Poldi Kladno a rodina Wittgensteinů

Narodil se v německém Sasku nedaleko Lipska, ale už jako čtyřletý se přestěhoval s rodiči do Vídně. Pocházel z židovské rodiny, ale už jeho dědeček si změnil původní jméno Meyer na Wittgenstein a přestoupil na křesťanskou víru. Karl přišel na svět jako šesté z jedenácti dětí. Ve škole byl hodnocen jako bystrý a zvídavý, ale též neukázněný a obtížně zvladatelný. Třeba už v jedenácti utekl z domova. Četníci ho chytili až za Vídní a odvezli zpět domů. Střední školu dostudoval až na druhý pokus a po maturitě utekl opět z domu. Pořídil si falešný pas, vzal své housle, 200 zlatých od sestry a přes Hamburk odplul do Ameriky. Tam se živil jako pouliční houslista, číšník v restauraci, učitel geometrie, latiny a hudby, ale většinou „dřel bídu s nouzí“. Na přímluvu sestry ho nakonec otec přijal zpět a zaměstnal ve svém podniku. Karlovi se však tato práce a otcova kontrola příliš nezamlouvala.

Roku 1872 se Karl na svatbě své sestry seznámil s ředitelem železáren v Teplicích Paulem Kupelwieserem. Ten ho zaměstnal jako technického kresliče a Karl se postupně propracoval až na člena ředitelské rady. Po odchodu Kupelwiesera do Vítkovic se stal ředitelem podniku. Ve své nové funkci realizoval dodávku lehkých kolejnic ke stavbě železničních tratí pro Rusko. Také koupil patent na zušlechtění fosfornatého železa, získal licenci pro celou střední Evropu a tím se stal nejvýznamnějším hráčem ve svém oboru v rámci Rakouska-Uherska. Roku 1886 se stal generálním ředitelem Pražské železárenské společnosti, která vlastnila i Vojtěšskou huť v Kladně. Kladno bylo v polovině 19. století malé městečko, kde se právě začalo těžit uhlí.

V té době se také Karl oženil s Leopoldinou Kalmusovou z pražské židovské rodiny, která ovšem stejně jako Wittgensteinové přešla ke křesťanskému náboženství. Jejich svatba se konala v únoru 1874 ve svatoštěpánské katedrále ve Vídni. Měli spolu celkem devět dětí. Druhorozená Dora zemřela těsně po narození. Nejstarší syn Johannes (Hans) zemřel skokem z lodi při cestě do USA. Sebevraždu spáchali také synové Konrad a Rudolf. Jedním z důvodů zřejmě byla i přísná otcovská výchova. Poté Karl svůj přístup k výchově dětí změnil a mladší potomci se už mohli věnovat také svým vlastním zájmům a zálibám. Syn Paul se stal klavíristou, ale během 1. světové války přišel o pravou ruku. Stal se známým jednorukým pianistou a řada slavných skladatelů jako Sergej Prokofjev nebo Richard Strauss pro něj psali speciální skladby. Maurice Ravel mu dokonce složil Klavírní koncert pro levou ruku. Jako poslední dítě a nejmladší syn se manželům Wittgensteinovým v roce 1889 narodil Ludwig Josef Johann, který se později stal jedním z nejvlivnějších filosofů 20. století. Za zmínku ještě stojí, že Karl Wittgenstein také koupil nadpoloviční podíl akcií vídeňského Burgtheatru, takže divadlo poté angažovalo jeho dvě dcery, které vystudovaly herectví.

V roce 1889 Karl Wittgenstein zřídil v Kladně novou huť, kterou nazval po své manželce zkrácenou variantou jejího jména Poldi. Profil Leopoldiny hlavy s pěticípou hvězdou symbolizující člověka a jeho schopnosti také zvolil za firemní znak. Podle jiné verze pěticípá hvězda představovala vývoz oceli do zemí pěti kontinentů.

Wittgenstein byl tvrdý a často i bezohledný podnikatel, ale kvalitní práci dokázal finančně ocenit. Nekvalifikovaní dělníci měli opravdu nízké mzdy, ale ti kvalifikovaní byli naopak placeni velmi dobře, takže někteří z nich se dokonce stali sběrateli výtvarného umění. V 90. letech 19. století vznikl správní okres Kladno a je zde zřízeno okresní hejtmanství. Staví se nová radnice a kostel. Kladno se stává větším a modernějším městem a to především díky Wittgensteinově působení. Do Kladna přivedl také vídeňského architekta Josefa Hoffmanna, který zde vytvořil hotel Poldiny huti neboli Poldihaus (dnešní Hotel Hoffmann) pro Wittgensteinovy zákazníky a hosty.

Ocelový král podporoval i řadu umělců: hudební skladatele Brahmse a Mahlera nebo výtvarníky Mosera a Klimta. Financoval též výstavbu Pavilónu secese ve Vídni. V pozdějším věku trpěl Wittgenstein plicním onemocněním a nejraději pobýval v lesích svého prázdninového sídla v dolnorakouské oblasti Hochreit. V roce 1898 se vzdal všech funkcí v podniku a prodal také svůj akciový podíl. Zisk investoval do akcií železářského koncernu svého amerického přítele a ocelářského magnáta skotského původu Andrewa Carnegieho. Karl zemřel ve Vídni v lednu 1913 a je také společně s manželkou Poldi, která ho přežila o 13 let, pohřben v rodinné hrobce na zdejším ústředním hřbitově.

Svérázný nekrolog kladenského dělnického listu Svoboda označil Witgensteina za „nejrafinovanějšího vykořisťovatele pracovní síly“. Tisíce dělníků prý ještě dnes proklínají tohoto „židovského vydřiducha“. Autor těchto komunisticko-antisemitských výroků se nepodepsal, ale tehdejším šéfredaktorem listu byl pozdější československý prezident Antonín Zápotocký.

Nejmladší syn Ludwig Wittgenstein se měl stát hlavním dědicem otcova majetku, ale neměl o něj zájem. Vše přenechal svým už beztak bohatým sestrám a jejich rodinám. Zřejmě se chtěl zbavit jakékoli závislosti na majetku. Ludwig vyrůstal na venkovských statcích a v městské vile svého otce. Pociťoval však velkou samotu, obával se ztráty rozumu a často měl sebevražedné myšlenky. Wittgensteinova rodina měla vždy zájem o hudbu. Ludwig hrál velmi dobře na klarinet a chvíli se chtěl stát dirigentem. Později prý svým přátelům zpaměti přepískával celé symfonie. Po vystudování Technické univerzity v Berlíně pokračoval v anglickém Manchesteru, kde získal patent na zdokonalení leteckých vrtulí. Pak studoval v Cambridge u britského matematika, logika a filosofa Bertranda Russella a stali se dobrými přáteli.

V roce 1914 se dobrovolně přihlásil do rakousko-uherské armády a jako důstojník působil na východní a jižní frontě, kde se dostal do italského zajetí. Po válce se dostal do těžké vnitřní krize. Stal se venkovským učitelem v Dolním Rakousku a rozhodl se vést asketický život. Bydlel v malém pokoji, který spíše připomínal mnišskou celu. Svůj technický talent zde projevil tím, že zprovoznil pokažený parní stroj v místní továrně a selkám opravoval jejich šicí stroje. S kolegy učiteli ani s žáky a jejich rodiči si však příliš nerozuměl. Ze školy musel odejít, když uhodil jedenáctiletého žáka do hlavy. Poté krátce pobýval v jednom klášteře blízko Vídně, kde pracoval jako pomocný zahradník. Pak ho zase začala zajímat architektura a své sestře vyprojektoval moderní dům ve Vídni.

Po naléhání svých přátel se nakonec vrátil na univerzitu do Cambridge, kde přednášel a působil jako vědecký pracovník. Jeho přednášky rozhodně neměly klasickou podobu. Během mluvení často věci ještě promýšlel a se silným soustředěním se snažil své myšlenky co nejpřesněji formulovat. Často dělal dlouhé pauzy a jindy zase živě gestikuloval. Wittgenstein nikdy nechodil v obleku s kravatou jako většina ostatních profesorů. Většinou nosil rozhalenou košili a vlněnou nebo koženou bundu. Také se velmi střídmě stravoval a k jídlu mu obvykle stačil chleba a sýr. Za 2. světové války se jako dobrovolník stal nosičem raněných v nemocnici a poté lékařským laborantem. Po válce se vzdal „absurdního místa profesora filosofie“, které stále intenzivněji vnímal jako svého druhu „pohřbení za živa“. Nějakou dobu žil na osamělých farmách v Irsku. Zemřel roku 1951 v důsledku rakoviny ve věku šedesáti dvou let v Cambridge, kde má i svůj hrob.

Knižní a webové zdroje informací:

Wilhelm Weischedel, Zadní schodiště filosofie, Olomouc 1995.

Ray Monk, Wittgenstein: úděl génia, Praha 1996.

www.reflex.cz/clanek/causy/88052/karl-wittgenstein-zakladatel-poldi-kladno-zbohatl-diky-obchodu-s-ruskem-pred-valkou-vsechno-prodal.html

dagmarsubrtova.cz/work/karl-wittgenstein-ocelovy-kral-mecenas-a-sberatel

www.ceskatelevize.cz/porady/16048298306-otcove-prumyslu/424235100021005/