Krymská válka (1853-1856) ukázala slabé a zaostalé Rusko

K vyostření vztahů Ruska a západoevropských mocností a posléze k rozpoutání tzv. krymské války vedlo především svévolné rozhodnutí cara Mikuláše I. obsadit dunajská knížectví Moldavsko a Valašsko a prosadit tak silou rozhodující vliv Ruska na osmanskou politiku. Ruská vojska překročila moldavské hranice 22. června 1853 a téhož dne vyplula k Dardanelám i francouzská a anglická eskadra. Po dlouhém a složitém diplomatickém souboji, v němž se úlohu prostředníka neúspěšně pokusilo sehrát Rakousko, předložila 14. září osmanská vláda ruské vládě ultimátum a 4. října vyhlásila Rusku válku. Začala svého druhu „podivná válka“ na Dunaji. Ruská armáda si zde pod vedením knížete Gorčakova počínala značně pasivně. Tato váhavost pak zapříčinila první neúspěchy v bojích u Oltenic v říjnu a u Četati v prosinci. Jinak probíhaly události na Kavkaze a na moři. V listopadu rozbili Rusové velký vojenský oddíl Turků u vesnice Baškadyklar a admirál Nachimov zničil celou tureckou eskadru v Sinopské zátoce.

Porážka osmanského loďstva zcela změnila politickou situaci v Británii. Francouzský císař Napoleon III. zaujal nesmiřitelný postoj a přiměl anglickou vládu, aby vyslala loďstvo do Černého moře. V noci z 3. na 4. ledna 1854 tam anglo-francouzská eskadra skutečně vplula. Na oficiální demarši ruské vlády odpověděly obě mocnosti, že jejich eskadra bude blokovat ruské černomořské přístavy do té doby, dokud Rusko nevyklidí obě dunajská knížectví. Výměna dopisů mezi Napoleonem III. a Mikulášem I. na situaci nic nezměnila. Vyslanci obou zemí opustili svá stanoviště. 9. února 1854 vydal Mikuláš I. manifest o přerušení diplomatických styků s Anglií a Francií. 2. března předložila anglická vláda Rusku ultimátum, aby do dvou měsíců evakuovalo obě dunajská knížectví. Stejně tak učinila vláda francouzská. 15. března začala v britském parlamentu debata o vyhlášení války. Současně vydal provolání senátu o vyhlášení války i Napoleon III.

Zatím spojenci své síly k úderu teprve shromažďovali. Anglo-francouzská eskadra v počtu 89 válečných lodí, z nichž tři čtvrtiny již byly parníky, blokovala od ledna 1854 celé černomořské ruské loďstvo v přístavu Sevastopolu. Silné spojenecké loďstvo bylo odesláno do Baltského moře, jednotlivé eskadry do Bílého moře a k pacifickému pobřeží Ruska. Námořní blokáda Ruska byla téměř neprodyšná. Francouzské a britské vojsko se shromažďovalo hlavně u Varny, kde se k červnu soustředilo na 40 000 francouzských vojáků a asi 20 000 vojáků anglických. Po delších sporech se spojenci nakonec rozhodli vylodit svá vojska na Krymu. K urychlenému rozhodnutí je přimělo i to, že v srpnu ve varnském táboře silně řádila cholera a bylo nutné změnit místo pobytu.

Pod velením Saint-Arnauda se Francouzi spolu s Angličany a Turky úspěšné vylodili 2. září v počtu asi 60 000 mužů u Jevpatorie a 7. září se celá armáda dala na pochod k Sevastopolu. Ruské oddíly, které shromáždil kníže Menšikov na Krymu, se tomu marně pokusily zabránit. 8. září byly u Almy poraženy. Rozhodlo loďstvo, lepší dělostřelectvo a početní převaha spojenců. Almská porážka byla první ruskou porážkou na domácí půdě od roku 1812. Proto otřes, který způsobila ve vládnoucích kruzích a veřejném mínění, byl ohromný. Teprve teď si vláda a Mikuláš začali uvědomovat kritickou situaci Ruska.

Za několik dní dospěla spojenecká armáda k Sevastopolu. V těchto okamžicích se však Saint-Arnaud dopustil chyby. Místo napadení neopevněné severní strany, dal příkaz k pochodu na jižní stranu města a tím poskytl obráncům čas vybudovat opevnění a zorganizovat obranu města. Kníže Menšikov odvedl většinu armády do údolí Balbeka. Chtěl zabránit obklíčení celé jižní armády v Sevastopolu a také se snažil zachovat spojení s ruským zázemím a ohrožovat nepřítele z boku.

Menšikov nebyl příliš nakloněn myšlence bránit Sevastopol, protože v duchu staleté vojenské strategické tradice se bránil svést rozhodující bitvu na hranicích říše. Tím spíše, že nepřítel ovládl Černé moře a měl zcela otevřené přísunové cesty. Přesto jmenoval nakonec velitelem severní strany generála Kornilova a velitelem jižní strany admirála Nachimova. Jejich vzájemnou dohodou převzal vrchní velení v Sevastopolu generál Kornilov. Původně měli k dispozici jen nepočetné oddíly pěšího vojska a námořníky černomořského loďstva. Teprve na jejich naléhání po schůzce s Kornilovem 18. září posílil Menšikov posádku Sevastopolu. Kornilov a Nachimov byli pevně rozhodnuti Sevastopol bránit a v krátké době a v těžkých podmínkách dokázali zorganizovat obranu města.

Zatím během prosince 1854 a ledna 1855 se poměr sil na Krymu změnil. Spojenci dopravili na Krym téměř 90 000 nových vojáků (30 000 Francouzů, 15 000 Italů, 10 000 Angličanů a 35 000 Turků z dunajské armády Omara Paši). Nebezpečná situace vznikla u Jevpatorie, kde se vylodil silný turecký oddíl a hrozil odříznout ruskou armádu u Sevastopolu od ruského zázemí. Menšikov proto stáhl část svých sil k Jevpatorii, kde svěřil velení generálu Chruljovovi. Měl se pokusit buď zničit turecký oddíl nebo Jevpatorii dobýt. Ani jedno, ani druhé se však nepodařilo. Útok na Jevpatorii 5. února ztroskotal. Tento neúspěch byl poslední ranou, kterou musel již těžce nemocný car Mikuláš snést. Několik dní před svou smrtí odvolal knížete Menšikova. Dopis s jeho rozhodnutím zaslal 16. února Menšikovovi už jeho syn Alexandr II. Zároveň jmenoval jeho nástupcem knížete Gorčakova.

První období ruské obrany proti spojencům skončilo neúspěchem. Nejmocnější armáda Evropy, která však musela bránit ohromné území, se nedokázala s nepřítelem vypořádat ani za dočasné převahy sil. Spojenci přinutili ruskou armádu vést bezperspektivní bitvu o Sevastopol. Díky převaze na moři měli spojenci lepší přísunové možnosti než Rusové a také lepší zbraně i organizaci. Boj o Sevastopol byl však těžký pro obě strany.

Ani nový car, ani nový vrchní velitel kníže Gorčakov nedokázali změnit pro Rusko nepříznivou vojenskou situaci. Spojenci získali převahu a stupňovali tlak na Sevastopol. Rusové měli nedostatek střelného prachu a munice. Jejich ztráty byly obrovské: v posledních dnech umíralo dva až tři tisíce obránců denně. Několik těžkých bombardování Sevastopolu a obsazení Kerče v květnu 1855 předznamenalo konec sevastopolské posádky. Těžkou ranou pro obránce Sevastopolu byla i smrt admirála Nachimova, který byl duší zdejší obrany. Car nakonec přivolil k evakuaci jižní části města. 28. srpna přešly zbytky obránců po pontonovém mostě přes velkou zátoku do severní části města. Tím skončila slavná epopej sevastopolské obrany, která trvala 349 dní. Na Krymu nastalo období určitého klidu, sbírání sil a příprav k přezimování. Sevastopol však přispěl k důležitým rozhodnutím v obou táborech válčících zemí.

Po pádu Sevastopolu a obsazení Karsu se vojenská a politická situace na podzim roku 1855 vyjasnila. Pád Sevastopolu se velmi bolestně dotkl národní hrdosti ruské společnosti. Na druhé straně však znamenal ukončení jedné etapy bolestného procesu „přehodnocování priorit“, který vyvolala diplomatická izolace Ruska a jeho vojenská porážka. Rozhodnutí vládnoucích kruhů urychlilo ultimátum rakouské vlády. Ta postavila Alexandra II. před rozhodnutí buď přijmout pět předběžných podmínek k mírovému jednání, nebo pokračovat ve válce s koalicí, rozšířenou ještě o Rakousko. Ultimátum bylo posuzováno na dvou poradách úzkého kruhu nejvyšších hodnostářů koncem prosince 1855 a počátkem roku 1856. Nakonec bylo přijato, neboť představitelé režimu si začali uvědomovat, že Rusko nemůže v daných podmínkách dále vést válku.

Velmi rychle pak proběhlo mírové jednání v Paříži. Napomohl tomu postoj císaře Napoleona III., který si z hlediska další francouzské politiky nepřál úplné oslabení Ruska. 30. března 1856 byla podepsána mírová smlouva za podmínek pro Rusko poměrně výhodných. Rusko ztrácelo ústí Dunaje, jižní Besarabii a Karskou oblast. Nejtěžší podmínkou mírové smlouvy byl závazek Ruska, že nebude mít na Černém moři válečné loďstvo a na černomořském pobřeží zlikviduje všechny své pevnosti a arzenály.

Během krymské války byla veřejnost poprvé masově a rychle informována o bojích prostřednictvím fotografií a zpráv posílaných telegrafem. Irský novinář Russel z deníku The Times si také zřejmě jako první novinář v historii vysloužil označení „válečný zpravodaj“. Při obléhání Sevastopolu se též zrodilo moderní ošetřovatelství a profese vojenské zdravotní sestry. Hlavní zásluhu na tom měla anglická ošetřovatelka a reformátorka sociální péče Florence Nightingale, která působila především v britské vojenské nemocnici v dnešním Istanbulu. Pomoc raněným zde systematizovala a zavedla přísná hygienická pravidla, což výrazně snížilo úmrtnost vojáků.

Použitá literatura:

Jevgenij V. Tarle: Krymská válka, Praha 1951.

Karel Herman, Josef Kočí a kol.: Dějiny SSSR, Praha 1977.

Václav Králíček: Velký švindl - Krymská válka, Praha 2015.