neživé hmotě. Každá z nich může postupným vývojem dosáhnout vyšších úrovní. Duše též mohou existovat v nevtělené podobě a sloužit ostatním jako ochránci, poslové či rádci.
Planety mezi nebem a peklem
Cao Dai uznává existenci nebe a pekla, kam může po smrti odejít duše zemřelých. Nebe se prý skládá ze 36 úrovní a mnoha nebeských sfér s poetickými názvy jako například Oblast božského dvora nebo Ráj nesmírné radosti. Nachází se zde také Říše svatých nebo buddhistická Nirvána. Peklo má deset hlavních oblastí, které jsou pro duše hříšníků odstupňovány podle úrovně trestů. Duše prochází koloběhem rození a umírání a pěstováním ctností se snaží pokročit ve svém duchovním vývoji. V příštím životě se tak může podle svých dobrých či špatných skutků zrodit v lepším nebo taky horším světě. Mezi nebem a peklem totiž prý ještě existuje 72 planet, z nichž ta první je nejblíže nebi a sedmdesátá druhá je naopak nejblíže peklu. Naše planeta je v pořadí šedesátá osmá, takže podle tohoto konceptu Země není zrovna vysněným místem k životu. Konečného osvobození (bez nutnosti dalšího znovuzrození) je možné dosáhnout pouze vstupem do oblasti Nirvány neboli Sféry božských bytostí, kde panuje dokonalá ctnost a moudrost.
Svaté osobnosti
Hnutí Cao Dai uznává oficiálně asi sedmdesát „svatých“, kteří mohou hrát roli prostředníků v komunikaci s Bohem. Mezi nimi je celá řada známých postav, které dohromady tvoří poměrně nesourodou a bizarní společnost. Lze jistě pochopit, že se zde vyskytuje Lao-c´ (zakladatel taoismu), Konfucius, Buddha, Ježíš, Mojžíš či Muhammad. Mezi svatými se ovšem také nachází čínský politik Sunjatsen, ruský revolucionář V. I. Lenin, římský vojevůdce Julius Caesar, anglický dramatik William Shakespeare nebo americký spisovatel Mark Twain. Najdeme tu i několik francouzských zástupců. Kromě císaře Napoleona je to třeba Johanka z Arku, která je oceňována za sílu své víry a též jako žena bojovnice. Velmi důležitou roli pak představuje spisovatel Victor Hugo. Během seancí prý představitelům hnutí Cao Dai nadiktoval řadu náboženských textů a modliteb. On sám byl aktivním spiritistou a údajně předpověděl, že se po své smrti stane prorokem nového náboženství, které spojí evropskou a asijskou duchovní tradici.
Posvátné obřady a písma
Obřady Cao Dai jsou velmi efektní a propracované. Věřící je vykonávají čtyřikrát denně (v 6 hodin ráno, v poledne, v 18 hodin a o půlnoci) v bohatě zdobených chrámech nebo u domácích oltářů. Jednotlivé rituály tvoří především modlitby, zpěvy a používá se při nich kadidlo, květiny, víno i čaj. Speciální obřady jsou určeny Bohu Otci, Svaté Matce, zakladatelům světových náboženství a zakladatelům hnutí Cao Dai. Spiritistické seance se konají samostatně a Cao Dai při nich předává věřícím svá poselství, která se obvykle zapisují ve veršované podobě. Vznikly tak například Náboženské stanovy Cao Dai,Modlitby nebeské a pozemské cesty nebo kanonický kodex Tan Luat. Soubor posvátných textů hnutí však není uzavřen a stále se rozšiřuje. Kromě samotné nauky obsahuje také různé pokyny a pravidla pro život věřících nebo popisuje organizační strukturu hnutí. Řadu vlastních spisů mají také jednotlivé odnože Cao Dai.
Symboly a barvy
Hlavním symbolem náboženství Cao Dai je Božské oko (v trojúhelníku), protože Bůh je svědkem a pozorovatelem všeho, co se ve vesmíru odehrává. Tento symbol se ostatně používal i v rámci spiritismu, ale také například v křesťanské mystice nebo u svobodných zednářů. Na některých vyobrazeních také z božího oka vycházejí paprsky světla, které podle různého počtu mohou představovat jednotlivá náboženství ve světě, nebeské sféry či emoce, které člověk musí ovládnout. Tři hlavní barvy představují tři pro hnutí nejdůležitější náboženství: žlutá buddhismus, modrá taoismus a červená konfuciánství.
Náboženská hierarchie
Organizační struktura Cao Dai je velmi složitá a částečně vychází z hierarchie římskokatolické církve. V čele hnutí stojí Giao Tong, který je též nazýván papežem. Je reprezentantem Boha na zemi a má jeho duchovní sílu a moc. Jeho hlavním úkolem je uchovávat a učit náboženství ve správné podobě a vést společenství věřících. Papeži podléhá 6 kardinálů, 36 arcibiskupů, 72 biskupů a 3000 kněží. Vedle toho v chrámech působí také řada dalších pomocníků a studentů kněžství, jejichž počet není striktně vymezen. Kněze lze poznat podle roucha v barvě žluté, červené nebo modré, zatímco řadoví věřící mají při obřadech roucha bílá. V každém místě, kde žije alespoň 500 věřících, lze s papežovým svolením ustavit samostatnou farnost. Prvního a patnáctého dne každého měsíce se všichni členové farnosti (pokud nejsou například z vážných zdravotních důvodů omluveni) musí shromáždit v místním chrámu, účastnit se příslušných obřadů a naslouchat učení Cao Dai.
Výlet do chrámu
Hlavní chrám a sídlo Cao Dai nazvané Toa Thanh (Svatá stolice) se nachází ve městě Tay Ninh, což je asi 90 kilometrů severozápadně od Ho Či Minova Města (dříve Saigon). Vzhled chrámu připomíná zvenčí architektonickou kombinaci křesťanského kostela, indického paláce a čínských pagod. Vnitřní výzdoba chrámu s mnoha pestrobarevnými sloupy (obtočenými draky či hady) pak odkazuje především na čínské vlivy. Architektura Cao Dai je tedy stejně jako nauka zvláštní kombinací nejrůznějších vlivů. V posledních letech se město s chrámem stalo vyhledávanou turistickou atrakcí. Z Ho Či Minova Města se vypravují jednodenní organizované výlety, při nichž je možné si chrám nejen prohlédnout, ale dokonce se i zúčastnit některé z pravidelných bohoslužeb.
Literatura:
Christopher H. Partridge, Lexikon světových náboženství, Praha 2006;
Kateřina Děkanovská, Nová náboženská hnutí, Praha 2015;
Dějiny Vietnamu, Praha 2008.
