Článek
Nepomucký nebo též Jan z Pomuku byl generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který se dostal do konfliktu s českým králem Václavem IV. Arcibiskupův úředník a zástupce se stal roku 1393 obětí tohoto sporu. Král ho nechal zatknout, umučit a Janovo zřejmě už mrtvé tělo pak shodili z Karlova mostu do Vltavy. Po jeho smrti vznikla legenda, že byl umučen, protože odmítl králi prozradit zpovědní tajemství královny Žofie. Proto je také Janovým hlavním atributem jazyk, který byl údajně nalezen v Janově lebce před jeho svatořečením. Průzkum Janových ostatků, který roku 1973 provedl antropolog Emanuel Vlček, prokázal, že domnělý zázračně dochovaný světcův jazyk je ve skutečnosti kusem mumifikované mozkové tkáně. Vzorem pro pozdější světcovo ztvárnění se stala Janova socha na Karlově mostě od barokního sochaře Jana Brokoffa. Svatozář této sochy doplnilo pět hvězd. Ve svých rukou drží kříž s Ježíšem a palmovou ratolest. Jan Nepomucký byl prohlášen svatým až roku 1729, tedy více než tři století po své smrti. Jeho kult se pak rozšířil do dalších katolických zemí nejen střední Evropy. Působením jezuitských misionářů se dostal až do Latinské Ameriky.
světcův jazyk a pět hvězd na stropě Santiniho poutního kostela na Zelené hoře
Den svatého Jana Nepomuckého 16. května byl jedním z nejoblíbenějších českých svátků především v barokní době. Ještě v 19. století se na jeho svátek v polovině května do Prahy masově sjížděli obyvatelé z různých koutů země. Pozvolna ale tento svátek ztrácel na významu. Ideologie českého liberálního nacionalismu totiž označila tohoto svatého za symbol období (habsburského a katolického) temna. Katolickou církev obviňovala, že se jeho uctíváním snažila nahradit památku Jana Husa.
Poslední velké oslavy svátku Jana Nepomuckého v duchu tradic barokní zbožnosti se odehrály v roce 1829 u příležitosti stého výročí svatojánské kanonizace. Podoba a rozsah slavností se už ovšem nevyrovnaly barokní nádheře předchozího století. Provizorní průčelí stále nedostavěné svatovítské katedrály ozdobila velká slavobrána. V katedrále na hlavním oltáři spočívala křišťálová rakev s Nepomukovou kostrou a relikviář s jeho údajným jazykem. Každý účastník měl při slavnosti v katedrále přesně určené místo podle svého úřadu a stavu, takže zasedací pořádek vlastně tvořil obraz společenské hierarchie.
Socha Jana Nepomuckého na Karlově mostě zůstala okázale vyzdobená po celou dobu oslav od 16. května až do 15. června. Během té doby také procházely Prahou každý den zbožné průvody. Při dvou procesích na Hradčanech byl také v průvodu nesen Janův „jazyk“ a rakev s jeho tělem. 15. června 1829 Prahu ozářilo slavnostní osvětlení a ozdobily četné transparentní obrazy, což bylo tehdy obvyklé spíše při návštěvách členů panovnické dynastie než při církevních slavnostech. Slavnost uzavřel mohutný ohňostroj nazvaný symbolicky Triumf mlčenlivosti. Odpaloval se na Köpplově (dnes Rohanském) ostrově za přispění děl a kapely Bellegardova pražského pěší pluku. Svatojánské oslavy v roce 1829 ještě nepoznamenaly národnostní spory, což dosvědčuje například souběžné používání latiny, němčiny a češtiny (v četných nápisech, promluvách i tištěných textech) během slavností.
V době svátku Jana Nepomuckého ovšem zažívala Praha masový příval poutníků každoročně. Přítomnosti velkého množství lidí často využívali pořadatelé různých jiných politických, kulturních či sportovních akcí. V roce 1868 byl v době svatojánské poutě položen základní kámen Národního divadla. V následujících letech se také v polovině května často konaly politické mítinky nebo sokolské slety. To však zároveň představovalo pádný argument pro katolickou církev, která mohla poukazovat na stále silnou oblibu tohoto světce.
Příležitostí k okázalé manifestaci Nepomuckého kultu se pak ještě stal návrat světcových ostatků do Prahy na podzim roku 1866. Během pruské okupace totiž byla jeho kostra i s „jazykem“ uložena v Salcburku a stříbrný náhrobek v Českém Krumlově. Cesta při návratu těchto relikvií se změnila v nepřetržité procesí, bohoslužbu i národní demonstraci v jednom. Akce měla podobně symbolický význam jako neméně slavný návrat českých korunovačních klenotů z Vídně.
V 90. letech se už ovšem Jan Nepomucký stal cíleným terčem útoků českých nacionalistů. V roce 1893 katolická církev raději ani oficiálně neslavila pětisté výročí Nepomuckého smrti. Přesto někteří antiklerikální radikálové chtěli na jaře 1893 shodit světcovu sochu do Vltavy. Když se jim to nepodařilo, alespoň vytloukli rubínové sklo kolem Janovy hlavy a poté okázale prozpěvovali „Hranice vzplála na břehu Rýna“. V roce 1899 zase neznámí pachatelé během noci natřeli sochu Jana Nepomuckého v Karlových Varech dehtem načerno, protože pro ně představoval symbol katolického temna. Hnutí Volná myšlenka dokonce žádalo v roce 1910 pražskou městskou radu, aby zrušila každoroční ohňostroj v předvečer Nepomukova svátku. I poměrně „nevinný“ pozůstatek barokní tradice mohl někomu vadit. K iniciativě Volné myšlenky se postupně připojilo asi 150 dalších spolků a sdružení.
Nejvíce útoků na četné sochy Jana Nepomuckého se odehrálo po vzniku Československa. 3. listopadu 1918 po svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se někteří bojovně naladění jedinci vydali na Karlův most, aby shodil do Vltavy i sochu nenáviděného světce. Zde jim v tom však zabránila skupina magistrátních úředníků, kteří bránili obecní majetek. 5. července 1919 byla na tehdejší Masarykově třídě v Praze 5 shozena ze sloupu socha Nepomuckého a na jejím místě zavěšen obraz Jana Husa. Už od 19. století se totiž mezi lidmi hojně šířila fáma, že mnohé sochy Nepomuckého byly původně sochami Jana Husa a katolická církve je v době protireformace nechala „přetesat k obrazu svému“. Celkově došlo v letech 1919 a 1920 především v Čechách k ničení mnoha soch světců (nejen Nepomuckého), křížů, piet a dalších katolických symbolů. Někde bourali sochy tajně a v noci, jinde veřejně a za jásotu davu. I nejstřízlivější odhady škod hovoří o zhruba dvou až třech stovkách zničených památek.
Socha Jana Nepomuckého na Karlově mostě od Johanna Brokoffa
Nový československý stát přijal za svého svatého Václava, ale svatého Jana Nepomuckého odmítl. To potvrdilo především oficiální zrušení jeho svátku 16. května jako dne pracovního klidu v roce 1925. Okázalé slavnosti svatováclavského milénia také téměř přehlušily skromnou vzpomínku na dvousté výročí svatojánské kanonizace, které připadlo shodou okolností též na rok 1929. Svatováclavská tradice postupně ztrácela vyhraněné náboženské rysy a stala se moderním politickým, národnostním i kulturním fenoménem. U svatého Jana Nepomuckého obdobnou aktualizaci nenajdeme. Již svatojánské slavnosti roku 1829 čerpaly výhradně z minulosti a představovaly spíše nostalgickou vzpomínku. Konvence vyhasínající tradice ctili i umělci a zobrazovali Nepomuka stále podle barokního vzoru „svatého na mostě“.
Literatura:
Vít Vlnas: Česká legenda Jan Nepomucký, Praha/ Litomyšl 2013.
Jaroslav V. Polc: Svatý Jan Nepomucký, Praha 1993.
Ladislav Niklíček: Jan Nepomucký v české společnosti přelomu 19. a 20. století, Dějiny a současnost 3, Praha 1993, s. 12-17.
