Článek
Výraz „slavíme“ je možná poněkud přehnaný a spíše bych měl napsat „připomínáme si“. V dnešní době už přeci jen oslavy státních výročí nejsou tolik „in“ jako v minulosti, protože míra identifikace obyvatel s naší státností nepochybně slábne. Pokud už něco slavíme či připomínáme, neodbytně a logicky se zároveň vnucuje otázka, zda máme vlastně vůbec co slavit a připomínat? V posledních letech se stále častěji objevují úvahy, zda byl rozpad Rakousko - Uherska pro nás tak výhodný a žádoucí, jak jsme byli dříve tradičně přesvědčováni. Zatímco v době první republiky byla taková myšlenka vyloženě kacířská, dnes už ji snad můžeme vnímat jako legitimní. Je jasné, že v rakouské monarchii hráli vždy „první housle“ německy mluvící obyvatelé. Pomalu se emancipující český národ, jehož sebevědomí i ekonomická síla postupně stále více narůstala, ovšem v pověstném „žaláři národů“ zase tak strašně neúpěl a netrpěl. Stačí připomenout bohatý spolkový a kulturní život české společnosti od 60. let 19. století.
Rozpadla by se rakouská monarchie, kdyby nedošlo k atentátu na následníka trůnu v Sarajevu a k 1. světové válce? Arcivévoda František Ferdinand by možná jako budoucí panovník usiloval o přeměnu Rakouska ve federativní stát rovnoprávných národů. Také poslední císař Karel I. se jevil jako poměrně empatický a zároveň racionální člověk. Bohužel se však dostal na trůn v době, kdy už toho mnoho udělat nemohl. Z dlouhodobé perspektivy se však domnívám, že mnohonárodnostní Rakousko – Uhersko by nakonec dříve či později stejně zaniklo. Je prakticky nemožné udržet pohromadě desítku různých národů, jejichž touha řídit si věci po svém a ve vlastních státech stále narůstá.
Bohužel i Československo se po svém vzniku stalo konfliktním mnohonárodnostním státem. Češi měli za první republiky větší či menší problémy s Němci, Poláky, Maďary i Slováky. Masarykova idea československého národa byla samozřejmě umělá a vznikla zřejmě také proto, že Slováků bylo ve společném státě méně než Němců. Nelze popřít, že vznik Slovenského státu v roce 1938 velká část Slováků uvítala s nadšením. Je třeba konstatovat, že i přes jistou snahu Češi soužití s ostatními etniky ve společném státě příliš nezvládli a jednotlivé národy skutečně spíše žily vedle sebe než spolu.
Režimy i hranice se během uplynulého století u nás měnily až příliš často. Postupně jsme tu měli první a druhou republiku, Protektorát Čechy a Morava + Slovenský stát, třetí republiku a pak ještě v názvu státu republiku socialistickou a nakonec i federativní. V 90. letech projekt společného československého státu skončil rozdělením. Každý z uvedených útvarů byl v různé míře odlišný a je také třeba říci, že střídající se politické reprezentace a režimy se často vůči předchozím „republikám“ dosti negativně vymezovaly. Zdá se mi, že v dnešní době máme všeobecně tendenci nejlépe hodnotit a asi i poněkud idealizovat období první republiky. Oblíbené filmy s Hugo Haasem, Adinou Mandlovou a Oldřichem Novým nám ovšem pravdivý obraz těchto let neposkytnou.
Nejsem si tedy úplně jistý, zda máme 28. října co slavit, ale určitě si máme co připomínat. 28. říjen 1918 byl zásadní, přelomový a nepochybně jeden z nejvýznamnějších dnů v naší historii. Dějiny Československa nejsou bezproblémové a zalité sluncem, ale který stát takové dějiny má? Vše lidské se mění. Staré zaniká a nové vzniká. Byli jsme před Rakouskem a byli jsme i po něm. Byli jsme před Československem a jsme i po něm. Buďme rádi, že nynější Česká republika za relativně krátkou dobu své existence zatím žádný větší otřes a přímé ohrožení nezažila. Není to rozhodně samozřejmé a jak známo, nic netrvá věčně.
